ČLÁNKY, REPORTÁŽE



Život považuji primárně za šťastný, případné nezdary jsou osobní zásluhou každého z  nás.



--  rozhovor pro Rádio Proglas  9/2024  --  ZDE


-- článek pro seznam Medium --  Velmi zodpovědně vybírejte, komu sebe a svého psa svěříte ZDE 

-- článek pro seznam Medium --  Ale já se chci jen v klidu projít se svým psem ZDE 


-- článek pro seznam Medium --Agresivita psa není o jeho charakteru, ale o lidech a podmínkách, ve kterých žije  ZDE



-- Pro redakci Světa Psů  12/2022  --

Povídání o dětech a psech, o tom, co dělat, o tom, co určitě nedělat.

Děti a psi, to je nekonečné téma, děti a psi k sobě přirozeně patří, dokáží se navzájem hodně obohatit, je ale třeba seznámit je, ukázat jim, a naučit je, jak se k sobě navzájem chovat, aby setkávání bylo pro oba příjemné a hezké.

Pomáhat něhou a dobrotou

Můj pejsek má nadání pro všechno, děláme spolu tréninky-rehabilitace agresivních psů, on odvádí obrovský kus práce, kdy rehabilitovaného psa vede, koriguje a zklidňuje, někdy pracujeme doslova na hraně, k tomu patří i občasné zranění, ale můj Conan je vycvičený k ignoraci agrese a demonstraci klidu, dokáže být hodný za každé situace, použít jen takový důraz a nátlak, který je vhodný, a i když naší náplní je celkem divoká práce, nemůžu nevidět, kolik dobroty a ohleduplnosti v tom mém psovi je. Když dokáže pomáhat svou silou a autoritou, zcela jistě, dokáže pomáhat i svou něhou a dobrotou, proto jsem se rozhodla připravit pro nás program kde může realizovat všechny dobré vlastnosti své povahy, uvolnění a radost. Dokáže tak silně zklidnit běsnícího psa, měl by mít možnost tohle hezké dávat nejen útočníkům, ale i hodným a hravým malým stěňátkům, které o to budou stát, prostě malým dětem.

Děti a psi jsou spolu úžasní

K myšlence realizace něžných výchovných schopností Conana mě dovedly zkušenosti z naší praxe, přicházejí za námi na rehabilitace vždy celé rodiny i dětmi, tam vidím, k jakému vztahu ke zvířeti je dítě vedené, to odkryje všechny problémy i přednosti rodiny, někdy se dozvídám tak základní nedostatky a chyby v chování dítěte a názorech rodiny, že je musíme od základu změnit a mnohdy velkou část času věnujeme právě dítěti, učí se správnému přístupu a zacházení s pejskem. Překvapuje mě, jak často tady nacházím nedostatky a na druhou stranu jakou velkou radost dítě i rodina prožívá, když se najde vzájemné pochopení, když dítě ví, jak k pejskovi přistupovat a začne si ho užívat, je to podstatná část ve správné výchově psa v rodině, děti a psi, jsou spolu úžasní. Proto jsme se s Conanem rozhodli, že s tím musíme něco udělat, že budeme za dětmi jezdit a budeme jim říkat a ukazovat, co a kdo je to hodný pes a co mají dělat, aby hodným zůstal.

Málo co je tak ryzí jako spojení dětí a psů

S Conánkem chodíme na procházky občas kolem naší školky, když jsou děti na zahrádce přiběhnou k plotu a zdraví Conánka, i na ulici si ho děti rády hladí a já vidím, jak to Conánkovi dělá dobře, jak ho těší společnost dětí, jsou to pro něj malá štěňátka, chápe jejich energii je k nim neskutečně něžný a hravý. Už dávno vím, že se na něj můžu spolehnout, je to pes, který se umí chovat a s dětmi je mu dobře, málo co je tak ryzí jako spojení dětí a psů, spojení čistých duší, správně vedený pes a dítě, které dobře chápe hodnotu zvířete a umí k němu dobře přistupovat spolu vytvářejí tak úžasně bezprostřední vtah a energii, která se jinde jen těžko hledá. S Conánkem jsme se rozhodli, že to těm dětem všechno řekneme a dáme jim možnost si užít si Conánka a to jeho dobro. Připravila jsem program pro děti v MŠ a ZŠ, ve kterém chceme s Conánkem dětem říct to nejdůležitější, v chování k pejskům, v jejich vztahu.

Naše první návštěva MŠ

S novým programem jsme navštívili jako první naši školku, kolem které chodíváme, vše jsme domluvily s paní ředitelkou a na začátku září jsme vyrazili na návštěvu za dětmi.

Počkali jsme za brankou do zahrady, paní učitelka nám přišla otevřít, když uviděla Conana, registrovala jsem v jejích očích mírný úlek, pravda, Conánek nevypadá jako klasický mazel pro děti, ale viděla i jeho poslušnost a mírnost, tak nám otevřela, my jsme vešli, děti čekaly ve skupince s druhou paní učitelkou opodál, přivítali jsme se, představili se, děti nás obklopily a začali jsme si povídat. Děti byly úžasné, pokukovaly po tom velkém psovi, byly hodné, poslouchaly a hlásily se a odpovídaly a ptaly se a diskutovaly.

Jak se chovat k pejskovi

Nejdříve jsme si povídali o tom, kdo má doma pejska, mile mě překvapilo, že většina dětí pejska mají, povídala jsem si s nimi o tom, jak se k pejskovi chovat, jak si s pejskem hrát, netahat ho za uši ani za ocásek a hlavně na něj nekřičet a děti byly úžasné, věděli, že se to nedělá, poslouchaly, co jim říkám a pak mi ony vyprávěly to svoje, ukázala jsem jim na Conánkovi, jak je mu nepříjemné, když ho zatahnu za ucho nebo šlápnu na ocásek, to udělalo dojem, Conan spustil jen malé vrrr, ale pro děti, které ho neznají to bylo dost důrazné a slíbily, že to žádnému pejskovi dělat nebudou. Conánek seděl u mě, prohlížel si děti a demonstroval klid, věděl, že jeho čas přijde

Co pejsek papá

S dětmi jsme si začali vyprávět o tom, co pejsek papá, děti vědí, že granule, horší už to bylo, když jsem se jich ptala na dobrůtky, to by nacpaly pejskovi do bříška všechny laskominy, buřty, kosti, museli jsme to důkladně probrat, vysvětlila jsem jim, že pejsek nemá bříško jako my a že bonbony, které dětem chutnají mu můžou ublížit, děti měli nekonečnou paletu laskomin, které jsou podle nich vhodné, ale snad si daly říct, bylo na nich vidět, že se upřímně snaží najít pro pejska to nejdobřejší, vymýšlely všechny možné kombinace, začaly se trumfovat, kdo vymyslí větší matlačku, smály se a byly roztomilé, úžasné děti.

Který pejsek je náš, který je cizí

Pak jsme začali probírat vážnější témata, hlavně to, který pejsek je náš, v tom měli děti jasno, ale bylo důležité říct si který pejsek je cizí a jak se k cizímu pejskovi máme chovat. Důležité je že cizího pejska neznáme, neznáme jeho chování a náladu a nemůžeme se k němu chovat jako ke svému, probrali jsme, jak se chovat na ulici, když jsou děti na procházce a míjí cizího pejska na vodítku, požádali jsme je s Conánkem, aby vždycky byly potichu, neběhaly k pejskovi, nemávaly na něj ručičkama, naopak se držely za ručičky a u paní učitelky a byly prostě v klidu. Mockrát tady na ulici děti ve skupince s paní učitelkou potkáváme a jsou vždy hodné a jdou opravdu spořádaně, tak vím, že jsem jim neřekla nic nového, to už je naučily paní učitelky. Další moc důležité, co jsme museli probrat bylo, co dělat, když se k nám blíží cizí pejsek na ulici, volný, bez vodítka, bez pána.

Když k nám běží cizí pes bez vodítka,

Každý pejsek na ulici má být na vodítku, když ho s jeho pánem potkáváme jsme potichu, nemáváme ručičkama, neběžíme k němu, v klidu kolem projdeme, ale když k nám běží cizí pes bez vodítka, necháme všeho, co děláme a jdeme se schovat k mamince, tátovi, paní učitelce, zkrátka k dospělému. Na pejska nekřičíme, nemáváme ručičkama a když náhodou má dítě v ruce něco k jídlu, zahodí to, směrem k pejskovi, nechá mu to, jde k dospělákovi. To nejdůležitější je schovat se do bezpečí, potichu a rychle, i když pejsek vypadá hodný, jako dítě nechám posouzení na dospělých a jdu se prostě schovat. I tohle děti velmi dobře chápou, ale opravdu zajímavá diskuse začala klem dobroty, kterou by dítě třeba mělo v ručičce a já po nich chtěla, aby jí zahodily, to je ve světě dětí dost velká překážka ke splnění, tady začala nekonečná diskuse o tom, že by si třeba tu dobrůtku mohly schovat do kapsy nebo za záda, pod bundu, prostě se jí nevzdat!!! Děti byly ve vymýšlení velmi kreativní a byla zábava, dost jsem jim to zkomplikovala, když jsem žádost na odhození vznesla i na hračku, ani tu by pejskovi nechtěly dát, ale slíbily jsme jim s paní učitelkou, že maminka by určitě koupila jinou, tak to s malými výhradami nakonec přijaly, ale byla to moc hezká, bezprostřední diskuze o hodnotách života.

Jak pejsek žije doma s rodinou

Probírali jsme, jak pejsek doma s rodinou žije, paní učitelka se mě ptala, záměrně, abych dětem dala tu správnou informaci: "Kde spí takový veliký pes jako je Conan?" No zklamala jsem, musela jsem odpovědět podle pravdy: "Se mnou v posteli." Vím, že to paní učitelka nechtěla slyšet, raději by bylo na místě varování, že takový pes do postele nepatří, ale už to bylo venku a dětem se to moc líbilo. Shodli jsme se ale na tom, že každý pejsek musí mít doma svůj pelech, který je jenom jeho, stejně svou misku na žrádlo a na vodu, překvapivě jsem se dozvěděla i to, že někdo občas chodí do misky ochutnat psí žrádýlko. Povídali jsme si ještě o tom, jak si s pejskem hrát, jak sportovat, znovu jsme varovali před cizími pejsky, nabádala jsem k opatrnosti, znovu jsme si zopakovali vše, co jsme si řekli, ale na dětech bylo vidět, že jsou už moc dlouho bez pohybu, potřebovali akci.


Krmení Conánka

Slíbila jsem dětem, že když paní učitelky dovolí, budou moct na závěr Conánka nakrmit, paní učitelky dovolily, tak každé dítě dostalo jednu granulku, postupně přicházely a dávaly ji Conánkovi, musím je moc chválit, protože se úžasně zklidnily a ke Conánkovi přistupovaly s vážností, potichu a při tom tak něžně, líbil se jim ten bezprostřední kontakt s velkým psem. Conánek, každému jemně oblízl celou ručičku, děti si to ukazovaly, smáli se tomu a konečně už byl ten správný čas na hraní.

Dovádění s Conánkem

I Conánkovi se něžné krmení od dětí líbilo, byl natěšený stejně jako ony, prostě si je chtěl užít, vnímal tu radost dětí, cítil jejich zranitelnost a moc chtěl být pro ně parťákem a hrát si se všemi dětmi. Pro "jistotu" jsem nasadila Conánkovi náhubek a konečně ho vypustila mezi děti...hrajte si. Děti už věděli, že Conánek je teď u nic na návštěvě, že teď je jejich kamarád, ne cizí, některé postupně, jiné okamžitě se osmělily a začaly si s Conánkem hrát, on je vyzíval k dovádění, hráli si s míčem, běhaly za Conanaem, hladily si ho, objímaly, válely se po něm a děti i Conan byli šťastní.

Neumím popsat tu energii, která se zahradou mateřské školky rozlévala, šťastné, bezprostřední děti, jejich radost a s nimi šťastný Conan, měl tady tolik štěňátek, všechny si s ním chtěly hrát a dovádět, násobili navzájem svou radost a prostě byli šťastní......

Čekala na nás druhá skupinka dětí, tak jsem musela to hraní ukončit, na závěr jsem ještě zopakovala hlavně to varování před cizími psi, rozloučili jsme se a my s Conánkem jsme se šli proběhnout kolem školky, abych z něj setřásla to nadšení a entuziazmus, abychom mohli znovu vstoupit stejnou brankou na kouzelnou zahrádku a věnovat se se stejným nasazením další skupince dětí.




--  Pro redakci  Světa Psů  8/2022  --

Napadení: Všichni to občas řešíme, ať už ve velké, či malé míře, občas se na procházce náš pes a my s ním dostáváme do konfliktní situace.

Chceme se vrátit z procházky domů zdraví

Pokud bychom všichni své psi vychovávali a vedli správně, nemuselo by se to dít, ale konflikty, napadení a rvačky mezi psi prostě vznikají, na ulici se potkáváme všichni, i ti problémoví, či agresivní, i oni musí chodit ven, nezbývá než věřit, že pán takového psa dostatečně manuálně ovládá, aby dokázal zabránit útoku, ale člověk, který, nezvládá výchovu, bude mít zřejmě i problém se zvládnutím konfliktu, proto musíme vždy myslet i za ty druhé, za psi a pány, které potkáváme, kteří se k nám blíží, raději předejít konfliktu, otočit se nebo odejít, ustoupit se svým hodným psem stranou a nechat agresora odejít. Chceme se vrátit z procházky domů zdraví a spokojení, pokud mohu ustoupit, udělám to, protože mohou být i situace, kdy k ústupu šanci nedostanu!

Pravda, ne všichni, kteří mají na vodítku agresivního psa jsou ignoranti, kteří se vykašlali na výchovu, může to být pejsek v dočasné péči, který si zvyká na nové prostředí nebo pejsek z útulku se špatnou dřívější zkušeností ve výcviku a nebo pejsek který zrovna včera prodělal zlý konflikt z cizím agresorem, ale i jeho musí pán venčit. Tito všichni zaslouží ohledy, jejich nepříjemné chování je dočasné a zaslouží si z naší strany pochopení, stačí prostě ustoupit stranou.

Napadení Staforda

Začnu příběhem krásného chovného, skvělého psa, Amerického stafordšírského teriéra o kterém jsem už kdysi psala. Shiny u nás prodělal první výcvik v jednom roce věku, stačila jedna lekce, během níž se z našich psů stali skvělí kamarádi, pan Radek se ujal výchovy a výcviku rozhodným a zodpovědným způsobem, stále se setkáváme, stále jsme tu pro ně pro poradu a ověření výchovných postupů a stylu výchovy. Pan Radek věnuje Shinemu spoustu času a odpovědně ho vychovává a cvičí, dopřává mu seberealizaci sportem, výcvikem k poslušnosti a oba mají skvělé výsledky a úžasný, silný vztah. Shine má jasně naučenou chůzi na vodítku, vždy jde způsobně u nohy, neprovokuje, neřeší, poslouchá, je to prostě dobře vedený, odpovědně vychovaný, krásný pes.

A přes to, že Shine i Radek udělali vše, co měli, ba i mnohem více, oni výchovu nepodcenili, stalo se, že při návratu z poslední procházky za nimi vyběhl ze dvora baráku, který míjeli, neovladatelný pes, řítil se rovnou, bez výstrahy do útoku, ten jiný staford zezadu Shineho napadl, Shine byl na vodítku u nohy Radka, ani jeden z nich útok nečekali, nemohli reagovat, cizí staford Shineho zle potrhal, zakousl se do něj a svíral ho v čelisti víc jak čtvrt hodiny. Kolem psů se seběhla velká skupinka lidí, snažili se pomoct, Radek se pral s útočícím stafordem, snažil se ho donutit rozevřít čelisti a vysvobodit krvácejícího Shineho, už byla na místě i policie, když se to konečně podařilo. Radek okamžitě popadl Shineho a spěchal na veterinu, paní od útočícího staforda vše označila za nešťastnou náhodu, pan Radek dal přednost před dohadováním a sepisováním protokolu záchraně Shineho a tak se nic nesepsalo, policie odjela, lidé se rozešli a Shine už v tu dobu ležel na operačním stole, Radek a jeho slečna ho drželi, bylo nutné ošetřit zranění, hned, bez umrtvení.

Nebudu zde popisovat první noc a den po napadení, psychický stav pejska i jeho majitele, zmařený předchozí výcvik psa a v neposlední řadě i problém pracovní, plynoucí z nutnosti nepřetržité přítomnosti u psa a tedy absence Radka v zaměstnání. V čase, kdy píšu článek je Shine v rekonvalescenzi, hlava se hojí, ale rameno má stále oteklé, kovové svorky sotva drží kůži na místě, ale otok nevěstí nic dobrého a jeho psychika??.


Ten cvičený a poslušný pes byl napaden jiným, kterého nikdo neovládal, paní, která za ním přiběhla ani nebyla jeho majitelka, z jejího chování a přístupu bylo jasné, že neví o psech vůbec nic, agumentem:" On se utrhl z obojku", svádí všechnu vinu na psa a absolutně si nepřipouští svou odpovědnost, své povinnosti a svou vinu!

Bohužel, takové případy se stávají, většinou z nich hůře vychází právě ten napadený pes, jak se tedy máme k nim stavět my, páníčkové, máme vůbec v takové situaci nějakou šanci, či možnost ji ovládnout, pomoct svému psovi nebo jí včas zabránit? Jak a proč k napadení nejčastěji dochází? Těžké otázky, na které neexistuje jednotný, spolehlivý návod, pokusím se shrnout jednotlivé body střetů za přítomnosti páníčků, ale oni tam nemusí vždy být, či jeden z nich není schopný reakce a pak by bylo vše zase úplně jinak...

Paradoxy:

--Na ulici má být pes vždy na vodítku. Pokud je zrovna na volno a přichází pán s jiným psem vedeným na vodítku, je povinností druhého pána volného psa také připoutat. Jde o daná pravidla slušných páníčků, ale především jde o mechanické ovládnutí psa a o zamezení nesouladu v pocitech psů při setkávání. Nevýhody-oslabení toho přivázaného a výhody-možnost volného pohybu toho nepřipoutaného vytvářejí podmínky pro dokazování si nadřazenosti volného psa a výstrahy před nechtěným kontaktem od přivázaného psa. Potkávající se psi musí mít stejné podmínky, oba na volno nebo oba připoutaní, ale jasně ovládaní svým pánem.

--Pokud se už stane, že dojde ke konfliktu mezi připoutaným a nepřipoutaným psem je vhodné pustit vodítko z ruky, nestěžovat svému psu obranu, psi jsou ve rvačce velmi mrštní, je těžké mezi ně vstoupit a ne každý má na to odvahu. Případné kopance jen podporují agresivitu rváčů, páníčkové musejí spolupracovat, každý se snaží ovládnout svého psa, chytit ho pod krkem "kravatou" nebo stisknout mezi zadníma nohama, na citlivém místě, tím je možné útok přerušit.

--Je ale nevhodné na ulici na přicházející dvojici hulákat:" připoutejte si toho psa!",kdo to dělá, dává tím svému psu předem jasnou výstrahu, že blížící se pes je problém, a tak k němu také bude jeho pes v kontaktu přistupovat. Znám paničky, které se takto chovají permanentně, jdou ulicí a hulákají na ostatní a tím nervují svého psa a připravují ho na útok....

--Další paradox je, určování viníka:" Ten váš napadl mého...",nejčastěji je to skutečně evidentní, útočící pes už z dálky vrčí, cení zuby, snaží se co nejrychleji "dohrabat" předníma packama ke své oběti, ale ne vždy je ten prvotní impulz tak zřejmý a evidentní. Je velmi důležité věnovat se během procházky svému psu, znát jeho řeč těla, mimiku a chápat rozhovor psů...Mnohdy slýchám podobné věty: "Máme hodného psa a přes to se nám stalo, že už ho třikrát někdo napadl". Když se něco opakuje, je třeba se nad tím zamyslet, psi nedělají nic bez příčiny a pokud je nějaký pes opakovaně napadán jinými psi, může být ten problém na jeho straně. Většinou je to bázlivost psa, bázlivě se chovají psi, kteří nemají oporu ve svém pánovi, a předem dávají bezdůvodnou výstrahu přicházejícím psům. Bázliví se bojí setkání, protože jejich pán jim nepomůže, tak raději předem straší a pokud druhý pes odpovídá klidem a ignorací a bázlivý pes stále straší a dává najevo svou nervozitu, přicházející pes, ač to neměl v úmyslu, napomene strašícího psa, aby toho zanechal, ale to už je začátek konfliktu, protože bázlivý pes toho nenechá, z principu své bázlivosti očekával konflikt a konečně ho má! Za viníka je označený přicházející pes, ale on byl potichu vyzván bázlivým psem ke konfrontaci, která nemohla skončit jinak, než konfliktem.

Proporce:

Velký pes napadl velkého psa, psi mají stejnou sílu i výdrž, k tomu vložit se do rvačky je potřeba odvaha a zkušenost, je třeba zachovat chladnou hlavu a ovládnout svého psa, nebít, nekopat, ale manipulací a povely psy oddělit. Vím, jak těžké to je, je třeba mít na paměti, že nesmím do rvačky přidávat agresi, ale snažit se o rozhodnost řešení v oddělování psů. Zde především každý pán řeší jen svého psa, jinak by se mohlo napadení přenést na člověka.

Malý pes napadne malého psa a je to vždy směs kvílení a hlasitého štěkotu a kousání, protože ne vždy bývají malí psi cvičeni k poslušnosti a takoví se pak v krizových situacích dostávají do hysterie, dokáží si navzájem hodně ublížit, v takové rvačce je na místě zásah páníčků, malého psa dokážete uchopit a odnést i za cenu malého kousnutí, či škrábnutí, každý páníček se postará o svého psa!

Velmi nepříjemná, silně konfliktní je situace, kdy malý pes napadá velkého psa. Je to nepříjemně časté právě u těch malých, kteří jen "zdobí" a nic neumí, nejčastější argument jejich páníčků je:"Ale on nic nedělá, on si jen dovoluje, on jen štěká..." Drzost, s jakou nechávají jejich páníčkové, a především paničky tyto malé útočníky jejich řádění mě vždy udivuje. Ovládání velkého psa kvůli malému, který jde přímo proti němu a drze ho vyštěkává a provokuje se může stát i nemožným, když se malý dostane příliš blízko a neubírá na svých provokacích, velkému psu stačí jediný pohyb! Pokud pán velkého psa neudrží, výsledek takového nesmyslného poměřování sil nemůže nikdy dopadnout ve prospěch malého pejska.

Samozřejmě, že může být i situace, kdy velký pes napadne malého, aniž by od něj dostal příčinu. I tady je největší odpovědnost na majiteli velkého psa, musí ho za každou cenu ovládnout, vodítkem, "kravatou", stiskem v tříslech, odtáhnout. Malého psa je nejvhodnější zalehnout, i když majitel riskuje zranění, na jeho těle nebude tak fatální, jak by bylo na tělíčku malého pejska od toho velkého, ale i toto je na odvaze každého z nás a bez vzájemné spolupráce obou páníčků to nepůjde.

Povinnosti:

Povinností majitele je konfliktům předcházet i za cenu vlastního mírného ústupku, což je malá cena v porovnání s možnými výsledkem konfliktu. Předcházíme konfliktům především tím, že se věnujeme svému psu, bez telefonu, bez sluchátek, máme psa pod kontrolou a na vodítku a dobře zajištěného. Ta poslední věc, o které se nediskutuje je, že když už se stane, že pes napadl druhého a ten byl ošetřen, majitel agresora neoddiskutovatelně hradí všechny náklady spojené s léčbou a to i dlouhodobě, to je prostě základní slušnost a povinnost.

