Košík
0
0,00 Kč

ukázka:  bude dobrej

Po pár hodinách tvrdýho spánku, jsem pozvolna začala vnímat hukot z dálky, jak burácející vodopád nebo závodní dráha kamionů, nedovedla jsem se probrat a nešlo mi určit, co se to děje... S velkou námahou jsem konečně probudila mozek, otevřela oči a strnula. Nade mnou stál ten obrovskej pes, já zírám do jeho otevřený tlamy, děsí mě vyceněný zuby a temný vrčení, takový, jaký jsem ještě neslyšela, jeho sliny mi kapou do tváře, jeho dech se odráží od mýho čela. Nedokázala jsem se pohnout, ztuhla jsem a absolutně nevěděla co dělat. 

Bála jsem se i dýchat,zavřela jsem oči a čekala, co přijde.Pomalu a ladně, tak, že jsem ani neslyšela ani necítila jeho pohyb, skočil z postele, jde do obýváku, do kuchyně, zpět do ložnice a pak zase dál po bytě, slyším vzdalující se brutální klokot jeho vrčení, přerušovanej jen klapáním jeho čelistí naprázdno, ale o to důraznější, to z napjatý emoce vždy otevřel tlamu a rychlým sevřením zubů jí bleskově sklapnul, jak obrovskej kovovej lis v továrně na strach, jak obrovskej drtič, kterej potřebuje něco kousat, trhat... bylo to hrozivý a můj strach byl nekonečnej.

Evidentně nevěděl, kde je, pro něj zase neznámý místo, myslím, že jak byl unavenej, tvrdě usnul, vzbudil se s úlekem, kde je, a už zůstal v tý schýze, že je něco jinak a on neví: je zavřenej, zmatenej - nebezpečnej.Ležela jsem naprosto ztuhlá na posteli, snažila se pochopit jeho pocity, věděla jsem, že teď je v jiným módu, teď, tady hrajou hlavní roly pudy a jeho strach a špatný zkušenosti, agresivita na hraně ovladatelnosti, stačí jen malej podnět a poznám peklo...……..


ukázka:  je dobrej

...otočím hlavu v jeho směru a začínám se bát. Na okraji pole od cyklostezky se k nám řítí velkej vlčák, kterej se evidentně utrhl svýmu pánovi, ten utíká za ním, křičí na psa a volá na nás:

 " Bacha on ho napadne, utekl mi, on se bude rvát, vemte si toho psa, oni se poperou!"  

Pánovi přeskakoval hlas, jak byl nešťastnej a vystrašenej, já měla čas, než pes přeběhne pole, abych se rozhodla, co udělat, jak zareagovat.

Chtěla jsem si Conana přivolat k sobě, abych měla kontrolu nad situací, ale podívala jsem se na něj, Conan už seděl s hlavou nataženou vzhůru, narovnaný ramena, vztyčený uši, rozšířený nozdry, viděl útočícího psa, hodnotil ho a byl připravenej to řešit. 

Z postoje Conana jsem vyčetla, že se necítí ohroženej, že je na psa připravenej a chce si to řešit sám.

Conan mi už nejednou v podobných situacích ukázal, že mu mám věřit. Jen jsem mu tichým hlasem řekla: 

"Je to na tobě, Conane, prosím vyřeš to, kreju ti záda."

Vlčák už byl téměř u Conana, řítil se na něj s tím šíleným zabijáckým výrazem, chtivej boje, Conan si počkal, až se přiblíží tak na deset metrů, svou mohutnou energií vyrazil proti psovi, hrudí proti jeho levý lopatce, psa tvrdě srazil na zem. 

Conan měl před sebou evidentně psa zvyklýho na vítězství, velkýho, silnýho, sebevědomýho rváče neochotnýho ke kompromisům, mezi tím už k nám doběhl i jeho majitel:

"Oni se porvou, nemůžeme je nechat, to nedopadne dobře!?"

"Nechte to na Conanovi, bude to dobrý, teď už to musíme..."