Když člověk zažije tvrdý konflikt mezi psy, je to nejen pro psa, ale i pro pána ohromně stresující zážitek. Najednou vidíte svého psa v roli, ve které ho vidět nechcete, i přes všechnu vaši péči se on stane útočícím, když byl napaden, musí se bránit, i on ukazuje svou ošklivost, vy cítíte svou bezmoc, vztek, nepřátelství k agresorovi, starost o svého psa a nedovedu si představit tu situaci, kdy se pán z procházky vrací domů sám, to nechceme nikdo zažít, tak prosím vychovávejme a je-li to třeba, ustupujeme, víc možností nemáme my, ani naši vychovaní psi.



-- Reportáž: Prima mazlíček --

Krásné setkání a rozhovor pro Prima mazlíčka  ZDE




--  Pro redakci Světa psů  6/2022 --


BÁZLIVOST nebo DOMINANCE?

Ke konfliktům mezi psy dochází z různých důvodů, pán útočícího psa mluví o dominanci, ale v mnoha případech jde především o bázlivost. Záměna bázlivosti za dominanci je velmi častá, i když vnitřní prožitek psa je naprosto odlišný, jak je poznat?

Bázlivost: Každé malé štěňátko je bázlivé, jeho maminka a sourozenci ho přirozeně učí se jí zbavit. Bázlivost je přirozená, protože pejsek nezná okolní svět, jeho pravidla a hledá své postavení v něm. V situacích, kterým nerozumí předem raději křičí:" bojím se, jdi ode mě pryč, já nevím, co mám dělat, nechci konflikt". Psí maminka vždy pomůže a ukáže, jak se chovat, později je na páníčkovi, aby tuto roly zastal a byl pejskovi oporou a mentorem v neznámých situacích a dokázal pejska vést ke správným reakcím, zvládnutí situace, zbavoval ho obav a bázlivosti. Věcí a situací, které pejsek zná a rozumí jim, se nebude bát.

Dominance: Nesprávně ji chápeme jako lidské ego a z nevhodného polidšťování psa, přenášíme tento náš postoj na pejsky, ale mýlíme se. Dominance u psa je velmi pozitivní projev, ve smečce je dominantním vždy jen jeden pes a tuto výsadu si musel získat, opět na rozdíl od člověka, který je schopný své ego prosazovat bez zjevných osobních hodnot, dominantní pes v sobě nese kvality, díky kterým obstál, proto ostatní jeho dominanci respektují, a proto si nemusí nic dokazovat. Když na ulici potkám skutečně dominantního psa, cítím především jeho autoritu a klid. Pokud takový pes potká rozjíveného, nevychovaného psa, určitě ho umravní, ale není to napadení, jen výchova k respektu. Dominantní pes jemným gestem, které mnohdy ani nepostřehneme, položením hlavy přes hřbet podřízeného psa v pozici "T" řekne, co chce, oba psi mají jasno, následuje úklona-výzva ke hře a můžou začít dovádět štěňátka.

Kde je problém?

Velmi často se setkávám s tím, že páníček označí svého psa za dominantního, majetnického, útočného, žárlivého, závislého na jeho osobě...ale on je prostě jen nejistý, prostě se jen bojí, protože jeho pán mu nevládne, nezbavil ho jeho bázlivosti, ba naopak ji v něm svým nesprávným přístupem posiluje, není pro něj jeho bezpečím, nechává pejska řešit situace samotného, bez své podpory a z nepochopení a pohodlnosti označí psa za dominantního.

Pro pejska se tím stává vše náročné, je nucen sám zvládat situace ve kterých mu měl být oporou jeho pán, pejsek pracuje svým psím rozumem a psími prostředky, pán nedokáže přečíst jeho sdělení a vede ho špatně, nepomáhá mu, zachází s ním jako s dominantním a nevidí, jak je pes bojácný, tlačí ho do role, která je pro pejska frustrující a nad jeho možnosti.

Pejsek má omezenou výbavu, jak reagovat, je v situaci, které by se nejraději vyhnul, nevěří druhému psu, ani sobě, ale musí nějak reagovat, pán mu nedává žádné návody, ani oporu, pejsek nevybírá z rejstříku společenských rituálů, jeho osamocení v něm vyvolává pocit ohrožení, a to mu radí útok, přes to, že se bojí. Jeho chování vypadá stejně jako by byl obranář/rváč, ale je to strach, bázeň a varování!

Respekt, který ke svému psu člověk chová mu jasně ukáže kvality psa a jeho možnosti

Ke svému psu bychom měli přistupovat s úctou, láskou a respektem, nedívat se na něj jako na psa, kterého bychom chtěli v něm vidět, soudit ho podle toho, co mi o něm řekli a radili, ale respekt, který ke svému psu člověk chová mu jasně ukáže kvality psa a jeho možnosti a pak vidí reálně zvíře s jeho konkrétními hodnotami a s nimi pak může dobře pracovat. Když dobře chápeme svého psa, pracujeme na jeho výchově především srdcem, mnohé se naučíme společnou hrou s humorem, bez urputnosti, ale s důsledností vedeme svého psa k pocitu bezpečí, které musí páníček pro svého psa představovat: "ty to neřeš ty nemusíš, já se postarám", když pes pozná, že se na svého pána může vždy spolehnout, rád se podřídí, my tomu říkáme poslušnost, ale je to jen přirozené postavení psa a správný přístup odpovědného pána.

Je třeba posílit sebeuvědomění pejska.

Abychom předcházeli bázlivosti anebo ji mírnili u pejska, který už se bázlivým stal, je třeba posílit sebeuvědomění pejska. To není totéž, co sebevědomí u člověka, (opět moje mírná výtka k polidšťování psa), lidské sebevědomí je mnohdy vybudováno jen na slovech, to u psa neobstojí, pes musí prožít skutečnou emoci, tu si ukládá, na té staví. Aby si byl pejsek svých schopností, umu, své oprávněné existence dobře vědomý, je třeba mu připravovat situace, ve kterých formou práce, hry, dobrým výsledkem - který si pejsek díky páníčkovi reakce naplno uvědomí, situace, ve kterých je naprosto evidentní, že obstál, díky tomuto prožitku si je pes vědom svého postavení a úspěchu, to posiluje jeho psychickou odolnost, začíná poznávat pocit, že obstál, že si může být jistý sám sebou, věřit si. Při této práci k sebeuvědomění psa se výborně osvědčují rituály, opakovaná činnost v režii pána s úspěšným zakončením.

Když pes pozná, že se na svého pána může vždy spolehnout, rád se podřídí

Bázlivost předpokládáme u malých psů, ale velcí k ní mají stejné sklony, vždy záleží na výchově a kvalitě vztahu pán-pes. Je směšné, když potkáme malinkého nevychovaného pejska, ten za naprosté ignorace paničky útočí na velkého psa a když se situace vyhrotí, panička malého málem pochválí s tím, že: "On je tak dominantní, na to jak je malý...". To je přeci evidentní, že není, ale paničce dělá radost ten pocit, který si sama vybájila ve své hlavě, že má dominantní šelmu. Ono je pohodlnější kamuflovat, než psa vychovat a umět ho vést, být jeho bezpečím.Ten velký pes by si také mohl žádat respekt, mohl by se nechat vyprovokovat tím malým útočníkem, pak by asi utrpělo sebevědomí všech.

Podezřívám páníčky, že někteří nechtějí rozumět, protože je to pohodlné a lépe zní říkat, bacha, můj pes je dominantní, než můj pes nemá dostatečné sebeuvědomění, tak se brání a straší...

Najednou přestal poslouchat dělá si co chce a začal být strašně dominantní

Často se na nás páníčci obracejí o radu se slovy: "Do teď to byl hodnej pes a najednou přestal poslouchat dělá si co chce a začal být strašně dominantní". Když se zeptám na věk psa, je to vždy kolem jednoho a půl roku, prostě pejsek dospívá a pán zarputile ignoruje jeho pubertu a dospělost.

Pejska v tom věku zaplavují hormony, cítí a uvědomuje si svou sílu a hlavně svou pohlavní dospělost. Tahle jeho nově nabytá hodnota mu velí všem okolo říkat, že je dospělý, cítí se být jedinečným vládcem všeho, všichni to musí vědět a od všech vyžaduje jiný, skutečný respekt, ne jako k roztomilému štěňátku, ale jako k dospělému samci. Proto je jeho chování najednou jiné, to mu velí příroda, není to o tom, že začal zlobit, neposlouchá, on za to nemůže, je zaplavený hormony, sám má spoustu práce s tou novou situací a je hloupý ten pán, který se na něj za to zlobí a trestá ho za jeho přirozené projevy, které nesprávně vyhodnotil jako dominanci. Pes jen má dle zákonů přírody povinnost všem okolo říct, že už je dospělý: samec: "já jsem jediný, kdo se tady bude rozmnožovat", samice: "já jsem jediná, která tady bude rodit!" V přírodě psi v tomto období opouštějí své smečky, aby se mohli pářit, pokud zůstávají ve smečce, je na alfa samci smečky, aby si dospělce podřídil, to ovšem neznamená, že to mladý samec jen tak přijme a nic nezkusí, on to musí zkusit a buď uspěje původní alfa a nebo se mladý-á stane sám-a alfou, to vše jsou zákony přírody, jasné, spravedlivé, naprosto přímočaré.

Proto se říká, že každý pejsek se vychovává dvakrát.

V rodině, ve které žije dnešní pes by měl být alfou jeho páníček-panička, to znamená, že i on bude muset obstát, že i venku přebírá odpovědnost za svého dospělce a předchází pubertálním výlevům svého psa, tedy, že je správně chápe, dovolí psovi veřejně oznamovat svou dospělost, ale dle pravidel, která pán určí a v míře, která je přijatelná. Pokud je on sám pro svého psa skutečnou alfou, pes brzo pochopí a podřídí se vedení svého pána, přijme pravidla alfy, do budoucna už nebude štěňátko, ale dospělý pes se zdravým sebeuvědoměním.

Toto je výrazný moment ve výchově, vždy mě překvapuje, že jsou jím páníčkové tak často překvapováni a špatně si ho vyloží a špatně reagují. V dobře vedené výchově si pán a pes vzájemně prokazují respekt, pak je v takové situaci pán na dospělost svého psa hrdý jako sám pes, nevnímá ji jako problém v chování, či překážku ve výchově a nebude ji nazývat dominancí, ale pochopí, že už nemůže se psem zacházet jako se štěňátkem, ale že vychovává dospělého psa. Proto se říká, že každý pejsek se vychovává dvakrát.

Agresivita není dominance

I mezi lidmi známe ty, kteří se stále jen vytahují, každého poučují, přesvědčují o své pravdě, protože si uvědomují své slabiny a vědí, že i ostatní je vidí, tak proto je překrývají nepříjemným chováním, raději se vytahují, jsou všem protivní, ale myslí si, že tím předcházejí ponížení, konfrontaci..., to samé dělají bázliví psi. Bázlivý pes si neumí uvolněně hrát, socializovat se, ale právě hra je výborný prostředek pro zmírnění bázlivosti. Skutečně zdravě dominantní pes dokáže projevit respekt druhému psu a nemá potřebu se vytahovat.

Psi mezi sebou poznají, kdo je skutečně dominantní

Psi mají jasně daná svá neměnná společenská pravidla, dle nich si při setkání potřebují jasně určit, kdo je nad a kdo pod, bázlivý, nevychovaný pes si dominanci na sebeuvědomnělém psovi nevinutí sebeprotivnějším útočením, jen si říká o skutečný konflikt. Projev uznání podřízení je u psů přirozený, psi respektují hierarchii, díky ní se orientují, na ní stojí jejich společenský život, socializace. Každé postavení má svou hodnotu, podřízený neznamená ponížený, je blázen člověk, který vychovává psa k neustálému boji o nadřazenost, pokud není oprávněná. Je to marný boj psa o představy jeho pána, které nemůže splnit. Pán svým špatným přístupem a nepochopením bere psu přirozenou komunikaci ve společnosti jeho druhu, psích pravidel, smečky.

Nedělejme ze svých psů to, co nejsou, snažme se číst jejich chování a signály a starejme se o jejich bezpečí. Pes je nám odevzdaný, je na nás dát psovi vnitřní pocit bezpečí a vyrovnanost a pak si prostě jen hrát a dovádět a užívat si života se svým pohodovým psem. 




-- Rozhovor pro Region radiožurnál 5/2022 ZDE --




--  Pro redakci Světa psů  5/2022  --


ZÁMĚNA: VZRUŠENÍ nebo RADOST

Pro výchovu psa musíme v první ředě pejskovi rozumět. Pes je šelma s úžasnou fyzickou i psychickou výbavou ale odlišnou od té naší, je třeba znát a respektovat jeho odlišnosti a potřeby.

Pes se dokonale přizpůsobil soužití s člověkem, má nás přečtené, mnohem lépe než mi jeho, mnohé od nás okoukal, často nás mate, protože jeho projevy bývají velmi podobné našim lidským a my je automaticky za lidské považujeme. Podněty, na které pes reaguje jsou ale mnohdy velmi odlišné, než-li u nás lidí, pes je stále šelma, nestal se člověkem a my se velmi často dopouštíme omylů při posuzování jeho reakcí, protože vycházíme z lidského hodnocení situace, nebereme v úvahu psí psychiku a psí vnímání světa, přisuzujeme mu vlastnosti a reakce lidské, které pes mít nemůže a naopak přehlížíme a nerespektujeme pochody ryze psí.

Neustále se setkávám u páníčků s nesprávným hodnocením a čtením psího chování, tím vznikají nedorozumění a výchova se stává velmi složitou, ne-li nemožnou. Pro výchovu psa je třeba s ním navázat komunikaci, pro komunikaci musím proniknout do jeho světa, a to se mi nejlépe podaří, když se na svět budu dívat očima psa. Při výchově - čtení řeči psa je pár zásadních omylů, kterých se stále dopouštíme a které mají velký vliv na nepochopení psa, dovolím si jich pár zmínit.

Jeden z tech nejčastějších omylů je záměna vzrušení za radost.

Milujeme své psy a chceme, aby byli šťastní a veselí, pejskové odkoukali, že na jejich veselost velmi dobře reagujeme, a tak řádí a své reakce přehánějí pro naši potěchu, ale pozor: na úkor své psychické pohody! Roztomilost a láskyplná vstřícnost psa nás jaksi přirozeně nutí, že i my děláme nekonečné blbiny pro povzbuzení a pobavení psa, ale tady pozor, on má své limity i v prožívání radosti, když překročí práh přirozené a příjemné radosti dostává se do vzrušení, pobídky nekončí, on už není radostným, už to není pro něj příjemné, on si často ani neví rady s tím co se mu děje, pobídek je nekonečně, je nucený na ně reagovat a nemůže jinak, dostává se do stavu provokativního vzrušení. Pejsek ze všech svých sil pro svého pána a jeho radost udělá vše, ale v každé takové hře přijde moment, kdy už je toho dost, my řekneme "DOST", ale pejsek řádí pořád, my se ho snažíme zastavit, ale on nereaguje, už se zlobíme, ale on neposlouchá a dál a ještě víc dovádí, už je i trochu protivný, ale neposlouchá náš povel ke klidu, k ukončení divoké hry, řádění. On našemu povelu nemůže vyhovět! Hrou se dostal do vysokého stavu vzrušení, to v něm zůstává a on neví, jak se ho zbavit, pro nás to byla jen hra, předpokládáme, že pejsek je na tom stejně jako my, ale on dal do hry vše, zvýšené emoce nedokáže sám zvládnout, tady právě potřebuje svého pána, aby mu s tím pomohl, dal mu možnost k odreagování, aby ho dovedl zpět ke klidu stejně tak, jako ho dokázal vzrušit, ale pán už se nestará a v pejskovi zůstává frustrace.

Každá činnost, kterou s pejskem děláme musí mít svůj jasný začátek, průběh a ukončení, ať je to hra nebo cvičení povelů, stále musíme být pro pejska čitelní a srozumitelní, stejně tak, jak umíme psa vzrušit, musíme umět ho vzrušení zbavit, zklidnit ho, uvolnit.

Klasická situace, kterou všichni známe je vítání, když přicházíme domů.

Každého z nás těší ta radost, kterou nám pejsek mezi dveřmi projevuje, chceme mu oplatit a ještě víc, než on nám, a tím ho vybízíme k dalším, ještě bláznivějším projevům, ale pozor, to už není radost, to už dostáváme psa do stavu vzrušení, ze kterého bude potom třeba ho vyvést, zklidnit, uvolnit. Toto je zrovna jedna z těch citově výraznějších situací, je třeba se postarat, aby probíhala decentně, radostně, emoce svého psa musíme mít pod kontrolou, nepřidávat mu, on sám se radostí dostává až na hranici, nemusíme mu jeho projevy oplácet stejnou měrou, tedy stejným blázněním a provokováním, on to od nás nečeká, ale potřebuje se na nás spolehnout ve svém prožívání, ukončení vítání. Když přijdeme domů, i když jsme tak strašně natěšení na toho chlupáče, nepodporujme jeho vzrušení, zklidněme ho tím, že se hned u dveří otočíme zády k pejskovi, pro začátek ignorujme jeho projevy a až on ubere, v ideálním případě se posadí, pak teprve se k němu otočíme, klidným hlasem se přivítáme, pohladíme a trpělivě vše opakujeme, dokud pejsek nepochopí, že klid je to, co nás přivádí domů, že teprve když on bude klidný, my vstoupíme domů a budeme se vítat. Musíme mu to takto ukázat, demonstrace, ignorace je pro něj mnohem srozumitelnější než hlučné povely, on to brzo pochopí, uleví se mu od vzrušení, protože on to dělal pro nás, protože si myslel, že se nám to líbí i toto nedorozuměni se zde skrývá. Pejsek se naučí vítat v klidu, věřte, že jeho radost z našeho příchodu nebude o nic menší.

Přirozené psí projevy, tedy ty, které se odehrávají ve smečce a které si pejsek nese v sobě i v našem společném životě jsou vždy zdvořilé, radostné, ale neobtěžující, pokud by se ve smečce choval pejsek příliš teatrálně, dala by mu to velmi jasně a velmi negativně najevo, i v přírodě, vše, co se odehrává nad limit je vzrušení, nadbytečná emoce, ve které se pejsek necítí příjemně. My jeho chování považujeme za projev nekonečné radosti, ale mýlíme se, ona tam určitě je ale přehlušená nadbytečným vzrušením, pokud se nepostaráme a pejskovi nepomůžeme s uklidněním, vzrušení v pejskovi zůstává, nezpracované se mění v neklid a ten je začátkem nepohody.

Je na každém páníčkovi, aby dobře odhadl, četl svého psa, aby dokázal správně stanovit limity a hranice, za které se už nejde, protože pejsek se spoléhá na vedení svého pána, proto jde i ve vzrušení až na hranici, je přece v akci se svým pánem a spoléhá se na něj, že on ho z téhle situace zase vyvede zpět ke klidu, dopřeje mu uvolnění, pejsek se poddá emocím a pak najednou je na ně sám, pána už to přestalo bavit, už se nestará, to je pro pejska nejen zklamání, ale i problém.

Další, velmi častý je také omyl potřeby projevu naší přehrávané radosti a nadšení při výcviku pejska.

Klasická situace, kdy při výcviku přivoláme pejska, on přiběhne a my ho už když přibíhá nadměrně povzbuzujeme, výskáme, sehneme se k němu, hladíme, poplácáváme, odměňujeme... Jsme tím pro pejska nečitelní, on naprosto neví, co bylo účelem, co splnil, co ne, jediné, co si z takové opakované reakce vezme, že právě tato reakce je smyslem výcviku, a tak se jí naučí a bude ji snaživě stále opakovat a podpořen stejnou, opakovanou reakcí pána ji bude ještě násobit a dovádět, opět ve stavu vzrušení, ve kterém se nedokáže soustředit, natož něco naučit a ani pochopit, co se po něm chce. Pejsek se opět dostává zase jen do stavu vzrušení, naštěstí venku má možnost se z něj vyběhat, ale výchova a výcvik se určitě nedaří. On se jaksi účastní všeobecného veselí, proto přiběhne, očekává, že bude následovat nějaký děj, kvůli kterému tak vyvádíme, to se neděje a proto tato metoda vždy časem ztrácí na úspěchu. Další problém nastává s tím, že páníček nebude při každém přivolání na ulici, mezi lidmi vždy takto výskat a nadskakovat a mávat, přejde k civilním způsobům a pak vše ztrácí smysl, jen vzrušení u pejska zůstává.

Přivolání je ten nejzákladnější povel, který se musí naučit každý pejsek, v klidu, spolehlivě, bez vzrušení.

Nechceme, aby náš pejsek musel sám řešit emoce, které jsou nad limit, nechceme, aby se z něj opakovaným emočním přetížením stával neklidný, nesoustředěný a frustrovaný pejsek, tak se starejme o jeho pohodu, uvolnění a zklidnění vždy, když se v projevech radosti dostane za hranici vzrušení, dbejme, aby se mu to nedělo, abychom si spolu užívali příjemnou radost a porozumění a bylo nám s tím druhým vždy prostě krásně.


--  Pro redakci Světa psů  3/2022 --


Každý den jsou pejsci zachraňováni

Jsou pejsci, kteří se ocitnou v situaci, kterou neumí a nemohou sami vyřešit, potřebují naši pomoc, někteří ji potřebují zoufale, ale neumějí si o ní říct, sami to nedokáží, jsou odkázáni na vnímavé a ochotné lidi, kteří mají srdce otevřené, kteří se neptají po odměně a nepátrají po uznání, jsou tu pro potřebné pejsky, pro jejich záchranu.

Docela často slýchám větu: "Zachránil/a jsem psa z útulku", děkuji s vděčností děkuji všem lidem, kteří se nebáli komplikací, a naopak vidí ty přednosti a pro pejska si do útulku došli, jsem vděčná a děkuji, že je stále tolik milujících lidí, kteří dávají domov opuštěným, odmítnutým pejskům, vypovídá to o jejich dobrém charakteru a cituplném odhodlání. Všem, kteří si takto pejska osvojili s pokorou děkuji a s radostí každou takovou zprávu vítám, musím ale přiznat, že mám malou vnitřní, osobní výtku, nechci umenšovat chválu, která k takovému činu náleží, chci jen poodkrýt to, co předchází adopci pejska a kde já vidím podstatu záchrany, to, o čem se příliš nemluví, co je samozřejmé a při tom naprosto úžasné a obdivuhodné.

Dovolím si vás pozvat k jednomu příběhu, jednomu z mnoha, které obětaví lidé dennodenně řeší, chci vám ukázat cestu pejska v nesnázích, tu, kterou absolvuje před tím, než si ho osvojí jeho nový páníček, ten, který ho zachrání z útulku.

Tento příběh se odehrál v záchranné stanici PES nejvěrnější přítel - úžasná organizace, která od svého založení v roce 2015 ušla obrovský kus cesty, přibyly prostory, spolupráce s útulky, s veterinou, stále se rozrůstající počet lidí poskytujících dočasnou péči, a to vše funguje na bázi dobrovolnosti, na darech od veřejnosti na důvěře lidí milujících psy a ochotných umenšit své potřeby, poskytnout a udělat vše, co je třeba ve prospěch nechtěného pejska. Pejsek, který projde péčí této organizace přichází ke svému novému pánovi zdravý, socializovaný, načipovaný, kastrovaný, po krevních testech a pečlivém výběru správného lidského parťáka.

Tygr PLUTO zachráněný pejsek číslo: 1048

Na můj FB mi přišla zpráva od paní Mirky Milojkovič s žádostí o radu ohledně jednoho krásného pejska. Paní Mirka poskytuje v rámci spolku PES nejvěrnější přítel dočasnou péči přejatým pejskům a tenhle Pluto se už několikrát vrátil od lidí z případné adopce, začínají se u něj projevovat problémy v chování k lidem i psům, narůstá starost, co s ním, a jak vše vyřešit.

Pluto byl odchycen 12/2020 jako toulající se pes v jedné vesnici a předán do Jimlínského útulku. Je to kříženec zřejmě luisiánského leopardího psa a staforda, zhruba 1,5 rok starý, váží 23 kg, jeho předchozí minulost je neznámá, jeho chování problematické. Útulek se o Pluta staral, propagoval ho k adopci na svých stránkách, dbali na to, aby šel k někomu, kdo má se psy zkušenosti a umí jednat i s ostřejší povahou, ale náročnější kritéria žádný z uchazečů nesplňoval, nedařilo se najít nikoho vhodného. Přenechání problémového pejska nezkušeným lidem, nepřicházelo v úvahu, útulek bere vážně svou zodpovědnost za psa i případného nového majitele. Pluto zůstával v útulku, chodil na procházky s dobrovolníky, ale i s nimi se projevoval ostře. V útulku byl Pluto útočný na pejsky, s lidmi byl docela v pohodě, ale byl nešťastný, každou noc moc plakal, postupem času si pak v noci vždy pokálel a počural kotec, rozťapkal to až dostal exém do paciček.

Útulek spolupracuje s organizací PES nejvěrnější přítel, oslovil tedy paní Mirku s žádostí o umístění Pluta do dočasné péče, musel se léčit jeho exém, Pluto potřeboval suché vlídné prostředí. V březnu 2021 se paní Mirka Pluta ujala, Pluto byl z útulku už načipovaný, užíval ATB a roztok pro léčení paciček, Mirka ho vzala na veterinu, dostalo se mu celkového ošetření, byl naočkovaný, (péče je hrazená z vašich darů), Plutovi se ulevilo, potřeboval rodinu, u Mirky se začal zklidňovat. Pluto se zařadil do alba pejsků nabízených k adopci na stránkách PES nejvěrnější přítel, paní Mirka se ujala jeho výchovy a péče. Paní Mirka má dvě děti, 16 a 18 let, již dříve adoptovaného pejska Megi Boc a aby toho nebylo málo, před třemi dny ještě adoptovala křížence Jagteriéra Jacka. S Megie nebyl problém, ale s malým Jackem bohužel byl, útočil na Pluta, řešení se našlo v přeorganizaci rodiny, dcera se i s Jagteriérem odstěhovala k tátovi. Paní Mirka má výborné, dlouhodobé zkušenosti s výchovou psů, stará se o ně, jako dočaskářka poskytuje pejskům mnohé ze svého života, má odvahu i přirozenou autoritu a pověstné psí srdce, ona je pro Pluta ten nejlepší člověk.

Pluto se pod jejím vedením moc zlepšil a v červnu se začala realizovat adopce, která vypadala velmi slibně. Mladí manželé z Prahy za Plutem jezdili, brali ho na procházku a rozuměli si, dokonce byl i v pohodě s jejich miminkem, které k němu také brali, s rodinou se Pluto choval dobře a i manželé s ním uměli dobře komunikovat. Ale doma v nové rodině se po šesti dnech začal Pluto chovat útočně, vrčel a cenil zuby, když maminka chovala miminko, došlo i na malý útok a to byl okamžitý důvod pro návrat Pluta zpět k Mirce. Paní Mirka měla už od začátku roku na červenec naplánovanou dovolenou, musela teď řešit, kam s Plutem. Požádala kolegyni dočaskářku z Kadaně, ta souhlasila, že se Pluta ujme a že by u ní i Pluto mohl zůstat, než se mu najde nová rodina, aby se stále jen nestěhoval z jedné rodiny do druhé. Pluto byl vyléčený, částečně zklidněný, Mirka ho tedy odvezla ke kolegyni do Kadaně a odjela na zaslouženou dovolenou.

Pluto se v Kadani choval docela dobře, jen prý projevoval separační úzkost a v noci vyl. Problém přišel s kamarádem, který se zastavil u kadaňské kolegyně na návštěvu, Plutovi vadil, kolegyně dočaskářka se proti němu ohradila a Pluto ji rafnul! Mirka byla na dovolené, kolegyně byla zraněná a vystrašená, Pluto cestoval zpět do útulku v Jimlíně.

V sobotu se paní Mirka vrátila z dovolené a v neděli ráno honem ujíždí pro Pluta do útulku. Tam ji vítají slovy:

"Vy jste s ním ušla takový kus cesty je výrazně víc v pohodě, než když byl u nás poprvé, jen v noci stále ječí, ale je mnohem lepší!"

Mirka slyšela, jak Pluto vyje v kotci, on už ji cítil, chtě být u ní, Mirka jen potichu: "Plutí.." a ten vyskakuje radostí, šťastný, že může odjet s Mirkou do jejího domova.

Tahle zkušenost ale vrátila Pluta v jeho chování zase zpět, doma vyjíždí na fenku Megi Boc a bohužel i po dětech, zakousl dvě morčata, když se k nim nedopatřením dostal, doma v přítomnosti dětí může být pouze s košíkem na tlamě... Mirka věnovala všechnu energii a čas k jeho nápravě, intenzivně s ním pracovala, zvládla s ním i kastraci a po nějaké době ho opět dostala do dobré kondice.

V srpnu o Pluta projevila zájem mladá slečna Eliška z Prahy a zároveň dvě kamarádky z Pardubic, ty nakonec dostaly přednost, měly více zkušeností a nebyly tak pracovně vytíženy, tedy se mohly Plutovi více věnovat. Slečny začaly za Plutem dojíždět, braly s sebou na návštěvy k Plutovi i svou čivavu, Pluto si jí ani nevšímal, byl i v její přítomnosti v pohodě, zdálo se, že tentokrát je to vše jak má být. Proběhly adopční formality a na začátku září Mirka odváží Pluta do Pardubic. Jeho nástup nebyl dobrý, doma u slečen začal čivavu doslova lovit, napadl slečnu když ji bránila a tak již druhý den byl Pluto zase zpět u Mirky.

Postupně dostal Pluto Mirku až téměř na dno, ta se obává, co s ním bude, co s ním má dělat, naštěstí její skvělá rodina nedala nic znát, nevyčítá, pomáhá, i když je Pluto terorizuje, jsou ochotní k obětem a věří v dobrý konec, jsou velkou oporou. Mirka oslovila trenéra stafordů, leopardů, psího psychologa, kynology, chovatele, potřebuje se poradit, ale hodnocení a názory na Pluta se výrazně liší, dočkala se i nechtěného názoru: Zbavte se ho! , ale také pojmenování problému a v tom se všichni oslovení shodli: jste týraná manželka, máte doma despotického tvora, a syndrom týrané manželky!!!

V rámci hledání rad mi paní Mirka napsala i na můj FB, na začátku září mi přišla mess. s žádostí o konzultaci a přáním dát Pluta co nejvíc do cajku, než půjde opět o dům dál. Domluvili jsme návštěvu, přijela Mirka s kamarádkou Terezkou a Plutem. Lehce jsem se s Plutem přivítala, on je divoký a radostný, skáče a dovádí, Mirka ho ovládá a vyrážíme na procházku. Beru si Pluta, abych poznala jeho reakce, Mirka mi vypráví všechny strasti. Na volném prostoru Pluta pustíme na couračku, je divoký, při potkávání jiného psa si ho Mirka bere na krátko a Pluto je útočný, ale na Mirku reaguje dobře, má i docela pěkné přivolání a odložení, je na něm ale hodně vidět, jaký zmatek se v něm odehrává. Na konci procházky jsem si byla jistá, že tady nejde o žádnou agresi, jen potřebuji kontakt s Conanem, zaběhla jsem pro něj domů a přivedla ho před Pluta. Ten napřed reagoval překvapeně, Conan mu předával svůj klid, postupně Pluto začal trochu útočit, ale vše bylo čitelné a zvladatelné, potřebovala jsem vidět ty reakce, protože při procházce jsem viděla vstřícného pejska, který má v hlavičce hierarchii hodnot, kterou si tvořil sám dle svých zkušeností cesty životem takzvaně "z ruky do ruky" , tvořil ji bez pána, i když mu Mirka mnohé ujasnila, je třeba mu ty hodnoty přerovnat. Conan mi při krátkém setkání potvrdil, že je Pluto v podstatě hodný pejsek, jen je vystresovaný a nerozumí některým věcem, které se mu dějí, proto reaguje přehnaně, to vše se dá spravit, jen je k tomu potřeba jeho pán, který si ho nechá, který s ním bude ochotný pracovat a žít. Dočasnost péče paní Mirky nedovoluje vytváření pevného pouta, na jehož základě by se dalo ve výchově pokročit a které Pluto tak potřebuje, k tomu musíme najít nového pána a s ním pracovat na převýchově a vazbě s Plutem.

I já vidím na Mirce syndrom týrané manželky.

"Pracujete s ním skvěle, ale nedostanete se dál, pokud si ho nepřipustíte víc k sobě, ale protože je to pejsek k adopci je nevhodné s ním navazovat pevný vztah, profesně musíte zůstat za hranicí sblížení, pak je jeho ovládání a převýchova velmi těžká."

Mirka začala uvažovat, že si Pluta nechá, cítila, jak ji Pluto vyzívá k otevření srdce bez omezení, ale ví, že když to udělá, už nebude možné Pluta dát jinému člověku, to by pro něj byl bedakl a zrada, rozhoduje se tedy, jakou pozici k Plutovi zvolit, zda si ho nechat, ví, že pokud se nesblíží nemůže se posunout ani jeho výchova, stojí před volbou, ani jedno řešení není tím lepším.

Na druhé setkání Pluta s Conanem, jsme byli natěšení, my s Conanem jsme převzali odpovědnost, hlavně s velkou dávkou klidu a dostatečného prostoru pro realizaci Pluta, Pluto je na Conana zvědavý a Conan s ním nemá nejmenší problém, koriguje jeho výpady a já a Mirka Pluta podporujeme a konejšíme. Dnes chci se psy absolvovat jen běžnou procházku, žádný nácvik, dryl a povely, jen lehké uvolnění, to Pluto potřebuje ze všeho nejvíc. Když jsem Conana pustila na volno a Mirka pustila Pluta jen na couračku, začal Pluto postupně na Conana dorážet, hlídaly jsme je, já byla klidná, naprosto spolehnutá na Conanovu autoritu, klid a nadhled, Mirka se bála projevů Pluta, ale věřila nám, že mu Conan neoplatí a že mu neublíží. Po několika výpadech to zjistil i Pluto, začal zpracovávat tu situaci, uvolnil se a když jsme společně došli na malou loučku, kde měli psi dost prostoru, Pluto naplno popustil své emoce a stres, křičel na Conana, všechnu svou frustraci mohl konečně uvolnit, Conan ho jen korigoval, když byl jeho výpad příliš razantní, ale jinak ho s pochopením psa s podobnými zkušenostmi a s praxí trenéra zbaveného agrese nechával vykřičet se z jeho stresu, ti psi si rozuměli a věřím, že mu Conan řekl i mnohem víc, než jsem dokázala odkrýt. I paní Mirka potřebovala naši demonstraci klidu, viděla, že to s Plutem jde, ona je již přetížená, po návštěvě nám napsala, že z takových Plutových výpadů by byla jinak hodně nervózní, ale moje důvěra v Conana a náš klid se přenesl i na ní, je odhodlaná k novému plánu s Plutem.

Mirka po dnešní zkušenosti vytvořila nové album v nabídce Pluta k adopci, vše jsme tam poctivě vypsaly s vírou v odezvu od nového pána. V nabídce jsme uvedli i naše kontakty s tím, že obě budeme nadále s novým pánem spolupracovat na výchově Pluta, nebude na to sám. Mirka s Plutem začala pracovat jinak, promítla do přístupu naše rady a úlevu od strachu, ve společnosti Conana Mirka viděla, že Pluto potřebuje důvěru, obě jsme se shodly na tom, že je obrovský rozdíl, když bere člověk psa jako svého nebo jako dočasnou péči, pokud nebudou rychlé reakce na adopční inzerát na Pluta, Mirka byla odhodlaná pustit si Pluta víc do srdce, protože on nemůže zůstat bez vlády, ale to by znamenalo, nechat si ho?!

A pak přišel ten úžasný moment, na nové album zareagovala slečna Eliška, která měla o Pluta zájem již před měsícem, když ho viděla znovu v nabídce, okamžitě volala Mirce. Přijela za Plutem, znala jeho dřívější chování, nebála se ho a při setkání s Plutem sama viděla progres, viděla, že Pluto udělal pokrok, neváhala, byla si vědomá složitostí Plutovi povahy, my obě jsme byly připravené Elišce a Plutovi kdykoli k dispozici, pomoct, poradit, být oporou, Eliška a její přítel Václav věděli, že Pluta prostě chtějí. Na začátku října proběhla u Elišky ze strany spolku předkontrola u ní doma, tak, jako u každého adoptovaného pejska, nezávislá kontrola podmínek a prostředí do kterých pejsek odchází, vše bylo v pořádku, pak ještě před konečnou adopcí přijeli za námi, Mirka, Pluto a Eliška.

Eliška je sportovní děvče, už má k Plutovi vztah, věřím, že si bude umět poradit a stále jsme tu pro ně my, připravené pomoct. Eliška si vedla a korigovala Pluta a my s Mirkou jí vyprávěli o Plutovi, především jí upozorňovaly na všechny možné krizové situace a podněty se kterými musí počítat a být připravená, myslím, že jsme ji prostě úplně obyčejně strašily, ale zároveň se snažily dát všechny rady, které jsme u Pluta považovaly za důležité, ani to Elišku neodradilo a 15.10 si přijela spolu se svým přítelem k Mirce pro Pluta.

Mirka adoptované pejsky ke klientovi vždy odváží sama, ale u Pluta to bylo opačně, měl sbalený baťůžek a do toho auta si s ním musel nastoupit sám, do téhle rodiny sám aktivně přijel a zůstal.

S Eliškou a Plutem se vídáme, s Conanem jsme jim k dispozici, jako první zbavila Eliška Pluta jeho jména zatíženého negacemi, láskyplně ho oslovuje Bernard, posílá krásné fotky z jejich soužití, na kterých vidíme šťastného psa se svou rodinou, píše zprávy i o tom, že na ní Bernard vyjel, kousl, ale píše, že kvůli tomu ho vracet nebude, Eliška mu otevřela srdce a řeší co je třeba. V poslední zprávě popisuje setkání na ulici, pán obdivoval Bernarda slovy:

"Vy máte ale krásnýho tygra, ten bude dobrej, to je perfektní pes!"

Díky Mirko, díky Eliško!






--  Rozhovor pro Radiožurnál  12/2021  ZDE  --






--  Pro redakci Světa psů 12/2021  --


Obětavost a snaha vytváří vzácné pouto

Ve světě psů, krom všeho krásného existují i starosti, problémy a smutná místa, především útulky jsou vnímány s nádechem toho smutku. Pracují zde lidé, kterým nejsou osudy psů v nesnázích lhostejné, vážím si všech, kteří se nebojí pomoct, postarat se, každý den jsou psi zachraňováni, a to zmírňuje můj pocit smutku. Stejně tak si vážím každého člověka, který si vezme psa z útulku, děkuji za to rozhodnutí, dát odmítnutému pejskovi nový domov, milovat ho.

Osvojení agresivního psa z útulku

Do útulků přicházejí i pejsci, kteří jsou něčím poznamenaní, zde se ho ujmou zkušení lidé, kteří dokáží s takovým psem pracovat, pomoci mu po psychické i fyzické stránce, dát pejska "do pořádku" a pak mu najít správného páníčka a domov. Ne vždy to probíhá úplně ideálně, ale konečný výsledek máme vždy především ve svých rukou!

Natalie a Zora

Na můj FB dorazila žádost o konzultaci: "Máme fenku cca 2letou z útulku, je s námi 4 měsíce, v ceku pohodová, jenom kontakt s pejsky je nevyzpytatelný, ráda bych se naučila, jak jí pomoci, aby nebyla zježená a útočná."

Ráno jsem se setkala s velmi příjemnou dámou Natálií, kladný vztah ke sportu je nepřehlédnutelný a jednání velmi milé. Fenečka je střední velikosti, velmi zajímavý kříženec jasného naturelu lovce a čistých genů přirozené, prapůvodní rasy, připomínající psa dinga. Během procházky získávám informace z rozhovoru i z chování paní a jejího psa.

Paní Natali mi vypráví, jak s manželem, navštívili útulek, tam vzali Zorku, která jim byla presentována jako bezproblémový pejsek vhodný pro začátečníky a vhodná do bytu, na klidnou procházku. Po dvou týdnech se sem vrátili opět jen na procházku, překvapeni, že ten pohodový pejsek je stále tady, vzali ji znovu na procházku, při návratu se jich paní z útulku zeptala: "Tak si jí berete? Jestli jí chcete tak hned, já mám i jiný zájemce." I když manželé uvažovali o tom, že si časem psa pořídí, tato procházka neměla být ta rozhodující, nicméně se nechali ovlivnit naléháním, souhlasili a okamžitě si vezli Zorku domu. Cestou nakoupili vše potřebné, sami překvapeni, stali se novými páníčky Zorky. Doma Zorka byla v klidu, zalezla si do pelíšku, pod sedačku, nijak se neprojevovala, byla spíše reservovaná, ale klidná. Ovšem venku, během prvních procházek to přišlo. Zorka vyráží na kolemjdoucí psy, útočí s vysokou razancí, nečekaně a ostře, Natali ji vždy musí vodítkem strhnout zpět, Zorka kouše kolem sebe, je velmi ostrá.

Pro Natali je to její první pes, hledá chybu u sebe, studuje všechny informace z internetu, z literatury, zároveň nachází trenérku poblíž bydliště, chce se naučit, jak porozumět chování Zorky, jak reagovat, jak pejska vychovávat.

Trenérka při první návštěvě zhodnotila Zorku jako agresivní a nebezpečnou, nastolila tvrdé zacházení: "donutit a zlomit", škubání vodítkem, povalit psa na bok a zalehnout, tvrdá manipulace byly jejími prostředky a Zorka se samozřejmě přirozeně bránila. Paní trenérka tak, jako většina lidí v Zorce vidí psa dingo, tedy těžko vychovatelného psa. Paní Natali sama ve výchově nezkušená chtěla věřit, že je to vše třeba, když jí ale trenérka zadala úkol koupit pro Zorku kovový náhubek, který je prý nutný k další práci, protože trenérka bude neposlušnost a vzdor Zorky trestat údery holí přímo do košíku, proti útočící tlamě...i nezkušené Natali došlo, že tohle nebyla dobrá volba, odvedla Zorku a hledala jiného trenéra. Našla dalšího, ten byl trpělivější, ale i on doporučil tvrdší zacházení a el. obojek. Natali stále hledala, vzdělávala se, učila se a podlehla i doporučení nasadit Zorce el. obojek. Sama už ale cítila, že k Zorce je třeba zvolit jiný, ohleduplný přístup, který ji bude zklidňovat a podpoří budování jejich vzájemného pouta. Oslovila nás tedy, pro naši presentaci práce pozitivním přístupem.

Na procházce

Pustli jsme Zorku na volno, potřebuji vidět jejich interakci, Zorka se od nás pozvolna odpojí, vyčuchává si, na zavolání docela ochotně přiběhne, dostane pamlsek, ovšem moc brzo, nezaslouženě, k tomu moc povelů a povídání. Hrála jsem si se Zorkou, trochu provokovala a Zorka hned vyráží naplno, bez limitů, kousala by, je tam trochu ten dingo v ní, jde hned do ostrý akce. Je ale i milá a komunikativní, navazuje neustále oční kontakt, ale zatím nedostává správnou odezvu od paní Natali. El obojek už jí Natali nedává, ten by jen násobil nejistotu Zorky, to byla špatná volba. Když jsme potkaly psa, Zorka si ho do poslední chvíle nevšímala, pak ale okamžitě, v podstatě bez příčiny vyrazila, pes si jí ani nevšímal, ona ale vylítla s plnou razancí, prostě to musela udělat. U dalšího psa se krčila a ježila už když ho viděla z dálky a útočila ještě, než se přiblížil a u dalšího to nechala být a ani si ho nevšimla. Paní Natali je nervózní a trochu vystrašená, naštěstí, jako trénovaný sportovec rychle reaguje, Zorku vždy okamžitě stáhne i za cenu škubnutí vodítkem, které Zorku katapultuje dva metry zpět.

Domluvily jsme si další schůzky, tentokrát s Conanem.

Trénink s Conanem.

Natali a Zora čekají na smluveném místě u hřbitova, dám jim pokyn, aby šly před námi pomalou chůzí cestou na louku, my se připojíme, zezadu se postupně přibližujeme. Zorka zatím Conana neřeší, obcházíme louku, tam už je Zorka neklidná, my s Conanem jdeme téměř vedle ní, Zorka zaútočí, Natali ji stáhne, Conan nereaguje a pokračujeme v obcházení louky. Zorka je nesvá z přítomnosti jiného psa, opakuje výpady, ale zjišťuje, že zůstávají bez odezvy, je vidět mírné uvolnění, já jsem spokojená, protože vidím dobré reakce, Natali je nervózní, vidím její obavy, předává je Zorce, ale to vše je teď přirozené, budeme se učit, jak s tím pracovat. Při rehabilitaci pejsků pracuji především s emocemi, díky Conanovi, který dokáže připravit pro pejska ty správné podmínky, mohu rehabilitovaného psa manipulovat k prožívání žádoucích emocí, Conan jej zklidňuje a ukazuje mu, co má dělat, spolu se nám daří pejska uvolnit, ale mnohdy je třeba "přepnout" emoce i u pána/paničky.

Poslala jsem Natali a Zorku na okraj louky, Conana jsem odložila u stromu vprostřed louky, bez velkého vysvětlování jsem si došla k Natali pro Zorku, tu jsem obtočila vodítkem kolem hrudi, tedy pro ni nepříjemně a odváděla jsem ji pryč od Natali. Potřebovala jsem vidět jejich reakce, a hlavně jsem potřebovala přepnout Natali ze strachu z útoku Zorky do obranářského postoje za svého psa, když ji ta Emili takhle spoutá a drze ji odvádí...Povedlo se, reakce obou jsou výborné, Natali si přebírá svého psa s odhodláním ji bránit, Zorka hledá u Natali oporu a útočiště, můžeme pokračovat.

Natali vede Zorku, obchází Conana stále blíže k němu, Zorka zanechala výpadů, ale bez přerušení štěká na Conana, ten jí oplácí stejně, ale je to jen "ukřičený" štěkot, ne výstražný, Zorka zjistila, že se tady může vykřičet na psa, který z toho nebude dělat vědu, jen jí stejnou měrou odpoví, a to je pro Zorku uvolňující a pozitivní zjištění.Pokračovali jsme pak dlouhou procházkou, Zorka ještě musí být stále na vodítku, a tak i já nechávám Conana na vodítku, aby se necítila v nevýhodě, Conan je v klidu a Zorku už začíná ten velký pes zajímat, už se párkrát během chůze pokusila o přiblížení a očuchání, nesměle a s obavou, ale je to úspěch, můžeme pokračovat ve výcviku.

Hodnocení:

Na Zorce je znát její frustrace z temných prožitků, byla nalezena jako toulající se pes, má zmrzačený ocásek, je mlaďoučká, ale když ji dala Natali kastrovat dozvěděla se, že Zorka už rodila, nikdy nebudeme vědět, co se jí stalo, můžeme jen číst z jejích reakcí. Zorka bude vždycky ostrý pejsek, má to v genech, je trochu cholerická díky prožitým problémům, je příliš ve střehu a nemá vštípené přirozené psí pochody od: 1)vidím psa, 2)zhodnotím, 3)komunikuji, 4)reaguji... Zorka vynechává přirozené kroky, má jen: vidím - reaguji a pokud reaguji, tak obranou/útokem, protože se obávám na základě svých špatných zkušeností. Je třeba jí vrátit ty dva kroky do přirozeného modulu. Zora je v podstatě bázlivá, časem může být závislá na paničce, bude spokojená se svou smečkou, ostatní nepotřebuje, doma je hodná a v pohodě a spokojená. Natali se jí věnuje, dopřává jí dostatek pohybu, denně cca 6-8km, Zorka má fyzické vyžití a dobré zázemí.

Paní Natali musí upravit komunikaci, používá příliš často a hodně napomínání, zbytečných informací, neopodstatněné odměňování a příliš často a moc brzy. Musí dát komunikaci řád, jasné povely bez emočního balastu a dávat vlídné pochvaly ve správnou chvíli, upravit své představy realitě, rozvinout vše, co Zorka nabízí. Výchova Zorky bude v míře její fyzické a genetické výbavy a schopností paní Natali, my pomůžeme upravit jejich reakce. Ony spolu tvoří fungující jednotku, navzájem si předávají emoce, reagují na sebe!

Učí se obě spolu od sebe navzájem, to je kouzlo začátečníka...

Během dalších setkání jsme pracovali na sbližování Conana a Zorky, fixování správných reakcí, Conan je trpělivým vůdcem, předává pozitivitu, pracuje na osvojení správných reakcí, napomene tam, kde je třeba. Zorka musí mít důvod opustit své návyky a primárně se chtít spoléhat na Natali, to je smysl naší práce. Neustále opakuji: "Buďte důsledná, vlídná, ale nekompromisní, ukažte jí, že Vaše rozhodnutí je lepší a správné, získejte důvěru, ale tu už vlastně máte!! Jste její oporou a bezpečím!"

Naše poslední setkání u rybníku bylo úžasné, Natali a Zorka už jsou tým, obě se moc naučily a udělaly obrovský pokrok. Hráli si, Zorka dováděla jak štěňátko, ostrost v projevu jí zůstává, ale Natali to má pod kontrolou.

Obdivuhodná Natali svou odpovědností, láskou a inteligencí, dokázala to, co málokdo.

Jsou s manželem, synem a Zorkou skvělá smečka, ve které se všichni cítí dobře, gratuluji a děkuji za takový úspěch, obě odvedly velký kus práce.


-- Pro redakci Světa psů 11/2021 --


Psy vychováváme, aby mohli být šťastní


Dobrej trenér Špatným zacházením propadl pes Conan těžké agresivitě. Po zbavení se vlastní agrese, překonání všech problémů a absolvování citlivého výcviku dnes odvádí skvělou práci a jako asistent trenéra při rehabilitaci takzvaně problémových pejsků. Jeho zkušenosti a empatie ke psům, kteří jsou pohlceni stejným problémem jako byl kdysi on, jsou nenahraditelné, jeho asistence a komunikace s rehabilitovaným pejskem je klíčová.


Pokud se pejsek jen krmí a nechá se bez vedení růst, jak se mu zlíbí, bez výchovy, nebude šťastný a brzo nám to začne říkat, třeba i hrubým způsobem. Pejsek se narodil do smečky, rodiny, která ho od prvního dne obklopuje, je tvor společenský, potřebuje ostatní psy, své lidi, komunikaci s nimi, pochopení a interakci, soužití, pravidla a oporu.

Přinášíme nahlédnutí do jednoho našeho tréninku s tímto tématem.

Při tréninku máme s Conanem rozdělené role, první polovina tréninku je moje starost, pro tu nechávám Conana poblíž, on mě bedlivě sleduje, hodnotí, napovídá mi, ale zůstává stranou a v klidu. Já si beru rehabilitovaného psa, potřebuji se pro trénink stát jeho autoritou, fyzicky ho ovládnout, ale nevyprovokovat, zklidnit, navázat důvěru a komunikaci. Pejskovi ukážu, že pro příští hodinu jsem já jeho vůdce, na mě se může spolehnout, jsem tu pro něj a nedovolím, aby se mu něco stalo, nic mu nehrozí, částečně si ho podvolím, co nejvíce ho zklidním a uvolním. Když máme navázanou komunikaci, začínám zapojovat do práce Conana.

III. Agrese získaná nedostatečnou socializací, polidšťováním, výchovou bez autority a důslednosti

Rehabilitace Max

Tentokrát za námi přijedou mladí manželé z Plzně, poslali fotky krásného dvouletého labradora, ale prý začíná útočit na kolemjdoucí psy a je to nepříjemné, vykazuje agresivní reakce, už zažili pár složitých situací, s pejskem už dlouho raději nechodí vůbec ven, je jen na zahradě, nechtějí riskovat nějaký malér. Labradorů, které lze označit za agresivní, není mnoho, labradoři jsou psi skutečně milující člověka i ostatní psy, obávám se, s čím přijedou, zda se pejskovi něco vážného nestalo. Jsou plemena, která mají k agresi blízko, ale labrador to rozhodně není, bolí mě srdce jen při pomyšlení na agresivního labradora.

Rodinka přijela včas, čekám před domem a z auta vystupuje krásný, světlý labrador, s velkou, širokou hlavou, bohatou srstí, takový medvěd k pomazlení. Pán si ho připnul na vodítko a už je vláčený Maxem po chodníku, ke zdi a zpět, Max ignoruje všechny povely. Vzala jsem si od pána vodítko, Max se na mě podíval, zabral vší silou a už zase táhne za něčím, co ho zajímá. Nevadím mu, nezlobí se na mě, bere mě jako běžnou součást procházky, prostě na druhém konci vodítka je vždy nějaké závaží, s tím si poradí, prostě je naučený tahat, jeho obojek se mu zařezává do krku a při tom kašle dávivým kašlem poškozené průdušnice.

"Takhle tahá pořád a ten kašel vám nevadí?"

"Jo, on prostě tahá, no asi má ten krk poškozenej, to už nám říkalo víc lidí."

Posadila jsem si Maxe a povídala si s ním, uklidňovala ho a navazovala kontakt. Párkrát se mi nesměle podíval do očí, ale stále těkal pohledem v prostoru, bázlivě vysílal signály ke svým páníčkům, více k paní, projevoval nejistotu, chtěl podporu, ta ovšem chyběla. Vidím, že takhle to mají mezi sebou vždy, Max je zvyklý na opuštěnost, řeší si vše bez sebemenší opory svých pánů, od nich přichází jen neporozumění, či snad nezájem. Předala jsem jim Maxe zpět, poslala je na cyklostezku, aby tam na nás počkali, ukázala jim cestu, dívala se za nimi, slyšela vzdalující se dávivý kašel Maxe, on táhl svého pána za sebou, ten se mu snažil bránit, Max nemohl dýchat, manželé se navzájem o Maxe přetahovali, navzájem se poučovali, byl to jen marný boj. Došla jsem si domů vyzvednout Conana, ten už má důležitý výraz na mordě, už ví, že jde do práce, je vzornej, je dospělej. Přicházíme na domluvené místo u cyklostezky, manželé s Maxem na nás čekají, já si beru Conana za obojek, abychom je uklidnili a ukázali, že mám Conana pod kontrolou, ale hlavně, abychom my dva spolu měli mezi sebou komunikační spojení.

Pomalu se blížíme, pán má Maxe na vodítku, ten už nás zaregistroval. Já hned posadím Conana, aby tím řekl Maxovi, že mu od nás nic nehrozí, ale Max táhne pána k nám, dávám jim povel k zastavení, pán trhnutím a mírným bojem donutí Maxe zastavit, zůstává stále zapřený protivahou na napnutém vodítku, Max si lehne, hlavu k zemi, přikrčí ji mezi přední nohy: grimasu zabijáka, varovný pohled zespoda, odhalené zuby, vnímám Conana a ten mi říká: "Pozor!"

Zůstáváme na místě, Conan stále sedí, čte si Maxe a při tom mu demonstruje klid, Max zabral, strhl pána, ten za ním jen vlaje, Max útočí na Conana, razantně a opravdu útočí!

Ten krásný labrador vyráží, nohy se zahrabávají do země, přivřené oči, ohrnuté pysky, pohazování hlavou, vyceněné zuby, vrčí a při tom zní i jeho hluboký hrdelní štěkot, je za krk pověšený na obojku, staví se na zadní, trhavě odskakuje do stran a hlavně vpřed, na Conana... Ten se postavil, vypjal svou hruď a úsečným štěkáním varoval Maxe, že tohle není dobrej nápad, naznačení výpadu a obrany Maxe překvapilo, ale Max i tak chce útočit, je třeba odvrátit hrozící konflikt, Conan výstražně štěká, oba couváme a vzdalujeme se od Maxe:

"Tohle není dobrý, to není dobrý, odveďte Maxe dozadu k lavičce a počkejte tam."

Pán odtáhl vzpouzejícího se Maxe. Paní odešla s nepříjemnýma poznámkama na druhou stranu.

Conan zůstal v klidu, ale napruženým tělem, postavením uší a ocasu, pohledem vyjadřujícím výstrahu mi oznámil vše, co jsem potřebovala vědět. Odvedla jsem si ho opačným směrem k zábradlí, tam jsem ho přivázala vodítkem, poprosila ho, aby tam zůstal, aby byl v klidu, pomohl mi:

"Conánku, děláme trenéra, zůstaň, v klidu, pomáhej, jsi trenér."

Slovo trenér je naším kódem, pod kterým jsem si Conana vycvičila, a vyžaduji od něj spolupráci v krajních pracovních situacích, kdy musí na emoční podněty reagovat jinak, pracovně. Conan pochopil, seděl, čekal a pracoval.

Došla jsem si pro Maxe, bez velkých diskuzí jsem si ho od pána vzala a vedla ho po cyklostezce pryč směrem od Conana i manželů, potřebuji s ním být sama. Držím si ho na krátko, vnímám jeho vzrušení a překvapení z mojí manipulace, postupně se s ním rozběhnu, v poklusu, který ho uvolňuje, ho manipuluju k běhu u mojí nohy. Max se velice brzo poddal k pasivní spolupráci, vyhovoval mu pohyb a má demonstrace klidu a bezpečí, odevzdal se činnosti a komunikaci, která ho zajímala a byla mu příjemná. Odběhli jsme dostatečně daleko, Maxe jsem pustila a hravým způsobem jsem s ním lehce probrala povely, neumí je, ale baví ho naše hravá spolupráce a jasná komunikace, už je můj. Věnovala jsem dost času uvolnění Maxe, on nemá problém s tím mě poslouchat, je chytrý a brzo pochopil, co po něm chci, zapojila jsem i humor a viděla jsem, jak rád se účastní zábavy, ten pejsek má problém především se svými páníčky. Tím se ale problém nestává menším, naopak. Max je závislý na lidech, kteří mu nerozumějí, je tím frustrovaný a permanentně v nepohodě, která může časem vygradovat i hodně nebezpečně.

Pro další práci potřebuji zapojit Conana. Blížíme se s Maxem ke Conanovi po opačné, vzdálenější straně cesty, Max mi jde těsně u nohy, žádá si pocit bezpečí, který mu nabízím. Conana obcházíme obloukem, bez diskuzí vedu Maxe, možná trochu tvrdě z pohledu manželů, ale Max se podvolil a pod mým vedením neútočí, zapomněl na tahání, Max jde s hlavu rovně ve směru chůze, uvolněně, bez obav, nemá problém s autoritou a respektováním druhého, psi navazují tichou komunikaci. Obcházeli jsme Conana ze začátku velkým obloukem, postupně jej zmenšovali a blížili se víc ke Conanovi i manželům. V jejich blízkosti Max okamžitě vycítil jejich nervozitu a začal opět se svým útokem, ihned jsem ho stáhla, dala mu jasný příkaz k chůzi opačným směrem, manžele jsem požádala o vzdálení se. Conan nereagoval, Max se mi poddal, šel vedle mě a sám se té situaci divil, protože začínal pomalu chápat.

Když zbavuji psa nežádoucího chování, či reakcí, naprosto nestačí jen zákaz, odmítnutí, (ne, nesmíš, nech, fuj), či fyzické bránění, odtažení psa, ale je nutné ve chvíli, kdy psovi zabráním ve špatné reakci mu současně poskytnout i řešení, tedy nabídnout jinou činnost, odběhnutí, uvolnění, komunikaci, hru, jednoduše: tohle nedělej, ale dělej toto a já ti s tím pomůžu...Bohužel Max zná jen bránění a věčný boj se svými páníčky.

Zjednodušeně: Při špatné reakci jsem Maxe stáhla a nabídla mu chůzi: nepříjemné-útok jsem nahradila příjemným-chůzí

Přidala jsem znovu do mírného poklusu, protože pohybem se setřásá stres a napětí, jemně jsem Maxe poplácávala při klusu chlácholivým gestem po rameni, uvolnila jsem stres Maxe, on chápe, jeho reakce na podněty jsou pozitivní, vracíme se zpět ke Conanovi. Tentokrát blíž, ještě jednou a znovu, opakovaně obcházíme Conana. Max je pod pevným vedením, má jasně dané hranice, dostává klid Conana, jeho odezvu, moje pochvaly, řád a vjemy, které Maxe zajímají. Postupně se vždy u Conana na chviličku zastavíme, Maxe zajímá tahle nová situace, způsob komunikace, kterou může absolvovat s pozitivním vnímáním, pod mým vedením a spoluprací s Conanem.

Ten největší díl práce tady odvedl Conan, protože zůstal v klidu, ne že by si Maxe nevšímal, když on útočil, Conan mu správným způsobem, krátkým štěkáním, dal najevo: "Neobtěžuj mě", a pak ignoraci a klid, nezájem o konflikt, a to je to, co já bych Maxovi nikdy nedokázala zprostředkovat, díky tomu jsem mohla Maxovi nabízet chůzi místo útoku, Conan vychovával a já pomáhala. To nejpodstatnější je správně cílená ignorace, kterou Conan Maxovi předával, ta má v téhle komunikaci největší význam. Negradovat argesi, nereagovat na ní. Pak už byl před námi jen ten zásadní krok pustit oba psy z vodítek. Já už věděla, že Conan má nad Maxem navrch, že už si ho částečně podřídil a že ho zvládne, aniž by si museli ublížit, a bylo poznat, že Conan Maxe zajímá. Držela jsem Maxe za obojek levou rukou, Conana odepla a držela za obojek pravou a s oběma psy jsme kráčeli směrem k manželům. Nedošli jsme až k nim, ještě jednou jsem se se psy otočila a odešla dál od stresujících páníčků, když jsme se k nim pak znovu přibližovali, viděla jsem strach v jejich očích, slyšela:

"Vy máte oba psy? Snad je nechcete pustit?!!"

Nepotřebujeme předávat Maxovi jejich strach, výstrahu a stres.

Odešli jsme od nich, v dostatečné vzdálenosti jsem pustila Conana, aby předvedl Maxovi svou výhodu, pak i Maxe, zůstala stále mezi nimi, kdyby nastal konflikt, abych Conanovi pomohla, ale Conan to měl pod kontrolou. Když Max začal znovu vrčet, (protože už neměl mou oporu, musel to zkusit), Conan ho zchladil tvrdým bodyčkem, s rozběhem dvou skoků mu uštědřil ránu ramenem do jeho boku, to je výborný chvat, který jsme se naučili (vlastně se ho naučil a vymyslel sám Conan), je to napomenutí bez zubů, nečekané a nezvyklé, každého psa ta rána do lopatky překvapí a tím vypne jeho úmysl.

Pak už jsme všichni zamířili do parku, pořád jsem měla Maxe pod kontrolou, on mě respektoval, neměl problém s mými příkazy, to jeho páníčkové ano, blábolili na něj šišlavý nesmysly, které Max neposlouchal, jejich výzvy ignoroval. Smutné bylo, že se jim ani nechtěl pochlubit, v této situaci, kdy pes zvládne náročnou situaci, (on si to moc dobře uvědomuje), se chce vždy podělit o úspěch se svým pánem, od něj si žádá pochvalu, ocenění, Max nic takového nechtěl. Já i Conan jsme Maxe chválili a povzbuzovali, Conan jemně korigoval Maxovo chování, já dávala povely, Conan Maxovi ukazoval, co má dělat, krásně spolupracovali, pak se i vykoupali v malém rybníčku a rozběhli se po louce. Pořád byla nutná kontrola a vedení ode mě i od Conana, ale Max se poddal, po čtyřiceti minutách už prostě jen chtěl mít klid a jen se poflakovat s kamarádem po louce, líbil se mu ten srozumitelný přístup, komunikace a parťák pro spolupráci a pak i hru.

Byla to první návštěva a pro Maxe první setkání s cizím psem, při kterém zjistil, že není třeba útočit, tedy se bát, že si může hrát a nic mu nehrozí, jen musí uvěřit v oporu. To nejpodstatnější je naučit manžele, jak důvěru a oporu Maxovi zprostředkovat. Bude to ještě hodně práce, než se tenhle labrador dostane do pohody. A to především práce s jeho páníčky. Kdyby se mezi sebou přestali hádat o způsobu vedení, přestali šišlat, zacházet s Maxem jako s batoletem a jednoduše se začali starat, dost by to pomohlo. Max se nemá o koho opřít, jeho páníčkové mu nerozumějí, nemají ponětí, co pes potřebuje, pletou si ho s dítětem, ale klidně by ho uškrtili, místo povelů jen nesrozumitelně blábolí a nedávají Maxovi vedení a řešení situací. Max je z jejich přístupu frustrovaný a chová se proto jak starý vzteklý pes, jeho vztek pramení z nepochopení a totální psychické samoty.

"Musíte mu okamžitě dát postroj a ten krk léčit, kam myslíte, že to jeho kašlání asi povede? A naučit se ho vést bez tahání, ukážu vám jak, to se musí řešit, on s tím nemá problém, vy jste jeho problém."

"No, oni nám to už říkali, že by měl mít postroj, ale když on labrador v postroji vypadá divně."

"Sám postroj to stejně úplně nevyřeší, ale ten obojek musí dolů, takhle mu ubližujete, vám nevadí, že mu působíte permanentní bolest?"

.....

"Maxe musíte socializovat, s tím vám pomůžeme, musíte se naučit s ním jednat, rozumět mu, být důslední, vychovávat psa, přestat ho obtěžovat rolí náhradního dítěte!"

To, co mi dělá největší starost, je, že nemají se svým psem navázanou vůbec žádnou komunikaci, naprostá absence očního kontaktu a respektu. Max to prostě vzdal, potřebuje oporu od své rodiny a tady ji vůbec nemá, když jdou na procházku, tak mu prý v ničem nebrání a prostě ho nechávají, ať si dělá, co chce. Pořídili si ho místo dítěte, očekávají, že bude reagovat jako dítě a zlobí se na něj, za jeho šelmovitost. Nešťastný labrador vzal řešení do svých tlapek, cítí se ohrožený, protože ví, že je sám, tak volá o pomoc předváděním agresivity. Max sám o sobě je dobrý pes, ale s těmito lidmi by mohl být skutečně agresivní. Musím vymyslet, jak ty lidi naučit žít se psem a starat se o jeho pohodu a zdraví.

Rozloučili jsme se s úsměvem, byli nadšeni, když viděli Maxe poslušného a spokojeného, snad se mi podařilo vzbudit zájem a vlít energii do jejich vztahu, viděli, že mají milého psa, který si chce v pohodě užívat svůj život. Věřím, že manželé chtějí udělat a změnit vše, co je třeba a za pár týdnů budou všichni, a hlavně Max, úplně spokojeni, ve zdraví, bez kašle a s radostí na procházkách i doma, v celém svém životě.

"My odjíždíme s úplně jiným psem, než s jakým jsme přijeli..."

Děkuji, vím, že to mysleli jako pochvalu, přes to cítím lítost. On není úplně jiný, on odjíždí jen přirozeně svůj. Tak razantní proměna psa ukazuje v jak totálním nepochopení pes žije a bohužel vím, že pokud se to nezmění, měl by tenhle labrador velkou šanci stát se agresivním.

Připravila jsem pro manžele kompletní plán převýchovy, při tom nelze oddělit psa od rodiny, je podstatné převychovat všechny, zejména v případě, kdy jsou zdrojem problému především páníčkové. Pracujeme už několik týdnů, úspěchy Maxe jsou standartní a dobré u páníčků je to někdy složité, ale opravdu se snaží, věřím, že to nevzdají.

Příště: IV. Osvojení agresivního psa z útulku



-- Pro redakci Světa psů 10/2021 --

Starého psa novým kouskům nenaučíš?

Důvody pro pořízení psa bývají různé, většinou plné emocí a očekávání. Jsou ale i případy, kdy jde o čistě pragmatické rozhodnutí, jen proto, že byl vždycky u baráku pes, pořídíme si dalšího, bez otázek a odpovědí po kvalitě života psa, po jeho potřebách.

II. Agrese vypěstovaná neporozuměním a nesouladem, neplněním potřeb psa / vyšší věk a mladý pes

To základní, na čem stojí emoční život psa je jeho vztah ke svému pánovi. Pes je vždy vstřícný a plný očekávání, je nastavený tak, že jako první hledá spolupráci s člověkem, když ji ale nemá řeší si život po svém. Pokud je jeho pán uzavřený a má jen omezený vztah a komunikaci ke zvířeti, začíná tento rozpor sílit v neporozumění, zklamání a frustraci, která je u psa spolehlivou cestou k agresi. Pes potřebuje vedení a oporu svého pána, pokud je nemá, velmi brzo přestane respektovat člověka, který mu nic nedává, pes nemá důvod se mu přizpůsobit, zjistí, že je na to sám, začne se prosazovat jako šelma - agresí.

Rehabilitace Rozina a Hugo

Manželé důchodového věku, bydlí na okraji města, mají krásnou, velkou zahradu, v jejím rohu kotec, kde byl vždy pes. Před pár týdny je opustil jejich poslední, a tak si hned pořídili dalšího, fenečku boxera, vždy měli boxera, jsou na něj zvyklí, do kotce se nastěhovalo malé štěně, holčička Rozina. Rozina má v koutě kotce zateplený malý přístřešek, prý je jí tam dobře, každý pes u nich takto žil a nikdy nebyly problémy, když je bouřka nebo velká zima, bere jí paní do předsíně, ale jinak je Rozi v kotci. Kolem kotce má ohraničený prostor pletivem, zhruba 50m2, má si kde hrát, kde spát a jídlo dostává pravidelně. Manželé chodí kvůli svému zdraví každý den na procházku cca 2 km, oba mají problémy s klouby a hned od začátku berou Rozi sebou. Není to procházka pro vyvenčení psa, jejím účelem je ujít danou trasu pro zdraví manželů a bez komplikací, proto je Rozi celou cestu uvázaná, nesmí k ostatním pejskům, je držená nakrátko u nohy pána, neustále omezovaná a káraná. Po 8 měsících věčného dohadování se naplno začal projevovat temperament Roziny, prý je doslova k neutahání, venku, když se jí povede vyškubnout z vodítka vždy uteče, útočí na druhé psy, absolutně neposlouchá.

Manželé usoudili, že je moc divoká, a tak potřebuje někoho s kterým by se vyřádila, pořídili jí psího kamaráda. K Rozině přibyl stejně starý boxer, kluk Hugo, přišel z podobných podmínek, od manželů, kteří ho nezvládali a rádi se ho vzdali. Oba pejskové se prý bez problémů seznámili a po pár dnech se sžili. Ale z nějakých záhadných důvodů Rozina začala Huga najednou napadat, on si to nenechal líbit, na zahrádce se začaly odehrávat neustálé rvačky, na procházky už manželé psy nebrali, když mají svůj prostor a jsou dva, prý nepotřebují chodit ven a prý to není možné, protože velmi zlobí a je to nebezpečné. Oba psi útočí na lidi a psy procházející okolo plotu, na auta, na vše. Když někdo přijde za manželi na návštěvu jsou psi zuřiví, všichni se k nim bojí chodit. Při hárání Rozinu od Huga oddělili, ale protože řádění osamostatnělého Huga bylo nesnesitelné, zavírali ho do kotce a Rozinu občas vzali sebou na procházku. Při poslední procházce Rozina napadla velkého psa cane corso, on si to nedal líbit, trochu ji pokousal, při rvačce Rozina strhla paní na zem, ta je taky trochu potlučená, ale nic výrazně vážného se jim nestalo, jen velká výstraha, která konečně přiměla manžele k zamyšlení, že asi není vše v pořádku a je třeba hledat řešení.

Oslovili nás s přáním, aby ten můj velký pes ty jejich zkrotil, vysvětlila jsem, že tak to nefunguje, ale pro jejich psy uděláme, co bude třeba. Na první návštěvu sebou Conana neberu, potřebuji poznat prostředí, psy, lidi, jejich vzájemný vztah a podmínky soužití. Vše jsem si prohlédla, seznámila se se psy i manželi, položila pár otázek:

-kdo z vás je jejich pánem, koho poslouchají, kdo a jak krmí?

-jak probíhá jejich socializace, kdy s nimi chodíte ven?

-co jste je naučili, jaké povely ovládají, jak je cvičíte, jak probíhá výchova?

-jak si se svými psi hrajete, jak je odměňujete, jak je trestáte?

Vyslechla si jejich názory:

-Už jsme měli dva boxery ve stejných podmínkách a nebyl problém

-mají tu pelech, kotec, svůj kus zahrady, dostanou nažrat, co víc by chtěli

-pohybu mají na zahrádce dost, procházky nepotřebují

-nic neumí, nehrajeme si s nimi, neposlouchají, chceme, aby poslouchali a pořád se nervali, jsou moc divocí, oni z toho časem vyrostou...

Musela jsem jim říct, jak moc se mílí, jak zásadně s jejich výchovou a hodnocením psů nesouhlasím, proto, abychom se mohli posunout a vše řešit, jsem musela říct i to, co je i trochu neslušné a co se jim nelíbilo.

"Argument, že jste už jste měli dva boxery ve stejných podmínkách a nebyly problémy neobstojí, ten poslední byl u vás jako štěně před patnácti lety, troufnu si říct, že v padesáti byla vaše energie jiná, dnes jste důchodci, nelze přehlédnout vaše zdravotní handicapy, podmínky, do kterých přišla Rozi a Hugo jsou jiné, vy jste jiní, jste důchodci se zdravotními problémy, chcete, aby se Rozi i Hugo chovali také jako důchodci, ale oni jsou mladí, zdraví psi, plní energie! Omezujete jejich přirozenost, zlobíte se na ně, že se nechtějí nechat omezit, nepřipouštíte si své nedostatky, nevěnujete se jim. Když Rozi začala projevovat neposlušnost, místo abyste ji vychovávali, tak jste její potřebu pohybu přenesli na druhého psa, nic jste neřešili, jen jste znásobili problém. Je velmi bezohledné pořídit druhého psa jako kompenzaci pro prvního psa, jak se asi Hugo cítí? Jak se cítí Rozi, která tu má najednou vetřelce? Nepostarali jste se o jejich socializaci, hodili jste je k sobě bez pravidel, jen jste přidali další důvod k agresi! Se svými psy nemáte žádnou vazbu, straníte se jejich činnosti, neumíte jim dát příkazy, vést je, vychovávat, hrát si s nimi, nejste jim oporou, jen vše odsouváte na pak, až z toho vyrostou, až se věkem zklidní...nedáváte jim, co potřebují, necháváte problém sílit a narůstat. Nemáte autoritu, psy fyzicky trestáte, to je poznat z jejich reakcí na přiblížení a uhýbání se před rukou." I když jsem byla téměř neslušná, manželé vše přijali, domluvili jsme spolupráci a na příští návštěvu přijede se mnou Conan, tady je jeho přítomnost nenahraditelná.

Zadala jsem manželům pár domácích úkolů, jak změnit komunikaci, netrestat, dát větší prostor pro pohyb psů na zahrádce, koupit jim hračky, ale to podstatné budeme řešit příště.

Potřebuji Conana seznámit jednotlivě s každým psem, začínáme s Rozinou. Sejdeme se v parku, kde se odehrálo Rozino napadení psa, tam budou její pochody dobře čitelné, přicházíme a manželé s Rozinou už na nás čekají. Nechala jsem pro začátek Conana uvázaného stranou, požádala ho o klid a posečkání a věnovala se Rozině. Paní ji drží na vodítku, Rozina je nervózní, ostatně manželé také, potřebuji s Rozinou dojít na místo kde se odehrálo napadení. Beru si jí, jak se blížíme, Rozina se začne klepat a slintat, je rozrušená a velmi nejistá, posadím si ji a psími gesty i lidskou, vlídnou řečí a dotyky ji uklidňuji, postupně pokračujeme, hodně zapojím humor, uvolním Rozinu, lehkým poklusem se dostáváme do pohody, první krok máme zvládnutý.

Na vodítku mám ustrašeného pejska bez sebevědomí.

Rozina je překvapená mou komunikací, je vstřícná, přivedu ji ke Conanovi, ten jí vysílá zklidňující signály, ona je na něj velmi zvědavá, beru si Conana do druhé ruky, během chůze začíná seznamování, ale Rozina v polovině seznamovacího rituálu skočí na Conana a chce provokovat, já i Conan chápeme, že to vše pramení z nejistoty, Rozi chce vědět, co by jí mohlo hrozit od toho psa a víme, že ona prostě jen nezná a neumí jiné chování, zklidním ji. Ona je pro ostatní psy jen těžko snesitelný náfuka a vejtaha, ale pod tím je zřejmá velká nejistota a strach. Vidím, že Conan jako zkušený trenér to vše chápe, můžu mu Rozinu svěřit, oba je pustím, Rozina opět nedbá žádných pravidel a chce se vytahovat na Conana, ten ji lehce odrazí a přestane si jí všímat, ona na něj znovu zkouší své rádoby pokořující výpady, Conan nereaguje stejnou měrou agrese, pouze odráží tvrdým bodyčkem její výpady, párkrát ji svalí na záda, jeho tlapy uštědří Roze dostatečné napomenutí, stačila překvapivě krátká chvíle, Conanův klid je pro Rozinu neodolatelný, chce si získat toho velkého psa, Conan ji s nadhledem ignoruje, Roza mu nabízí svou spolupráci, podřizuje se.

Ignorace je překvapivě velmi mocný nástroj ve výchově.

Nechám psy chvilku jejich komunikaci, Conana má vše pod kontrolou, manželé jsou nadšeni i oni vidí, že Rozina potřebuje jen jiný, zodpovědný přístup, musím je tedy naučit, jak se mají chovat ke svému psu. Rozi je komunikativní a velmi chytrá, ochotně přijala vedení Conana, její převýchova bude především o tom naučit manžele správnému přístupu i v jejich zdravotních omezeních, i ty přestanou být problémem, když budeme hledat alternativu, ale především musíme budovat vzájemnou vazbu, vztah pána a psa a dát psům socializaci a vyžití. V tréninku jsme pokračovali učením manželů správnému zadávání povelů, dnes: "Ke mně!"Conan je stále po boku Rozi, my pár kroků odstoupíme, pán si přivolá Rozi a Conan je ten, který Rozi ukazuje, co má dělat, co po ní její pán chce. Přichází k nám a vybízí Rozu k následování, ta pochopí, můžeme prodlužovat intervaly a vzdálenost, Rozi spolupráce velmi baví.

Rozina má od malička svůj prostor na zahrádce, psí společenské chování jí nic neříká, nikdo ji ho nenaučil, nikdo ji nesocializoval. Když do její společnosti přibyl Hugo, oba mladí psi si stále jen dokazují vzájemnou nadřazenost, je jim nepříjemně, cítí se ohroženě, nerozumí si. Oba psi se potřebují naučit, jak se chovat ve společnosti ostatních psů, oni neumí a nerespektují psí rituály, s Conanem je vše naučíme, aby spolu mohli komunikovat a dobře vycházet.

Další návštěvu jsme věnovali Hugovi, s ním byla trochu složitější práce, jeho vzdorovitost je silnější, protože do této rodiny přišel jako druhý, v podřízené pozici, jeho podřízenost mu stále vnucují, nezná nic jiného, potřebuje velmi posílit sebevědomí. Conan ho musel mnohem více korigovat než Rozu, ale i tady už máme navázaný dobrý vztah, pracujeme na provádění povelů s pánem, Hugo je při provádění více roztěkaný a potřebuje více podpory od Conana.

Další krok je naše návštěva na zahradě, trvám na tom, že manželé museli dát celou zahradu k dispozici psům, má to na jejich chování výborný vliv, okousali sice pár větviček a kytiček, ale jinak nic moc neničí, najednou mají možnost najít si každý svůj kout a zábavu, jsou podstatně vyžitější, hravější a klidnější, už nemusejí být stále spolu jen v prostoru u plotu, neřeší tolik své okolí, ale více hledají svou zábavu v prostoru zahrádky. Mají z toho radost i manželé. Vstoupili jsme do zahrádky, oba psi hned registrují Conana, toto je jeden z těch nebezpečných momentů, zatím zná Conana každý pes zvlášť, máme za sebou s každým tři soukromé schůzky, teď přijde okamžik zpracování všeho, co jsme doposud do psů vložili, je to především na Conanovi.

Přivolala jsem psy k nám, Conan demonstruje klid, psi na sebe vzájemně trochu vyjíždí, ale touha po kontaktu s Conanem je sinější, hrnou se k nám, očuchávají se, poštěkávají, skáčou na sebe, prostě mají radost, rozběhnou se do prostoru, můžu je nechat ve společnosti Conana, ten je i tady pro oba psy alfou, mezi nimi žádný konflikt nehrozí. Conan mezi ně vstoupil a přinesl jinou energii, tím rozbil jejich stereotypy, musíme u psů fixovat tyto nové pozice a zkušenosti, zároveň je učit poslušnosti, zklidnit celé jejich prostředí, pracovat na vytváření vazeb se svými pány, na socializaci a pokusit se cvičením získat alespoň trochu respektu pro jejich pány. Přirozeným výběrem z reakcí psů jsme určili pro Rozu pána a pro Huga paní, jako jejich vůdce.

Manželé jsou omezeni svým věkem, zdravím, a hlavně svým vnímáním potřeb a povah psů a v duchu pořekadla: "Starého psa novým kouskům nenaučíš", bylo právě u nich třeba odvést ten největší kus práce a velmi doufat, že se vše časem nevytratí. Jsme v tom všichni stejně, každý máme své limity, každý o své výhody, či přednosti plynutím času pomalu přicházíme, ale vždy jich zůstává dostatek k uvědomění si své situace a k hledání řešení, třeba i za pomoci ostatních. Tady je to vnučka, mladá slečna bere občas každého psa zvlášť ven, naučila jsem jí vše, co je třeba a ona je moc dobrá, se psi zachází hezky a jim se rozšiřují obzory.

S touto rodinou jsme pracovali několik týdnů, museli jsme napravit vše, co manželé zanedbali a pokazili, museli jsme mnohem víc naučit manžele a pak s nimi pracovat na správném předávání naučeného svým psům, zbavit psy jejich špatných návyků a zafixovat jim správné reakce. Tato rehabilitace byla především o ochotě se učit, o uznání potřeb zvířete především emotivních, o ochotě ke změně názoru a účasti na nápravě.

Svět zvířat, jejich emoce jsou tak přímočaré a čisté, není těžké jim vyhovět, to vždy vede k všestranné spokojenosti, jen je třeba si to uvědomit a mít ochotu s tím něco udělat.

Příští téma: III: Agerese získaná naprostou ignorací potřeb psa, polidšťováním, strachem z vlastního psa, bez vedení, nesocializací.



-- Pro redakci Světa psů  9/2021 --

Dobrej trenér

Špatným zacházením propadl pes Conan těžké agresivitě. Po zbavení se vlastní agrese, překonání všech problémů a absolvování citlivého výcviku dnes odvádí skvělou práci a jako asistent trenéra při rehabilitaci takzvaně problémových pejsků. Jeho zkušenosti a empatie ke psům, kteří jsou pohlceni stejným problémem jako byl kdysi on, jsou nenahraditelné, jeho asistence a komunikace s rehabilitovaným pejskem je klíčová.

Výchova a výcvik psa je pozoruhodný, obohacující a úžasný proces, pokud je vedený správně, je přínosem pro obě strany. Avšak jsou případy, kdy se to nepovede, ať už z neznalosti, díky špatnému přístupu, či prodělanému traumatu, který se u psa nedaří odbourat. Pokud se nedaří psa zvládnout, je namístě přizvat k výchově zkušeného trenéra, dobře vybrat toho, který nám může skutečně pomoci a pod jeho vedením pracovat na nápravě.

Obliba pejsků v naší zemi stále stoupá, psích mazlíčků přibývá a s nimi i problémy nezvládnuté výchovy. Služeb výcvikového trenéra psů nebo chcete-li psího psychologa je stále více potřeba, pokud si páníček neví rady je vhodné oslovit trenéra včas, nečekat, až se nevychovaný pes začne projevovat agresivně, protože pokud pes nemá důsledné vedení, žádnou jistotu, či oporu, on k té agresi sklouzne, je to jeho přirozený vývoj.

S láskou se věnuji práci výcvikového trenéra, naši činnost ovšem raději nazývám rehabilitací problémového chování, pracujeme právě s těmi psy, kteří už agresi propadli. Příčiny bývají různé, cesta z agrese existuje, náprava je vždy možná, jen je to někdy hodně složité. Díky desítkám let prožitým se psy jsem se mohla od nich naučit jejich psí řeč těla a gest, pohledů a dotyků, můj předchozí pejsek a Conan mě naplno vtáhly do jejich světa, prozradili mi i ukrytá tajemství psího vnímání a já díky nim mohu být nápomocna, tam, kde je potřeba. Bez toho, co mě mí psi naučili, bych tuto činnost dělat nemohla, bez nich bych nedokázala uchopit emoce tak, jak je při rehabilitaci potřeba, jsem svým psům nekonečně vděčná.

Na náročnou práci rehabilitace nejsem sama, vychovala a vycvičila jsem si svého psa Conana, který ke mně přišel ve stavu hluboké agrese, sám zažil těžké věci i následné vysvobození ze stavu který jej pohlcoval a ubíjel, jeho zkušenosti a empatie ke psům, kteří jsou pohlceni stejným problémem jako byl kdysi on, jsou nenahraditelné, jeho asistence a komunikace s rehabilitovaným pejskem je při naší práci klíčová. To, co on dokáže pejskovi říct během deseti minut, by mě trvalo celý den, v situacích, kdy já zaváhám, Conan umí pozastavit děj, abychom mohli najít řešení, je mým tlumočníkem, zprostředkovatelem emocí a autority a zároveň fyzicky odvádí obrovský kus práce.

Spolu nikdy žádného pejska neodsuzujeme, ale všem, kteří o to stojí, jsme s láskou nápomocni.

Při rehabilitaci nepoužíváme žádné pamlsky, ani jiné osvědčené pomůcky, či gesta, agresivní pes už nemá zájem na takové maličkosti reagovat. Pracuji s emocemi, na rovinu, žádné předvádění, či manipulace, zbavujeme psa negativních emocí, nahrazujeme je pozitivními, já i můj pes Conan jdeme do výcviku naplno, protože agresivní pes dělá vždy vše naplno a stejné očekává i od nás, jinak bychom ho nezajímali.

A jak taková rehabilitace probíhá?

Nabízíme sérii popisu několika našich výcviků / rehabilitací.

· Agrese získaná traumatizujícím zážitkem.

Agresi může pes získat traumatizujícím zážitkem, napadením jiným psem, které končí potrháním, krví.

Ne každé napadení musí vyvolat tak těžkou odezvu. U běžné rvačky, které jsou nejčetnější, převážně zůstává v napadeném psovi strach a stres, který je třeba následně zpracovat /odžít, psa opakovaně nevystavovat podobným zážitkům a poskytnout mu dostatečnou oporu svým zodpovědným vedením. Špatné návyky a reakce se do mysli pejska ukládají, pokud se neřeší a nemůže je odžít, stávají se problémem, sílí a jsou nebezpečné.

Rehabilitace Staford

Naše rehabilitace probíhají v běžném venkovním prostředí, převážně v našem parku. Potřebuji psa rehabilitovat právě tam, kde se bude běžně pohybovat. Učí-li se pes v uzavřených prostorách: na zahrádce, na cvičáku, vzniká pak potřeba a problém tyto dovednosti přenést do běžného prostředí, a to se ne vždy daří, považuji to za nevhodnou komplikaci, proto pracujeme venku, i když je to tím náročnější. Před několika měsíci k nám přišel krásný dospělý stafordský bulteriér, nádherné šedě zbarvené tělo, samý sval, velkou hlavu a silné čelisti, budí respekt už od pohledu. Už z příchodu je poznat divokost psa a jeho touha po akci, pán ho má na stahovacím obojku, pevné, krátké vodítko, stále ho drží silou, stále ho musí ovládat, pes s ním cloumá, nádherný staford je opravdu velmi silný a akční. Zůstáváme ve vzdálenosti cca pět metrů od sebe, pán drží staforda na místě, Conan je po mém boku a já si čtu jeho reakci na staforda. Jeho reakce a signály, které mi vysílá, mi přesně řeknou, jakého psa máme před sebou. Přečtu staforda, jeho řeč, zhodnotím také jeho váhu a nebezpečnost, touhu po akci, prostě stupeň agresivity. S Conaem si rozumíme, na můj požadavek vysálá stafordovi demonstraci klidu, psí emoci, která mu říká: "Ode mě ti nic nehrozí, uklidni se..", já se domlouvám s pánem na postupu.

Staford ignoruje demonstraci klidu, není ho schopen, je velmi stresovaný a excitovaný, potřebuje akci, je na mě, abych situaci zbytečně neprotahovala, je třeba se ujmout psa. Pán, když vidí reakce staforda na Conana, začíná mít obavy, radši by to vzdal. V takovém případě odmítám spolupráci pána, on by jen svému psu násobil jeho stres, předával nesprávné emoce, musím se psa ujmout sama. Vidím, že to sice nebude lehké, ale jsme tu proto, abychom to zvládli, a nejde tu jen o agresi a strach, vidím i jiné signály od pejska, vím, že to můžeme dobře zvládnout, Conan souhlasí, i když je staford silný a nebezpečný, vidím Conanvu sebejistotu, on už odhadl své možnosti a ví, že toho psa zvládne.

Pán mi vypráví, že staforda pokousal nějakej cizí vlčák, prý to byla rvačka na krev a jeho pejsek se od toho zážitku chce prát a útočí. Pán si není moc jistý, jestli nám chce pejska svěřit, obává se konfliktu. Conan svým vzhledem stafordovi připomíná psa, který ho napadl, to může být problém a naprosto chápu, že když člověk zažije rvačku svého psa, která byla až na krev, nechce, aby se to opakovalo, a raději se vyhýbá podobným situacím.

Poznám hranici, za kterou nemůžeme jít, tady to bylo téměř na hraně ale věřím, že si poradíme. Takové špatné zkušenosti a vzniklé trauma je třeba řešit, nedovolit jim, aby pejska ovládly. Nechala jsem pánovi ještě chvilku, nebylo by dobré na něj tlačit a přemlouvat ho, to musí chtít on sám, on nám musí svěřit svého psa, a to musí svobodně, už jen proto, že pes si od něj jeho emoce přebírá.

"Tak dobře, co máme udělat? .... Jo, vy si ho rovnou berete???"

Conan zůstává na svém místě, já si převzala staforda, odvedla si ho stranou, manipulací a komunikací jsem navázala kontakt, získala si pejska, uvolnila ho, ale dával mi hodně zabrat a dost dlouho mi to trvalo, je divokej, mrštnej a má obrovskou sílu, zapotila jsem se, zadýchala, ale ovládla jsem ho natolik, abychom mohli pokračovat. Když mám psa pod kontrolou, můžeme se postupně přibližovat ke Conanovi, obloukem, psi se pod mým vedením seznamují. Conan je naučený stále předávat uklidňující signály, staford ho vnímá, stále připravenej k akci, ale už ne s cizím psem, už mezi sebou navázali komunikaci a přichází další klíčový okamžik. Přistoupíme opět obloučkem, nikdy napřímo, tlama proti tlamě, tedy zvolna až ke Conanovi, já si Conana vezmu, v každé ruce držím jednoho psa, jsem stále mezi nimi, ještě bráním fyzickému kontaktu, uklidňuji staforda, hlídám jeho reakce, domlouvám se s Conanem, ujdeme pár metrů a pak přijde ten moment, kdy vím, že je můžu oba pustit. Conana pouštím o pár vteřin dřív, aby ukázal stafordovi svou výhodu a postavení, pak pustím i druhého psa, Conan hned vyzve staforda k běhu, i když ten útočí, skáče na Conana, ale nemá šanci, Conan je rychlej, staford ho následuje, jsem stále připravená zasáhnout, ale teď to nechávám na Conanovi...

Psi se rozběhnou do prostoru, staford jde Conanovi po krku, ale Conan už tohle zná a vůbec ho to nerozhází, odrazí staforda tvrdým bodyčkem své hrudi do jeho lopatky, tím ho srazí ne zem, poníží ho a znovu ho vyzývá k běhu, znovu a zas, už získává vládu, už mu ukázal, že mu na jeho projevy a výzvy ke rvačce kašle. Staford vnímá, že tenhle pes mu neublíží, nechce se prát, emoce toho velkého psa jsou veskrze pozitivní, staford se jim poddává a ochotně přijímá možnost hry bez agrese. Conan párkrát zopakuje při kontaktu "T" pozici, podmaní si staforda pod sebe, ten ještě zopakuje pár malých pokusů o konflikt, Conan mu na oplátku předvede pár svých bodyčků, opakovaně staforda válí pod své nohy a už si nemusejí moc vysvětlovat, už si vše vyjasnili, staford se podřídil a pak už vítězí touha každého pejska prostě si hrát: když tu mám parťáka, kterej se mnou bude běhat a dovádět, nenechám se přemlouvat.

Obavy mizí, trauma se upozadí, každý pejsek miluje hru a radost, to jsou emoce, které potřebujeme zažívat. Staford se postavil svému útočníkovi, který mu ublížil, Conan na sebe vzal tu roli a ukázal v ní stafordovi, že jsou i jiné možnosti, že se nemusí prát, že se nemusí bát, ale může si hrát.

Pán, který k nám přistupoval s počátečními obavami, byl tak nadšený, měl takovou radost, když viděl, jak je jeho pes uvolněný a hravý a v pohodě odhodil svoje trauma.

"A při příštím setkání to bude zase takový?"

"S Conanem už bude v pohodě, možná se jen trochu poškádlí, ale trauma už je zlomený, teď musíme tenhle postoj vašemu psovi zafixovat a přenést i na jiné psy."

Jsem za takové chvíle strašně ráda, ty emoce, které prožíváme, ať už psí, nebo lidské, jsou v tu chvíli, kdy se zbavujeme agrese, traumatu a všech obav, prostě ryzí.

Při dalším setkání se psi k sobě chovali jak staří známí, s radostí se rozběhli a hráli si:

"Já vám to nevěřil, vy jste to říkala, oni už jsou kamarádi, můj pes už nemá z vlčáka strach!"

Trvalo to ještě pár týdnů, postupně, trpělivě a důsledně ukázat stafordovi prožívání situací v pozitivní emoci a vše špatné odložit. S Conanem se vždy rádi vidí a neskutečně si užívají společnou hru, po těch týdnech mají spolu úžasný vztah, Conan je pro staforda "velkej brácha" a oba se mají rádi.

Staford má štěstí, jeho pán má k výchově výborný přístup, svému psu rozumí a ví, co má dělat a jak dál pokračovat, odvádí skvělou práci. Po nějaké době jsme se opět setkali a pán mi s radostí vyprávěl, jaké kamarády už dnes jeho staford má a prý s tím nejoblíbenějším, mladým, stejně silným a krásným stafordem si chodí hrát do parku, kde jsme dříve absolvovali naše tréninky s Conanem a: "Můj pes se k tomu druhému chová jako Váš Conan kdysi k němu! On je ten vůdčí a učitel. To je úžasné!"

Joo!! naplno souhlasím!




Natočili jsme malý podcast, Conánek hezky zlobil, já se snažila říct vše, ale úplně se mi to nepovedlo...

ZDE




-- Pro redakci Světa psů 5/2021 --

Všichni se vyjadřují k životu v pandemii, každý má názor, i já mám.

Potkala nás nedobrota, o které jsme si mysleli, že ji tady máme jen na chvilku a na začátku, při šití roušek, jsme byli všichni tak stateční a odhodlaní, ale chvilka se stále prodlužuje, je to ubíjející, virus je tu s námi stále a pomalu si začínáme zvykat na něco, co jsme vážně nechtěli. Občas se přistihnu, že mi to dělá starost, tak jako všem, ono se těm pocitům nejde vyhnout, myslím, že jsou přirozené, ale než se utápět v pesimistických úvahách, konspiracích a naštvání, raději se dívám, co bych mohla udělat pro lepší zvládnutí, hledám svůj díl, jak přispět. Všichni si v první řadě chráníme svou rodinu, o tom žádná, ale jsem člověk psí, a tak je mou starostí pohled na celou věc i psíma očima. I když o covida nikdo z nás nestojí, tahle situace dává příležitost pro realizaci osobních předností, které jsme dřív nepovažovali za důležité nebo na ně prostě nebyl čas, dostáváme příležitost k prožívání soucítění, sounáležitosti, laskavosti, ohleduplnosti a obětavosti, nepromarněme ji hašteřením.

"Ono si to sedne", výstižná slova, která mi řekl můj kamarád, má pravdu, nic nevydrží stát stále v pozoru, i covid oslabí a sedne si na zadek, pomalu přijde i na nás úleva, jasně, že tuhle situaci zvládneme, myslím, že člověk jako druh pro to dělá maximum, jde jen o to, jak dlouho nám to vše bude trvat a s jakým ponaučením, či odhalením vlastního charakteru z celé pandemie vystoupíme. Teď jsme ale stále naplno zaměstnáni řešením praktických věcí života v omezených podmínkách, je to náročné a přirozeně se všichni upínáme k vidině budoucnosti bez omezení, těšíme se na ni a slibujeme si, jak si ji budeme vážit a jak si ji budeme užívat. To je úplně v pořádku, ale prosím, nezapomínejme pro vidinu toho příštího na současnost, upínáme zraky do budoucna, ale žijeme teď a tady a to, co žijeme teď si sebou poneseme do těch příštích časů. I lidsky si sebou poneseme zatížení, kterým se v současnosti vyhnout nemůžeme, my lidi chápeme situaci a nezbytnost omezení a změn, jiné to je ale při pohledu na situaci psíma očima. Cítím trochu obavy, nechci mentorovat a strašit, toho si užíváme ze všech stran nadbytečně, jen potřebuji zmínit nechtěné maličkosti, které si pro tíhu celé situace neuvědomujeme a děláme je.

Naše chování se kvůli všem opatřením změnilo, a to i ve vztahu k našim pejskům, oni jsou v tom s námi, tak, jako vždy, i tenhle úděl nesou naši pejsci s námi, je na nás, abychom jim to nekomplikovali více než ne nutné. To, jak se v době pandemie chováme ke svému pejskovi se do něj uloží, on si to ponese dál, až se nákaza zvládne a bude zase vše v normálu, bude to pro nás lidi velká úleva, budeme moct zase normálně žít, uleví se nám, pocítíme zase svou svobodu, avšak tyto pocity pejsek s námi sdílet nebude, takové hodnocení a vnímání té situace on mít nebude. Obávám se, že v mnoha případech to pro něj bude zmatečná situace, kdy se bez příčiny změní pravidla a on tomu nebude rozumět, podmínky jeho života se změní a on nebude vědět proč, jak mu to vysvětlíme?

Abychom se do takové situace nedostali, je třeba se zamyslet, zda nepatříme k těm, kteří v důsledku nastavených pravidel kolem covidu nezměnili své chování ke svému psovi a jeho podmínky života natolik, že by se po uvolnění podmínek mohlo vše neblaze promítnout do vnímání a chování psa. Při našem přirozeném návratu do normálu, on takový termín nechápe, pro něj to nebude návrat, ale neopodstatněná změna k horšímu, je třeba předcházet nedorozumění, nedovolit, aby to dospělo do problému.

Náš pes:

Nouzový stav přinesl změny rodinného života, mnoho z nás zůstává doma na home offis, děti nechodí do školy, mnoho provozů je zavřených a místo, kam se všichni soustředíme je náš domov. Pro pejska, který už s námi nějaký čas žije je ze začátku určitě tahle změna příjemná, myslím, že jsme tím prošli všichni, užívali jsme si příležitosti věnovat se svému pejskovi, věnovali jsme mu víc času, něž dříve, víc procházek, hraní, mazlení. Úskalí, o kterém mluvím, je v tom, že pejsek i když vás bezmezně miluje, potřebuje svůj klid, a to opravdu zásadně! Byl zvyklý, že jste od něj odcházeli, že měl svůj čas pro svůj odpočinek, naučil se, kdy je jeho čas klidu a kdy jste s ním, naučil se všechna vaše pravidla procházek a rituálů a teď se to změnilo. Pejsek se snaží přizpůsobit, zahodí stará pravidla, začíná fungovat v těch nových a mnohdy i na svůj úkor, pro váš zájem se vzdá svého klidu. Protože vás váš pejsek miluje, bude vždy ochotný ke hře, když mu ji nabídnete, stejně tak mazlení, či pamlsky nebo prostě jakýkoli zájem, pejsek se vám ochotně bude věnovat, má to v povaze.

Ale vy jste jeho pán, jeho vůdce a je tedy na vás, aby jste se zamysleli, aby jste posoudili rozvrh ve kterém se pejsek ocitl, je vaší odpovědností myslet na jeho odpočinek a pohodu. On z lásky k vám vždy své potřeby upozadí, ale to nejde donekonečna, bez možnosti pravidelného odpočinku. Z nadměrné zbytečné činnosti se váš pejsek může stát nervózním, neklidným, nesoustředěným a hůře ovladatelným, či snad dokonce vzdorovitým psem. Pejsek to nedělá proto že by byl najednou "zpovykaný", jak často slýchám, on je takový, protože reaguje na přílišné, či moc časté podněty, které dostává, na podmínky, ve kterých se ocitl, nechtěně jste nu ubrali na klidu. Stálou pozorností může být pejsek přetížený a má pak nárok být i trochu protivný, ale myslím, že je mnohem lepší volba mu prostě dopřát jeho klid, nechat ho prospat ve vedlejší místnosti, na zahrádce. Všichni to potřebujeme, je třeba zařadit odpočinek a nekomunikaci do nových covidových režimů našich domácností.

Nové štěňátko:

Tohle je prý výborná situace, kdy si pořídit psa. Velmi často tenhle názor slyším, nesouhlasím, ale věřím, že i ti, kteří se dostanou do problému, budou schopni ho řešit. Statistiky nákupů vypovídají, že lidé si více, než kdy jindy pořizují pejska, protože: kdy jindy, když ne teď, máme možnost se pejskovi věnovat, pořídíme pejska pro děti, ať mají zábavu... Všechny ty úmysly jsou určitě dobře míněné, ale jak už jsem uvedla, i do nově vznikajícího soužití a výchovy je třeba zakalkulovat změnu, která dřív nebo později přijde a o to je to složitější. Malé štěňátko, které je v nové rodině neustále obklopeno jejími členy tento stav přijme a uloží si ho jako standart, dlouhodobým trváním si jej zafixuje jako neměnný a bude mít velký problém se pak vypořádat se změnou, kterou mi, lidé budeme vítat pozitivně, ne však náš pejsek.

Určitě nechceme, aby náš pejsek prožíval pocity jako:

Proč mě všichni opustili, co jsem provedl? Bojím se tady sám, kde je moje smečka, kam odešla, proč mě tu nechala, co se děje, nevím si tu sám rady, co mám udělat.??? Zvykejte prosím i malé štěňátko na vaši občasnou nepřítomnost, zařaďte do jeho výchovy i situace a režim obyčejného necovidového života, ušetříte mu velké trauma. Stále mějme na paměti, že to, co pejskovi dovolíme, je dovoleno navždy, co mu zakazujeme je zakázáno navždy. Pro vyrovnanou psychiku pejska je podstatná důvěra v pána i v prostředí.

I když je spousta provozů zavřených, jsou ty, které fungovat prostě musí a mezi nimi jsou i ty, které se starají o opuštěné pejsky. Obětaví lidé, kteří věnují ze sebe samých vše, co mohou pro péči o potřebná zvířata, jedou stále naplno, většinou v organizacích, které jsou z převážné části závislé na darech od nás ostatních.

Přimlouvám se, prosím nezapomeňte na ně, to, že přestává fungovat běžná rutina všedních dnů neznamená, že by měla přestat být vidět naše solidarita, láska, soucit a radost z obdarování. Je to možnost maličké účasti velké pomoci.

EMBC





--Pro Atlas Česka   2/2021--

Autorské čtení

                                                                      Odkaz:   https://www.atlasceska.cz/...129    

                                                                                                             ZDE




--Pro redakci Světa psů 12/2020--

Nejčastější chyby - KOMUNIKACE


Člověk a pes, dva odlišné živočišné druhy, které se dokáží domluvit, to je jedinečné a fascinující. My lidé komunikujeme převážně verbálně, psy komunikují převážně řečí těla a gest, přes to, pes dokáže chápat naše slova a my dokážeme číst z jeho gest. V naší vzájemné komunikaci je to pes, který projevuje velké nadání. Svým psím mozkem a psychickou výbavou se snaží pochopit verbální komunikaci, která je pro něj cizí a smekám, protože každý pes se to naučil. Je jasné, že si v hlavičce nepřekládá naše slova, jako my, když se učíme cizí jazyk, pejsek bere naše požadavky, které k němu směřujeme komplexně, vnímá zvuk slova, intenzitu hlasu, výšku tónu a hlavně emoce, které jsou ve slově obsaženy, které mu vyřčením slova vysíláme. Pro psa jsou emoce rozhodující, člověk ve světě zvířat představuje energii, ta hovoří.


--Vlastní zaková řeč--

Při jedné psí akci, kde byl velký prostor a asi deset pejsků, které bylo třeba korigovat na dálku, se mě jedna chovatelka zeptala: "Vy s ním mluvíte znakovou řečí?" Došlo mi, na co se ptá, já si to už vůbec neuvědomuji. Každý svůj požadavek, který Conanovi předávám, zároveň doplňuji gestem, už dávno to takhle máme zažité. Ohromně se to osvědčuje právě v prostředí, kde mají psy větší akční rádius, a i ostatní chovatelé na ně křičí své povely, nepřekřikuju, nemusím, prostě Conanovi ukážu, co má dělat.  Nevytvářím cíleně skutečnou znakovou řeč, ale přirozeně, pohybem těla, rukou, svou mimikou doplňuji potichu vyslovená sova, úplně jednoduše. Můj pes jim rozumí a je to vynikající komunikační prostředek.

Pro psa je chápání gest mnohem přirozenější a jednodušší než klíčování slov. On sám má vrozenou potřebu komunikovat řečí těla a gest, pokud se to naučím i já a vytvoříme si svou vlastní škálu srozumitelných gest, mnohé mu usnadním, naše komunikace je nepřetržitá a jasně srozumitelná a jaksi okamžitá, bez tří vteřin potřebných ke zpracování.


--Psi vědí, jak se člověk cítí--

Psi nás čtou neustále, vždy moc dobře vědí, jak se jejich pán cítí, umí emoce a signály moc dobře rozpoznávat, ve smečce na tomto umění mnohdy závisí jejich život, proto jsou v tom tak dobří. Pokud zažijete třeba při setkání s jiným psem stresovou situaci, kterou třeba i trochu zavinil váš pejsek, po jejím ukončení ve vás zůstává stres a bohužel, někdy taky potřeba se na psa ještě dodatečně zlobit. Prosím, nedělejte to, situace už odezněla, pro psa je ukončená a on se hned věnuje vám, svému pánovi a cítí vaše nervy a stres a jeho starostí je vás uklidnit, ukonejšit, záleží mu na tom, potřebuje, abyste byli v pohodě, je to jeho přirozený postoj. Pokud ho trestáte z přemíry vlastního stresu z nepříjemné situace, která ale už odezněla, trestáte psa v situaci, kdy se chtěl o vás postarat, uklidnit vás. 

Pokračujete v chůzi, pes přikrčí hlavu k zemi, čumák natáhne dopředu a kráčí vpřed pomalu, opatrnými kroky, lehce nadzvedává přední tlapy, jako při plížení a dívá se na vás zespoda, nezvedá hlavu, ale vytáčí za vámi oči, hlavu otočenou od vás. "Ty víš, že jsi něco provedl, že jsi zlobil..." To je nejčastější věta, kterou mu pán řekne, protože si vyloží jeho gesta jako omluvu za nevhodné chování, někdo má dokonce pocit, že se pes stydí. A už jsme zase u toho nevhodného polidšťování psa, pejsek není takové složité a pro něj zbytečné emoce, jako je sud schopný. (Je ale schopný jiných úžasných projevů, které mu můžeme závidět, či se snad poučit?) Ne, pejsek se nestydí, on je od vás zrazený, on vám chtěl pomoci a vy se na něj oboříte, on neví, co má od vás čekat. Protože je to pes s velkým srdcem, bude se znovu snažit vás uklidnit, bude k vám znovu vysílat zklidňující gesta i když teď už s obavou z vaší reakce.


--Zklidňující gesta-

Jsou to gesta, kterými pes říká svému okolí, že nestojí o konflikt, nabádá k uklidnění. Psy mají tato gesta ve své výbavě z života ve smečce, i tam vznikají konflikty běžně a psy je musí umět řešit a oni to skvěle umí. Každý pes má svůj repertoár, který používá a jeho páníček by ho měl znát, k těm základním patří rychlé olizování nosu, zpomalení pohybu, zívání, očichávání země, otočení hlavy a pohled ze strany, blafání-nikoli štěkání... Hledejte je u svého psa, najdete jich spoustu a vnímejte, kdy je váš pes používá. Jsou to přesně ty signály, kterými vás upozorňuje na potřebu změny situace, reakce. Psy nestojí o konflikt, vždy k sobě přistupují zdvořile, s respektem k osobnímu prostoru druhého a v komunikaci používají jako první zklidňující gesta. Nemusíte svého psa bedlivě studovat, ta gesta jsou tak přirozená, a i když nenápadná, dokáží nás emočně zasáhnout, aniž si nějak výrazně uvědomujeme, že nás ovlivňují, že jsme v jejich moci. To nejjednodušší: když váš pes s pohledem upoutaným do vašich očí zívne, usmějete se na něj, cítíte klid a pohodu. 

Při setkávání dvou pejsků je důležité dát jim prostor pro ukázku zklidňujících gest druhému psu, oni to tak prostě mají, to je jejich "protokol", pokud mu tvrdé vedení brání ve vyjadřování gest a přirozené řeči těla, neproběhne seznamování správně a může vést k problému. Nepochopení nebo ignorace zklidňujících gest člověkem v situaci, kdy je na něj jeho pejsek doslova křičí je velmi zraňující a má neblahé důsledky. Pejsek, který získá zkušenost, že na jeho zklidňující gesta jeho člověk nereaguje nebo ho při nich dokonce trestá se stává zrazeným, přestává gesta používat a místo nich nastupují jiná, tvrdá a nepříjemná.


--Spouštěče, Echa--

Pes žije současností, reaguje na podněty od svého pána a okolí, ale zároveň jeho chování také ve velké míře ovlivňují spouštěče a echa. 

Spouštěč je prožitá výrazná zkušenost, která zůstává uložená v mysli psa, vždy je vázána na nějaký předmět, událost, situaci. Každý podnět, který používáme při výcviku, protože na něj pes dobře reaguje, se stálým opakováním a ukládáním do mysli psa stává jeho pozitivním spouštěčem. Kolem něj pak budujeme různé chtěné vazby a náš pejsek pak pro nás udělá cokoli a rád. Problémem je negativní spouštěč, tedy dřívější silná negativní zkušenost, nezpracované trauma. Jeho připomínkou se pes propadá do paniky a neadekvátního chování. Připomínkou může být gesto, vůně, člověk, zvuk, zvíře, v podstatě cokoli, pokud neznám situaci, která spouštěč vyvolala, je někdy těžké jej odhalit. Protože spouštěč, už je v mysli psa uložený, pes na něj reaguje okamžitě, bez potřeby zpracovávání, reakce na spouštěče jsou okamžité s plným nasazením a nečekané. Pán jej mnohdy není schopen odhalit a pak je jen překvapený "nepochopitelným" chováním svého hodného psa. Negativních spouštěčů lze psa trpělivou, cílenou rehabilitací dobře zbavit.

Echo je prožitá zkušenost, která zůstává vázána na konkrétní místo. Princip je stejný, jako u spouštěče, avšak vše negativní se váže ke konkrétnímu místu, kde dříve pejsek absolvoval zlou zkušenost. Pokud se k místu přiblížíte, pejsek se mu chce, vyhnout, zasekne se a nejde dál anebo naopak, je ve střehu, odhodlaný k útoku. Můj Conan byl zahlcený spouštěči a echy, odbourávali jsme ty, se kterými přišel a přes to jsem mu nechtěně dokázala vytvářet další negativní, postupem času jsme je všechny odžili, či překryli těmi pozitivními a už je dobře. 

Pes nám nikdy nic nedělá naschvál, ke svému chování má vždy své důvody, které bychom měli umět rozpoznat, pokusit se odhalit ty podněty, které jsou psovi nepříjemné a sám se jich neumí zbavit, jsme tu pro něj, abychom mu s tím pomohli.


--Zrcadlení--

Pes jako v zrcadle odrazí vše, co do něj jeho pán vloží. Každý pes zrcadlí svého pána v tom pozitivním i negativním. Nemyslím si nic hezkého o člověku, který jako první vznese charakteristiku: "Můj pes je úplně blbej." Tady je mi jasné, že jsme narazili, že tohle je člověk, který svému psu nerozumí, jen demonstruje svou vlastní hloupost. Pro psa je jeho pán zdrojem informací, jeho vůdcem a vychovatelem, předává psovi své postoje a charakter, všechny informace přebírá pes od svého pána! Při výchově nebo výcviku, pokud se mu pán věnuje, cíleně učí dle svých možností, požadavků a představ principy chování psa, ale pes nepřestává vnímat proto, že už skončil výcvik, pes stále sleduje chování pána, stále reaguje a ukládá informace které takto získává a na kterých pak stojí všechny jeho reakce a chování. Rozumný pán nemůže psa trestat za něco, čeho se pes denně účastní ve své rodině. Pes přebírá způsoby chování své smečky, protože chce v ní přežít, obstát a být jejím platným členem, doma se dorozumívá prostředky, které zde platí, které používají všichni členové jeho rodiny/smečky a které pak logicky pes přenáší i ven.


--Zacílit a chválit--

Při zadávání povelu/požadavku psovi, je třeba, abychom byli srozumitelní, jasní a čitelní, musíme umět jasně, jedním-dvěma slovy označit cíl, kterého chceme dosáhnout. Po zadání je třeba nechat psovi tři vteřiny na zpracování, někdy reaguje okamžitě, ale je třeba s třívteřinovou prodlevou počítat, nebýt netrpělivý, neopakovat zbytečně příkaz. Pes nedělá dvě věci najednou, je třeba dokončit první zadání, až pak následuje další. Opakováním příkazu nebo zadáním několika příkazů za sebou, ještě před dokončením prvního zadání, psa mateme, stáváme se pro něj nesrozumitelní a dostáváme ho do situace, kdy neví, co má dělat.

Při zadávání volíme vhodnou intenzitu hlasu, běžné povely zadáváme klidným hlasem, jeho intenzitu zvyšujeme v krizových podmínkách, v nebezpečí. Když budeme křičet každý bezvýznamný povel, nemáme už možnost přidat na intenzitě, a tedy odlišit důležitost povelu. U svého psa jsem si ověřila, že na dvacet metrů slyší můj tichý hlas a reaguje na něj, i když je zády ke mně. Pes nás ochotně poslouchá, upřednostňuje naše přání a vedení, vždy nám vyhoví a vždy je třeba nekonečně chválit. Pochvala je nejvíc, co mu můžeme dát, pochvala je náš projev lásky piškot je jen piškot, který mu může dát kdokoli.


--Naše klíčové slovo--

Ve výchově pejska má vše svůj čas, nejdříve se seznamujeme, postupně vytváříme vztah, budujeme u psa pocit bezpečí a sounáležitosti, vychováváme, cvičíme k dovednostem a poslušnosti, během toho si tříbíme svou komunikaci, vytváříme si vlastní slovník, který nám oběma vyhovuje a je pro nás srozumitelný. Během tohoto procesu určitě najdeme svá klíčová slova. Jsou to slova pro mazlení, pochvalu, pozornost....

Je však jedno slovo, které nepoužíváme příliš často, ale jeho platnost je bezprecedentní, nepřipouští diskuzi a pes na něj musí okamžitě reagovat. Je to slovo pro skutečnou výstrahu v krizových situacích, proto s ním šetříme, ale je to slovo, které má od nás pes uležené jako spouštěč, který mu velí: Stůj, Okamžitě zanech všeho, co právě děláš!!" Je to spouštěč-vypínač, stojí za to si dát tu práci a dobře ho pejskovi uložit, je to slovo, které pak dokáže předejít krizové situaci, či zvládnout nebezpečí, je moc důležité.

Já mám pro mého psa dvě taková slova. HEJ! Je slovo, které upozorňuje na špatnou situaci, blížící se hrozbu a Conanovi je jasné, že pak by mohlo následovat slovo: K...!!, je to slovo pro krajní situaci, je přisprostlé, abych do něj vložila tu správnou emoci a tohle slovo Conan slyšet nechce, proto dobře reaguje už na předvýstrahu.


--Náš pes s námi stále mluví--

Při komunikaci se psem zcela automaticky počítáme s tím, že nás pes vnímá, rozumí nám a spolupracuje s námi. Umíme ale my to samé směrem ke psu? Vnímáme dostatečně jeho řeč a gesta a umíme mu vyhovět a spolupracovat? Výchova a výcvik je oboustranná komunikace, pokud se chovatel omezí jen na vydávání rozkazů a kontrolu jejich plnění, nikdy nenaváže se psem vztah vzájemné důvěry a souznění. To, čeho se nejvíce u psů bojíme a nechceme zažívat je agresivita. Je to všeobecně odsuzované a nepříjemné chování a vždy svědčí o selhání člověka. Pes se k agresivitě nikdy nerozhodne sám, je k ní doveden nevhodným zacházením, nevhodnou výchovou, podmínkami, prostředím. Každý pes je malé roztomilé štěňátko, ale pokud vyrůstá v prostředí nepochopení, bez opory a pocitu bezpečí nebo dokonce v násilnickém prostředí, kde je mu fyzicky ubližováno a na psychiku se nikdo neptá, pes má jedinou možnost, jak se s tím vyrovnat, a to je únik do vlastního světa agrese.                       Z rehabilitační praxe vím, že agresivním se pejsek může stát i pod vedením milujícího pána, který ale nemá dostatečnou autoritu nebo záměrně zlehčuje první projevy agresivity, nerozumí si s pejskem a nechce nic řešit, hledá a vidí vinu jinde, hlavně mimo sebe. Ať už jsou tyto pozice jakékoli, agresivita nikdy nepřijde ze dne na den, pejsek se do ní propadá postupně, je to proces, který má své příznaky a jen ignorant je nechá probíhat s představou, že ono se to nějak samo vyřeší. Pejsek svým "agresivním" chováním křičí na svého pána o pomoc: "Nerozumím ti, nerozumíš mi, tohle mi nedělej, buď mým bezpečím, starej se o mě, neubližuj mi...!" Pejsci stejně jako mi lidé procházejí pubertou a mají nárok na výkyvy chování, ale my, jejich páníčkové nesmíme nic podcenit, nepřehlédnout a vždy s láskou hledat řešení ke společnému spokojenému soužití. Je spoustu prostředků, jak agresivitě předejít, jak se jí zbavit, vyloučit ji ze života.

Když pejska dobře a plně vnímáme ukáže nám sám, co je mu nejvíc příjemné, co je pro něj snesitelné, čemu se musíme vyhnout, co podporovat. Když se zaměříme na řeč těla a gest pejska, stane se výchova dialogem, kde se pejsek cítí dobře a může se plně rozvinout. S plnou důvěrou nám ukáže všechny své přednosti a schopnosti a zcela jistě z nás udělá lepšího člověka. Pejsek se vždy stará o dobrou pohodu svého pána, starejme se stejnou měrou o spokojený život svého pejska a naše vzájemná odměna bude nekonečná. Smyslem mé práce je spokojený pes a potažmo i pán, pro mě ke spokojenosti patří pohoda a klid, zároveň i dostatečné vybytí energie v pohybu, procházkách a společné činnosti, pocit bezpečí, domova a sounáležitosti. To vše je obsaženo v pozitivním přístupu ke zvířeti, v metodě pozitivní převýchovy pracuji na těchto základech a směle je stavím proti agresi a zlobě, vím, že mám navrch!

Agresivní pes není pouze "agresivní", pořád má velký srdce, citlivou duši a touhu po šťastným životě, ale my vnímáme jen ty negativní projevy, těch se bojíme a strach nám nedovoluje vidět možnosti, jak dát šanci tomu malýmu roztomilýmu štěňátku, který je stále přítomný i v tý nejkrvelačnější bestii.



-- Pro redakci Světa psů 11/2020 --


Nejčastější chyby  -  SOCIALIZACE

Socializace je důležitá stránka zdravé výchovy, podstatná pro spokojený život psa i jeho pána. Zní to naprosto banálně a samozřejmě, o to překvapivější je, kolik chovatelů tuto stránku podceňuje, ba dokonce vyloučí z výchovy, odsoudí psa ke společenské samotě, nedopřeje mu kontakt s ostatními psy a lidmi, omezí jeho prostředí a diví se, nad některými nevhodnými projevy chování svého psa, které ale vycházejí právě ze zanedbané socializace zvířete.


-Emoční potřeby psa-

Pořizujeme si psa, kvůli svým emočním potřebám, to je fakt a je to v pořádku. Je ale vhodné, zamyslet se také nad emočními potřebami psa. Pokud máme štěstí, tak se ty naše a našeho psa shodují, avšak častěji se setkávám s částečným nesouladem, který je třeba vyladit. Nejčastější problém je přehnaná touha člověka po mazlení pejska. Zní to krutě, ale tady je velmi potřeba respektovat hranice, které nám pes určí, které ještě vnímá jako příjemné a určitě za ně nevstupovat. Tu hranici, vám pes docela zřetelně ukáže, umí se docela dobře ohradit, oproti nepříjemnému zacházení a tam je nutné už dál nepokračovat. Ono to není na pořád, když ustoupíte na začátku, pomalu a postupně si budete pejska vychovávat ke svému obrazu, a i tuto hranici ohleduplně posouváte. Když ale zatvrzele porušujete přání psa, vy ho mazlíte, ale z jeho pohledu s ním zacházíte nepříjemně a vzbuzujete v něm odpor o to větší, čím násilněji ho udržujete v pozici a situaci kterou vám označil jako nepříjemnou, vypěstujete v něm nechuť k fyzickému kontaktu, a to určitě nikdo nechce.

Jsou i pejskové, kteří jsou netykavky jaksi z povahy, prostě to tak mají a jejich hranice se příliš posunout nedá, tam zbývá jen smíření a realizace vztahu v jiných parametrech: položená packa na vaši ruku a přímý pohled odevzdaných psých očí vám rozechvěje duši stejně, jako milion pusinek.


-doma prý není třeba socializovat-

Socializace začíná doma, tam pejsek navazuje své první kontakty, učí se komunikovat se svou smečku, (rodinou), a poznává její hierarchii. Pejsek se doma neodkládá do kouta, je součástí dění a života rodiny, v ní má své bezpečí, svého pána a své místo.

Máme-li doma štěňátko nebo prostě mladého psa, který k nám přišel, nenecháváme ho ze začátku, krom času, kdy spí, samotného, musíme mu pomoct s poznáním členů rodiny, jejich zvyklostí a celého prostředí. Když nechám ještě nezabydleného pejska samotného, on v podstatě v novém prostředí neví, co se sebou a hledá si vyžití dle svých představ, a to většinou bývá hodnoceno jako zlobení. Jaká pravidla nastavíte v začátcích společného života, taková budou platná pro další život. Pes si v rodině najde svého pána, kterého je ochotný respektovat a jeho volba se ne vždy musí krýt s představami a úmyslem rodiny. Pejska si pořídí paní, ale pejsek po pár dnech přilne k pánovi a toho bude poslouchat, nebo naopak, na tom nic nezměníte, pes pozná, přirozenou autoritu.

Velmi nedoporučuji pořídit pejska dítěti s tím úmyslem, že se o pejska bude výhradně starat dítě, to nemá logiku z mnoha důvodů. Zmíním ten z pohledu psa: on nebude respektovat nejníže postaveného člena rodiny, pes si přirozeně ve smečce hledá autoritu, a to dítě rozhodně není, pes chce pána! Pro psa má dítě převážně ve smečce, (rodině), nižší postavení než on sám, a tedy ho nemůže respektovat. Hrát si a milovat, to ano a určitě naplno, ale respektovat ne, pes chce být platným členem rodiny, nechce být hračkou pro dítě.


-vytváření příběhů-

Ta opravdová a podstatná socializace probíhá venku, na ulici, v parku a podobně. Z domácího prostředí je pejsek zvyklý na lidi a seznamování se s jinými lidmi mu většinou nečiní problémy, pokud to není zrazený pejsek se špatnou zkušeností, ale to by byla jiná kapitola.

To podstatné na procházkách je potkávání a seznamování se s jinými psy. Chápu, že na začátku, při těch prvních poznávacích setkáních má chovatel obavy, učí se stejně jako pejsek, jak k setkání a seznámení s jiným psem přistupovat a obává se konfliktu. Většinou z přemíry úzkostných obav se člověk do této situace zbytečně plete, snaží se mít věci pod kontrolou, ale toto je vhodné jen do určité míry. Samozřejmě, že pokud je pes agresivní, pán se musí starat a nedopustit ohrožení ostatních, ale zbytečné agresi se snažíme předejít právě správnou socializací pejska. Psy mají pro seznamování své rituály, vše potřebné si řeknou svou řečí těla a gest, není třeba je při seznamování nějak výrazně organizovat vytvářet kolem nich příběhy: "On je dominantní, je bázlivý, je zrazený". Psy sami si po první minutě určí, který z nich má větší respekt, bez ohledu na váš názor, mají jasno, který z nich je podřízený, a to platí, to nepředěláte.

V minulém čísle jsem popsala rituál seznamování dle psích pravidel, je vhodné jej znát, pak mnohem lépe rozumíte tomu, jak se váš pes chová, co zrovna dělá a proč a jak se k té situaci máte postavit. A to nejlepší, co můžete udělat je: důvěřovat svému psu, kontrolovat, být připraven zasáhnout v případě potřeby, ale nechat to na něm. Tak budujeme důvěru a zdravé sebeuvědomění psa, pro kterého socializace nebude problémem.


-Setkávání na vodítku-

Je to volba každého pána, někdo nechává svého psa permanentně na vodítku, jiný na volno. Tím vznikají tři možné podmínky pro setkávání psů.

-Oba psy na vodítku, to je situace, která neumožňuje pejskům volný rituál seznámení. Oba jsou připoutáni, jsou omezováni v pohybu, což vnímají negativně, nemohou naplno rozvinout řeč těla a gest pro rituál seznámení, ten proběhne jen krátce, omezeně a v rychlosti. Majitelé většinou po prvním přiblížení se psů je od sebe odvedou, aby se nerozvinul konflikt, ale právě ta vodítka jsou zdrojem napětí. Pán vodítkem předává psovi své obavy, ten přijímá negativní emoce, místo seznamování, vyšle druhému psovi výstrahu, ale to už je vedený pryč od psa a vše je jaksi "zvládnuto". Ovšem ne z pohledu psa, takovéto permanentní neúplné seznamování povede k frustraci, která může vzbudit u psa obranný instinkt při setkávání se psy.

-Jeden pes na vodítku, druhý na volno, je situace asi nejvíce konfliktní, ta si přímo říká o problém. Pán, držící vodítko, už tím, že se bojí psa pustit vykazuje obavy, které předává svému psu, jeho pes je přebírá, k tomu je omezený vodítkem v pohybu, je tedy v nevýhodě oproti přicházejícímu psu, zároveň je omezený v komunikaci s přicházejícím psem. Volný pes vrozenou řečí těla komunikuje s přivázaným psem, ten mu nemůže odpovědět v plné míře, vnímá svou omezenost, zároveň přebírá emoce od majitele a vysílá volnému psu výstrahu: "nepřibližuj se ke mně!" Volný pes toto nerespektuje, protože nevidí příčinu, a tak si chce ověřit, zda to opravdu platí anebo je třeba pro něj přivázaná fenečka tak přitažlivá, že se prostě musí přiblížit, vnímá svou volnost a tedy výhodu, ta mu dává navrch, nerespektuje výstrahu od uvázaného psa a ten se stává pro volného psa lovenou kořistí. I uvázaný pes si uvědomuje svou špatnou pozici, to ho nutí k obraně a už jsou v sobě...

-Oba psy na volno, je pro seznámení ta nejvhodnější situace. I když jinak kráčí spokojeně vedle svého pána uvázáni, je vhodné je pro rituál seznámení pustit, nechat je se seznámit, samozřejmě hlídat signály, které by mohly znamenat konflikt, to je pak třeba zasáhnout, ale volná seznámení s plnou komunikací nejčastěji probíhají dobře, psi si užijí společnosti toho druhého, pak je můžeme zase připnout a pokračovat v procházce a jsou všichni spokojeni, seznamování se stane vítanou zábavou s hezkým prožitkem.

Zde si dovolím zmínit dvě krátké události ze svých procházek.

-Můj pes na volno, proti nám pitbul na vodítku, moc milý pejsek, známe se, psi si spolu hrávali, ale pán mi vypráví, že jak pes mohutní a dospívá, stává se útočnějším a opravdu, pejsek vysílal všechny výstražné signály, které vypadaly jako zamýšlený útok. Přes to jsme pána za pomoci jeho manželky přemluvily, aby psa pustil, v tu chvíli vše skončilo, psy od sebe odstoupili, začali očuchávat trávu a přestali o sebe projevovat veškerý zájem. Pejsek přebíral emoce svého pána a cítil se v nevýhodě, jen se potřeboval toho omezení zbavit.

-Conan opět na volno, na konci cestičky, která pokračuje strmým schodištěm dolů. Vzhůru po schodech vystupuje malý mopsík. Panička je několik metrů za ním a nechá toho roztomilého pejska výhružně štěkat a stoupat přímo proti mému psu. Zadala jsem povel sedni, Conan je trénovaný na to, aby ignoroval takovéto agresivní projevy, a to malého psíka ještě více povzbudilo, jeho paničku také a ohromně se bavila, jak je její pejsek statečný. Tak takhle setkání rozhodně vypadat nesmí, upozornila jsem paní, že to není v pořádku, asi by se divila, kdyby se můj pes po tom jejím ohnal a já bych se na něj nezlobila. Nechápu, jak může s úsměvem vystavit svého pejska pro pobavení takovému nebezpečí, neznáme se, to jen já vím, že můj pes to zvládne a neublíží, ale v takovéto situaci by právem zaútočil i mírný pes...


-Na procházku jdeme pro vykakání-

Vyprazdňování psa je samozřejmě podstatným bodem procházky, ale rozhodně není jejím jediným smyslem. Na procházku jdu kvůli psovi, je to jeho procházka, pes má své potřeby komunikativní, kakací, čurací, čuchací, potkávací, lidi, psy, volnost, prostor, pohyb, to vše by mu měla procházka poskytnout v dostatečné míře. Procházka buduje vztah pán-pes, je nekonečně mnoho činností a rozhovorů, které můžeme rozvíjet a užívat si je. Na procházce pes přirozeně respektuje vůdčí roly svého pána, následuje ho, ale občas se třeba sama bavím tím, že v rámci hry předám rozhodování psovi, na křižovatce se ho zeptám, kam chce jít a podvolím se jeho volbě a pak přímo vidím, jak se nechává unášet vlastní důležitostí.


-Raději se ostatním psův vyhýbáme-

Téhle větě a situacím, které obsahuje moc dobře rozumím, sama jsem pár týdnů takového uhýbání se svým psem zažila, někdy je to nutné, převážně, když je pejsek nemocný, po operaci a podobně. Ten můj byl tehdy těžce agresivní, ale pro léčbu agrese bylo právě nutné přestat s vyhýbáním a začít se socializací. Vyhýbání z důvodů obav a strachu jen podporuje špatné reakce a nikam nevede, nic neřeší. Když jsem chtěla přestat s vyhýbáním, musela jsem začít především u sebe, zbavit se nejistoty a strachu, protože ty, pes spolehlivě, vždy vycítí, na tom je založeno jeho přežití a pokud je od druhého cítí, jsou pro něj prvním spouštěčem k nastartování do střehu!


-On si mě pořád hlídá a ochraňuje-

Nesmysl, to jen pejsek nemá žádné sebeuvědomění, neví, jak se chovat a tak, když se k jeho paničce/pánovi někdo přiblíží, je jedno, jestli pes, či člověk, on po něm vystartuje, protože jeho pán mu neukázal, nenaučil ho, jak se v takové situaci chovat. Nikdy dostatečně nepodpořil jeho sebevědomí, aby byl pejsek schopný takovou situaci v klidu zvládnut. Pánovi/paničce trapně lichotí, jak je pejsek oddaný a nechápe, že pejskovi vůbec nejde o to někoho druhého ochraňovat. Reakce pejska je taková, protože nemá oporu ve svém pánvi, žádnou spolupráci, proto se chopil vlastní iniciativy a řeší situaci, které nerozumí, sám za sebe, nikoli pro ochranu pána, ale protože neví, co by měl udělat. Tím se cítí nejistý a nejistota pro psa znamená ohrožení, proto zvolí výstrahu, a protože ho nikdo nezastaví, přirozený další krok je útok.


-Soukromá socializace-

Občas se setkávám s argumentem, že není třeba psa zbytečně tahat mezi ostatní psy, když doma je spokojený, na zahrádce si hraje ze sousedovic pejskem a je mu dobře. Možná jsou i situace, kdy se to dá pochopit, babičku s malým pejskem, který je jejím společníkem určitě na výcvik nepoženu, ale vím, že pes potřebuje zdravou komunikaci se svým živočišným druhem, podněty, které mu já, člověk nikdy dát nemůžu, a právě proto se chci postarat, aby měl vše, co je pro něj přínosné.

Skutečná socializace probíhá ve skupině, ve které má pes příležitost obstát, to mu dává radost a pocit vlastního pozitivního sebeuvědomění. Když nechávám svého psa vstoupit do skupiny psů, ať už pracovně nebo jen v parku při zábavě, vždy ho pustím opravdově, ve chvíli, kdy mu dovolím: "můžeš", mu tím říkám, že teď je to jeho a vše je na něm, já se ti do toho nebudu plést.

Ve skupině se psy potřebují poznat, "seřadit" podle respektu, někdy je téměř nerozpoznatelné, že něco řeší, někdy to vypadá jako hrubé chování, ale dobře vedení a socializovaní psy, právě tuhle komunikaci potřebují, potřebují se uvolnit z otěží láskyplného vedení svého pána a být šelmou mezi svými. Ochutnat trochu nezávislosti, komunikovat svou řečí těla a gest mezi svými, vyřádit se a hrát si, tak, jak to člověk neumí, vyřádit se po psím způsobu a pak se spokojený vrátit ke svému pánovi, který to vše s láskou dopřeje svému psovi, protože ho miluje.





-- Pro redakci Světa psů 10/2020 -


Nejčastější nedorozumění  - venku

Pro zdárný vývoj pejska jsou podstatné jeho vycházky, pohyb ve volném prostoru, na čerstvém vzduchu, pravidelné setkávání s novým prostředím, lidmi a psy. Komunikace s druhými ve venkovním prostředí vám ukáže, kdo váš pes skutečně je.

-On je doma strašně hodný, doma to nedělá-

Občas se setkáváme se psy, jejichž chování je trochu nevhodné, stejně jako argumenty jeho pána. Psa nestačí vychovávat jen doma, až venku přichází ta skutečná konfrontace s psí povahou a napřímo ukazuje výsledky výchovy. Argumentace ve smyslu, že je doma hodný je naprosto bezcenná, ale chápu, že někdy, když pejsek udělá něco špatného, prostě nevíme, co říct, jak ho omluvit. V domácím prostředí je výchova částečně omezená a jaksi jednodušší o to, že je limitována známým prostředím, počtem zúčastněných a v podstatě opakujícími se situacemi s omezenou možností reakcí i akcí.

Venku je bezpočet podnětů: pachy, strach z neznámého, setkávání, nečekané situace, obava z velkého prostoru, probuzení loveckého instinktu, konfrontace s reakcí druhého a mnohé jiné, které mohou psa překvapit anebo znejistit, protože jim nerozumí. Venku pes potřebuje podporu a vedení svého pána, tady se v jejich vzájemném chování projeví, jaký skutečně mají ti dva spolu vztah.


-chodíme na procházku, protože se musí vybláznit-

Pokud ho necháváme vybláznit, bude se prostě chovat jako blázínek, bez vedení a opory mu nic jiného nezbývá. Ven s pejskem chodíme pro odreagování, uvolnění, pohyb, a hlavně společný pozitivní prožitek. Způsobem, kterým prožíváme procházku utváříme chování psa, předáváme mu své reakce a vytváříme náš vztah. Nesmíme zapomínat, že reaguje na všechny podněty od nás, tedy i na ty, které si neuvědomujeme. Nejčastější z těch nechtěných je naše předávání obav a strachu při setkávání s jiným psem. Je důležité vnášet do procházky uvolnění, pohodu a klid, a to už před samotným odchodem. Psi se na procházku samozřejmě těší, všichni milují volný pohyb a radost, kterou procházka přináší, ale to nejpodstatnější pro ně je, že na procházce mají svého pána jen pro sebe! Pes se na vás naladí, vnímá, že se staráte, jestli je venku bezpečno, (zastavíte psa a sledujete provoz), vybíráte pro něj cestu, (nechoď na silnici, pojď ke mně), prostě sledujete, co váš pes dělá a reagujete na jeho chování a rozhodujete v jeho prospěch. Pes vnímá, že takto se doma o něj nezajímáte, ve venkovním prostředí je komunikace a zájem stálá na obě strany i pes vám říká, když vidí něco důležitého nebo se ptá, když potřebuje vaše vedení, prostě stálá komunikace a zájem, na obě strany, to doma nejde a taky to neděláme, to je ten zásadní rozdíl.


-je vždycky tak nadšený, když jdeme ven-

Pes přirozeně projevuje radost před odchodem na procházku, avšak už tady se musíme postarat, aby se zbytečně nestartoval do překotného nadšení. Pes bude své nadšení projevovat v míře, kterou mu nastavíme, to znamená, že když ho budeme povzbuzovat v jeho nadšených projevech, on přidá, aby nás potěšil, my to oceníme, on znovu přidá a na procházku pak odcházíte s maximálně rozrušeným psem, který bude venku hledat to vzrušení, které jsme mu při odchodu slíbili, sám nastartovaný k akci a vzrušený. Pes nedokáže své vzrušení ovládat, zklidnit se, s tím mu musíme umět pomoct. Když konečně vyjdeme ven a já na něm najednou chci klid, zklamu ho, slíbila jsem mu vzrušení a příchodem na ulici najednou požaduji klid. On bude hledat své vzrušení, ať by to bylo cokoli. Je důležité před otevřením dveří psa zklidnit, ven půjdeme až budeš klidný, a i tam se budeme chovat klidně, až dojdeme do parku, budeme řádit, sportovat, ale až ti dovolím, teď vyžaduji klid, ven se vychází s klidným psem.


-musíme umět brzdit a dávkovat-

Pejsek dávkovat neumí, pozor i to pozitivní se může zvrtnout, když je toho na psa moc. Rozrušený pes, i když jinak hodný, může v rozrušení reagovat naprosto neadekvátně. Nemůžu psa startovat ke vzrušení, když ho neumím zklidnit. Rozrušit psa není vůbec těžké a velmi často zaměňujeme rozrušení s nadšením, to podstatné je umět správně dávkovat, a hlavně být schopný psa zklidnit, dovést ho ke klidu. Rozrušený pes se neumí vypnout, nikdy ho neuklidníme sebevětším křikem a výstrahami, rozrušený pes a naštvaný člověk se jen vzájemně podporují k vyšším, nežádoucím výkonům.

"Když chci rozjet svůj závoďák naplno, než šlápnu na plyn, předem si ověřím, že brzdy fungují, tady je mi celkem jasné, že jinak se řítím do průšvihu..."


-na vodítku nebo na volno-

Nebudu se zabývat zákonem, či vyhláškami, ale podíváme se na vodítko z pohledu pejska. Vodítko je pro psa komunikátor, jím je spojený s pánem, přes něj si předávají signály a emoce, jsou jím propojeni, jasný signál, že patří k sobě a v neposlední řadě slouží vodítko k fyzickému ovládnutí psa. Na to je třeba myslet, než dovolím svému psovy, aby si vodítko přivlastnil a naučil se vodítkem ovládat on mě! Všichni psy, kteří tahají na vodítku svého pána za sebou jsou vůdci, kteří vedou na procházku svého člověka a podle toho se chovají, bylo jim to umožněno, tak toho využívají. Pokud jsou dobře nastavena všechna pravidla, pes se na vodítku necítí omezený, na ulici je mu dobře, když ví, že je v těsném kontaktu s pánem a může se nechat vést, ví, že na volném prostranství dostane volnost, pak je v pohodě.

Někteří bázlivější psy dokonce vnímají odepnutí z vodítka a následnou volnost jako odmítnutí, obavy z prostoru a nepřináší jim žádné potěšení, ba právě naopak. Pokud chcete dopřát bázlivému pejskovi potěšení z volnosti, připoutejte jeho vodítko ke spolehlivému, klidnému psímu kamarádovi, on bude jeho vůdcem, předá mu svůj klid a zkušenosti a budete svědky úžasných reakcí.


-Potkávání a seznamování psů-

Psy se k sobě chovají velmi ohleduplně, mnohé bychom se od nich mohli učit. Základní krásné pravidlo slušnosti u vzájemně neznámých psů při potkávání je, že se k sobě nehrnou, jejich řeč těla je vede krom jiných signálů vždy k respektování osobního prostoru druhého, neznámého psa. Toto je zásadní pravidlo v chování psů, osobní prostor druhého psa je nedotknutelný, pes, který se chce přátelit vždy nejprve požádá o dovolení, až pak může začít rituál seznamování.

Psi k sobě přicházejí stranou, vždy mírným obloučkem obejdou prostor druhého psa a čekají na dovolení k přiblížení. Je moc důležité toto psům umožnit. Pokud mám psa na vodítku, táhnu ho přímo proti jinému psu a nedám jim prostor pro jejich řeč těla, můžu očekávat konflikt, protože nutím svého psa k drzému chování z pohledu pravidel šelem a podle nich, také druhý pes musí toho drzouna potrestat.

Psy k sobě napřímo, v jedné linii přistupují v konfliktu, v útoku, při demonstraci výstrahy, v napadení. No a samozřejmě psy, kteří se znají a milují se, k sobě letí jako střely, tam už netřeba seznamování, ale dovádění.

Další věc, kterou někteří chovatelé psovi komplikují situaci je hulákání na přicházejícího pána: "Je to fenka? Nepere se ten váš? My háráme! ..." Zásadně na takové výkřiky neodpovídám, protože člověk, který vede psa a křičí na přicházející, tím dává psovi signál o možném nebezpečí, jeho křik, (štěkání), je výstrahou pro oba psy a dle toho jsou již před samotným setkáním ve střehu, připraveni na konflikt. Stejnou informaci dostává pes od pána, častěji paničky, kteří se bojí setkání s blížícím se psem a ve snaze předejít nejasným, ale očekávaným problémům, začne psa nesmyslně komandovat, ten cítí nervózní chování a obavy, které mu jeho pán/panička předává a podle toho se zachová: byl upozorněn na nebezpečí a dle toho bude k blížící se situaci přistupovat.

Signály, které vysíláme jsou návodem pro chování psa. Zbytečné obavy často komplikují situaci, psy si mnohdy lépe rozumí, když se jim do toho člověk neplete, dá jim čas, prostor a vloží do nich svou důvěru.


-necháme ho, ať si dělá, co chce-

Je vhodné takovými momenty proložit procházku, dát psovi prostor, avšak pokud se jediným programem procházky stane pohodlný nezájem ze strany pána, zcela jistě můžete očekávat problém. V rámci výchovy je nutné dát psovi své vedení, do procházky začlenit socializaci, cvičení, výchovu, mírně potrénovat, při tom vše pečlivě odměřovat, abychom nepřetížili psa, prostě procházka je aktivně strávený čas v oboustranné komunikaci a práci, zároveň také v uvolnění a radosti, prožívání společných pozitivních prožitků pána a psa bez ohrožení kolemjdoucích. Pokud nechám psa, aby si dělal, co chce, on to udělá, ale protože necítí podporu pána, vezme všechnu iniciativu na sebe, nebude se nechat chtít vyrušit a určitě nebude ochotný pána respektovat v krizových situacích, proč? Může si přeci dělat to svoje, tak může třeba i zakousnout psa, kterej se mu nelíbí, pán tady není ten, který o něčem rozhoduje. Bez pravidel a opory pána budou vznikat problémy. Pes potřebuje a CHCE podporu svého pána.

Jedním ze způsobů projeveného nezájmu o psa při procházce, je i běhání. Pán začlení psa do svého sportovního rozvrhu a bere ho sebou na svou každodenní trasu. Pro psa, toto není procházka, takto nevypadá venčení psa. Pes je nucený běžet v prachu, který výří nohy jeho pána, musí se přizpůsobit jeho tempu, nemá šanci se zastavit na očuchání značek ostatních psů i své vyprazdňování musí přizpůsobit programu běhu, nemá příležitost k seznamování, jen běh bez podnětů a zážitků, fyzická únava bez psychického uvolnění. Nevadí, pokud občas vezmete s sebou psa na běhání, ale pokud je to jediný způsob, jak pejsek poznává okolní svět, nemá šanci si vytvořit ty správné vazby a reakce. Samozřejmě je něco úplně jiného, pokud pán provozuje se svým psem skutečný sport, třeba coursing, tam je trénink v pořádku to jsou parťáci, kteří pracují na společném výsledku a vše se zúročí na sportovišti.

U běžných procházek, běžného života, mě trápí ještě jeden "nešvar", který se nám tu rozmohl, podstatně nepříjemnější a častější. Převážně jsou to paničky, které ještě nestihly sdělit světu všechny své úžasné myšlenky, a tak nemůžou odložit telefon, musejí využít každý okamžik a telefonují, esemeskují, obohacují facebook, twitter, .... Když se člověk zaposlouchá, jsou to neskutečné bláboly, ale .... Mockrát jsem podobnou situaci zažila, blížím se k takto aktivní madam, vidím už z dálky nejistotu jejího psa, jeho zoufalé signály s naléhavou prosbou o pomoc, protože můj pes v tom druhém vyvolává obavy, ale panička svého psa naprosto ignoruje, řeší svůj imaginární svět a nezajímá se o problém psa, který je na ní závislý. Abych ulehčila situaci pejskovi, odvádím svého psa stranou, tak, aby ten druhý poznal, že mu od nás nic nehrozí, postaráme se o jeho klid, aby mohl projít kolem nás. Já tyhle situace znám a vím, co mám dělat, ale pokud tahle panička potká zrovna toho pána, který nechává svého psa, aby si dělal to svoje, oba pejskové se vinnou, (nezájmem) svých pánů ocitnou ve složité situaci ústící v konflikt.

Když vycházím ven se psem, mám povinnost se starat o psa, jeho potřeby, o prostředí, kterým procházíme, o všechny, které potkáváme.


-rituál-

Každý jsme se svým psem byli venku jednou "poprvé", každý jsme nějak začínali, učili se a hledali správná řešení. Procházka se u některých pejsků může začít projevovat jako problém, ale stačí zrevidovat postupy, možná změnit pár pravidel nebo způsobů a bude dobře, psi milují pobyt venku, potřebují ho a užívají si ho. K řešení případného problému pomůže udělat z procházky rituál s neměnnými pravidly a postupy, pejsek tím získá jistotu, ví, co může očekávat a vám se stálým opakováním odhalí problémová místa a situace, které pak můžete změnit nebo vyloučit.

Trochu zlobit a neposlouchat může každý pejsek, jsou to šelmy, ne stroje, je na chovateli, jaké hranice určí, co je úsměvné, roztomilé a co už je neúnosné.





-- Pro Prima mazlíčka září 2020 --       ZDE

Komentář E.M. Baco: Jak původně agresivní pes dnes pomáhá s převýchovou jiných psů        

E.M. Baco (vlastním jménem Miloslavu Krejčí) a Conana znáte z našich předešlých reportáží. Příběh psa, ze kterého měli lidé hrůzu a předávali si ho jako horký brambor, až se dostal právě k Miloslavě. Ta zrovna přišla o milovaného retrívra a rozhodla se Conana převychovat. Měla to jako životní výzvu a povedlo se. Díky pozitivnímu přístupu je dnes z Conana úžasný vyrovnaný pes, což jsem měla možnost poznat na vlastní kůži, kdy během našeho rozhovoru kolem kroužili jiní psi i děti a Conan byl naprosto v klidu. Dnes dokonce pomáhá s převýchovou dalších čtyřnohých kamarádů. Jeden z příběhů takové rehabilitace agresivního psa Miloslava popsala i pro nás. 

Na agresivní psy se musí opatrně, s velkým pochopením a ohleduplností. Vím, jak to zní, skoro úsměvně, ale každý, kdo se zabývá psy, kterým se to stalo, kteří se propadli do agrese, potvrdí, že zde se nic nevyřeší dalším poměřováním sil, tvrdým zacházením či násilnou manipulací. Ten, kdo se rozhodne takovým psům pomáhat, ví, že pozitivní přístup, trpělivost a pochopení dokážou zázraky, i když to někdy není jednoduché a někdy to chce hodně času, výsledky se vždy dostaví.

Vím to, protože žiju se psem, který ke mně přišel jako těžce agresivní, prý bez šance na nápravu, pracovali jsme na sobě, začali si věřit, hodně pro sebe navzájem udělali. Při naší cestě zbavování se agrese mě můj pes mnohé naučil, díky němu a tomu, čím si musel projít a co mi odhalil, jsem i já zase o kus blíž světu psů. To podstatné, co vím, je, že pes si nikdy nezvolí agresivní chování sám od sebe, do toho stavu ho někdo dostal, vždy za to někdo nese odpovědnost, jenže to trápení si pak odnáší pejsek. V agresi nemůže být šťastný, je spoutaný špatnými reakcemi, které mu jeho agrese velí, a nemůže si naplno a volně užívat radostí života.

Člověk pak někdy takového psa odsoudí, zavrhne, odmítne a osud takto poškozeného pejska je zpečetěný.

Nemusí to tak být, díky svým zkušenostem z rehabilitace takto zatížených pejsků vím, že nenapravitelný pes neexistuje a že nikdy není pozdě podat pomocnou ruku problematickým tlapkám

Výhradně pozitivním přístupem jsem zbavila svého psa agrese, dnes je z něj silný, zdravý, chytrý, spokojený pes. A protože je chytrý a umí se mnou komunikovat, nenechal to jen tak, nenechal to být, ukázal mi, že je schopný, sám zbavený agrese, předávat tu zkušenost dál. Dovedl mě svou empatií a komunikací s jinými psy k myšlence, že mám vedle sebe psa, který chápe tu změnu, kterou prošel, je mu dobře, je vyrovnaný, cítí svoje pozitivní sebeuvědomění. To mu dává velké možnosti pro práci psího trenéra. Mockrát jsem si Conana prověřila při zátěžových situacích na procházkách, byly to momenty, kdy se na něj vyřítil cizí pes s úmyslem si to s Conanem rozdat, situace, kterým jsem nemohla zabránit, a musela jsem řešení nechat na Conanovi a on mě vždy ukázal svůj nadhled a nadání.

První byl český ovčák, vyřítil se na Conana, Conan se vyhnul jeho zubům, svou hrudí ho odrazil, za deset minut zkrotil a nalákal na hru, pak ještě i jiní psy, čuvač, rotvajler, boxer... a mě došlo, že Conan už ovládl agresi v tom smyslu, že se mu zakořenilo do hlavy, že agrese je protivná. Mám úžasnýho parťáka, se kterým se věnujeme rehabilitaci problémových pejsků, všem, kteří o naše vedení stojí a kterým rádi ze sebe dáváme vše, co jsme se naučili.

Sama jsem se převýchově psů výhradně pozitivní přístupem věnovala už dřív, ale když jsem pochopila, že Conan je pes, který mě sám vyzývá svým chováním, abych ho do téhle činnosti zapojila, vypracovala jsem pro nás dva postupy, rozdělila práci pro nás oba, Conana vycvičila ke spolupráci a společně rehabilitujeme, uklidňujeme a osvobozujeme pejsky od jejich zatížení. Conana tahle práce hrozně baví a je při ní skvělý. Když v tréninku přijde ten úsek, kdy Conanovi svěřuju pejska a nechávám Conana pracovat po psím způsobu, musím ho obdivovat, protože to, co on dokáže pejskovi říct během deseti minut, by mi trvalo celý den, to, kam bych se já nikdy neproštěkala, dokáže Conan vyřídit během chvilky. Když k nám přijde chovatel se svým pejskem, odvypráví mi, jaké špatné návyky a chování jeho pejsek má, co se mu stalo, co ho obtěžuje, já poslouchám jen na půl ucha, informace nepodceňuji, ale potřebuju vidět realitu. Sleduji pejska, jeho držení těla, řeč gest, sílu agrese a vše, co potřebuju vidět, ale hlavně sleduju Conana, kterého mám poblíž, on mi svými reakcemi, řečí těla a gest spolehlivě označí, jakého psa mám před sebou, na co si dát pozor a co s ním můžeme dokázat -⁠ nebo naopak, co je příliš nebezpečný. Dostanu informace, na které se můžu stoprocentně spolehnout, pak si mohu vzít psa, chovatele odkáži stranou, Conan zůstává na svém místě, začínáme pracovat. Pracujeme nejraději venku, často v našem parku, kde je dostatek prostoru.

První polovina tréninku je moje starost, pro tu nechávám Conana připoutaného na místě, on mě bedlivě sleduje, hodnotí, napovídá mi, ale zůstává stranou a v klidu. Já si beru psa, potřebuju se pro trénink stát jeho autoritou, fyzicky ho ovládnout, ale nevyprovokovat, to je pro mě nejnáročnější část. Pejskovi ukážu, že pro příští hodinu jsem já jeho vůdce, na mě se může spolehnout, jsem tu pro něj a nedovolím, aby se mu něco stalo, nic mu nehrozí. Částečně si ho podvolím, co nejvíce ho zklidním a uvolním. Nebojím se psů, ale také se nechci nechat zbytečně pokousat, potřebuju si to s pejskem ujasnit, ovládnout ho a nezradit ho, někdy je to skoro hned, někdy to chvíli trvá. Když máme navázanou komunikaci, začínám zapojovat do práce Conana.

Převýchova staforda

Krásný stafordšírský bulteriér, nádherné šedě zbarven tělo, velká hlava a silné čelisti, budí respekt už od pohledu, vidím jeho divokost a touhu po akci, pán ho má na stahovacím obojku, pevné, krátké vodítko, stále ho drží silou, stále ho musí ovládat, staford je opravdu akční. Přečtu si psa, přečtu si, co mi říká Conan a domluvám se s pánem na postupu. Ale pán, když vidí reakce staforda na Coana, začíná mít obavy, radši by to vzdal. Trochu ho přesvědčuju, protože vidím, že to sice nebude lehké, ale jsme tu pro to, abychom to zvládli, a nejde tu jen o agresi a strach, vidím i jiné signály od pejska, vím, že to můžeme dobře zvládnout.

Pán mi vypráví, že jeho pejska pokousal nějaký cizí vlčák, prý to byla rvačka a jeho pejsek se od toho zážitku chce prát a útočí, pán si není moc jistý, jestli nám chce pejska svěřit, obává se konfliktu. Conan je kříženec německého ovčáka a brazilský fily, stafordovi připomíná psa, který ho napadl, to může být problém a naprosto chápu, že když člověk zažije rvačku svého psa, která byla až na krev, nechce, aby se to opakovalo a raději se vyhýbá kontaktům.

Poznám hranici, za kterou nemůžeme jít, tady jsem viděla, že si poradíme, domluvila se s pánem, vyhýbání se a odkládání nic neřeší, takové špatné zkušenosti je třeba řešit, nedovolit jim, aby pejska ovládly, stačí se jich zbavit, překrýt pozitivní zkušeností a s tím mu dokážeme pomoci. Čím déle se řešení odkládá, tím víc sílí problém. Převzala jsem staforda, odvedla si ho stranou, manipulací a komunikací jsem navázala kontakt, získala si pejska, uvolnila ho, ale dával mi hodně zabrat, má obrovskou sílu a mrštnost, zapotila jsem se, zadýchala, ale ovládla jsem ho natolik, abychom mohli pokračovat. Když mám psa pod kontrolou, můžeme se postupně přibližovat ke Conanovi -⁠ obloukem, pak menším a menším, psi se pod mým vedením seznamují. Conan je naučený předávat uklidňující signály, staford ho vnímá, pořád připravený k akci, ale už ne s cizím psem, už mezi sebou navázali komunikaci a přichází další klíčový okamžik. Přistoupíme opět obloučkem, nikdy napřímo, tlama proti tlamě, tedy zvolna až ke Conanovi, já si ho odepnu, v každé ruce držím jednoho psa, jsem stále mezi nimi, ještě bráním fyzickému kontaktu, uklidňuji staforda, hlídám jeho reakce, domlouvám se s Conanem a pak přijde ten moment, kdy vím, že je můžu oba pustit. Conan vyzve staforda k běhu, i když ten by chtěl zaútočit, skáče na Conana, ale nemá šanci, Conan je rychlý, staford ho následuje a teď už to nechávám na Conaovi...

Psi se rozběhnou do prostoru, staford jde Conanovi po krku, ale Conan už tohle zná a vůbec ho to nerozhází, odrazí staforda a znovu ho vyzívá k běhu, znovu a zas, už získává vládu, už mu ukázal, že mu na jeho projevy a výzvy ke rvačce kašle, staford vnímá, že tenhle pes mu neublíží, nechce se prát a ochotně přijímá možnost hry bez agrese. Conan párkrát zopakuje při kontaktu "T" pozici (podřízený pes stojí v klidu bez stopy strachu či nejistoty a hledí do dáli, zatímco dominantní pes se postaví kolmo k němu s čenichem situovaným nad hřbetem psa podřízeného. Podřízený pes dává najevo, že respektuje autoritu nadřízeného, ale bez "újmy na vlastním sebevědomí". Z této popsané situace se takřka nikdy nevyvine konflikt či agrese.), podmaní si staforda, ten ještě zopakuje pár malých pokusů o konflikt, bez reakce Conana a už si nemusejí moc vysvětlovat, už si vše vyjasnili. Pak už vítězí touha každého pejska, prostě si hrát, když tu mám parťáka, který se mnou bude běhat a dovádět, nenechám se přemlouvat.

Každý pejsek miluje hru a radost, špatné návyky a reakce se do mysli pejska ukládají, pokud se neřeší a nemůže je odžít. Pak se stávají problémem, sílí a jsou nebezpečné.

Staford se postavil svému útočníkovi, který mu ublížil, Conan na sebe vzal tu roli a ukázal v ní stafordovi, že jsou jiné možnosti, že se nemusí prát, že se nemusí bát, ale může si hrát.

Pán, který k nám přistupoval s počátečními obavami, byl tak nadšený, měl takovou radost, když viděl, jak je jeho pes uvolněný a hravý a v pohodě odhodil svoje trauma. Viděla jsem dojetí. Jsem za takové chvíle strašně ráda, ty emoce, které prožíváme, ať už psí nebo lidské, jsou v tu chvíli, kdy se zbavujeme agrese a všech obav, prostě ryzí a já žasnu a děkuju za všechno, co mi můj pes do života přináší.

Spolu nikdy žádného pejska neodsuzujeme, ale všem, kteří o to stojí, jsme s láskou nápomocni.




-- Pro redakci Světa psů 9/2020 --


Nejčastější chyby  v prostředí domova

V domácím prostředí trávíme spolu se svým psem převážnou část času, právě v tomto prostředí se od nás pes nejvíce učí svým pozorováním, vlastním hodnocením prostředí, ukládáním získaných informací a následným zrcadlením. I zde vznikají nedorozumění, které je třeba si v první řadě uvědomit a neopakovat, ale napravit.

-Byl doma celý den sám, musím mu to vynahradit-

Tímto pocitem trpí většina zodpovědných majitelů, kteří musí chodit do práce a nechávají pejska doma, ale pokud je pes správně vedený, nemá z odchodu pána a samoty žádné trauma, je v pohodě a docela rád si odpočine. Pes potřebuje spát 16 hodin denně, spočítejte si, kolik hodin spí váš pes a podle toho upravte jeho rozvrh.

-Trpí separační úzkostí-

Zapomeňte na takový nesmysl, jako je tak často s oblibou zmiňovaná "separační úzkost"! Dle mých zkušeností je to jen nadužívané označení pro nezvládnuté, či zanedbané projevy chování.To jen máme pocit, že když nevhodnému chování dáme vzletný název, vymaní nás toto z naší odpovědnosti, už to pro nás není selhání ve výchově, ale odborný problém, který existuje jaksi sám o sobě, velmi často slýchám: "I mému psovi se to stalo, také trpí separační úzkostí." Oznámení, bez sebemenšího pocitu zavinění. Pokud se pes bojí sám doma, je to selhání ve výchově, pejska je třeba tak, jako k jiným dovednostem i k této situaci vychovat a naučit ho, jak se v takové situaci chovat, dát mu pocit bezpečí a klidu. Pokud je pejsek extrémně bázlivý, bude třeba větší míry trpělivosti, jádro problému bude v nedostatečné důvěře psa ve svého pána a opouštění rozrušeného psa, získání špatné zkušenosti, to jsou úskalí, ve kterých bude třeba zjednat nápravu.

Když vychovávám psa k mému odcházení a samostatnému pobytu doma, postupuji vždy pomalu a trpělivě. První, zásadní věc je, že nikdy neodcházíme v rozrušení, svém nebo psa, vždy sebe i psa, nejdříve zklidníme a odcházíme až, když je pes klidný. Mnohdy je těžší zklidnit pána než psa, tak žádné vnitřní obavy a úzkosti, váš pes by si je zaručeně od vás převzal! A samotný odchod vůbec nezdůrazňovat a nezveličovat, prostě běžná situace všedního dne, nic se neděje, jen krátký odchod, o nic nejde, ze začátku stačí odejít do vedlejší místnosti, na balkon, do koupelny, ale vždy tak, aby pes odchod viděl a pak i následující příchod.

Pes vidí, že: pokud odcházíš, já zůstávám, nic se mi neděje a už vím, že pak bude následovat příchod. Tuto návaznost se snažíme psovi zafixovat.

Výchova k "separační úzkosti" je spolehlivě tam, kde pán před svým odchodem záměrně zaměstná rozrušeného psa, odvede jeho pozornost a nepozorován zmizí! Bezohledná, silně stresující situace pro psa!! On se cítí opuštěný, odložený, nerozumí té situaci, dělá vše, aby si přivolal pomoc, protože se bojí! Hlupák si dokáže po návratu na psa stěžovat, a dokonce ho i za jeho projevy trestat.

-Jídlo dostává vždy, když má hlad-ruku která krmí nekousne-

Krmení psa je podstatná součást udržování vztahu pán a pes, s jídlem dáváme psovi důvěru, péči, sounáležitost, žádáme respekt. Ve vlčí smečce spolupracovali všichni její členové na získání kořisti, to v našem soužití neexistuje, ale u psa je tato vazba z lovu stále uložená, a tak je s ní třeba počítat. Pes nemusí dnes vynaložit žádné úsilí k získání potravy, ale je třeba dodržet určité zásady, aby nenabyl pocitu, že na jídlo má neustále nárok, že je mu stále k dispozici a bere si ho, jak si přeje on sám. Jídlo je základní a podstatný bod každého dne i celkové kvality vztahu a soužití, chovatel je ten, kdo má zdroje jídla, kdo s ním smí manipulovat a poskytovat jej psovi. Rituál krmení by měl mít svá neměnná pravidla, pes je ochuzen o lov, a tak mu dopřejme alespoň rituál změny postoje a chování: musíš pro to něco udělat, počkat, až ti dovolím, až budeš klidný, dostaneš jídlo.

Pokud si pes jídlo vynucuje štěkáním, skákáním, dotíráním, nemá k vám respekt, jste pro něj jen obtěžující obsluha, která ho zdržuje od jeho práva na žrádlo. Zásada: já jím první, pes až druhý je velmi opodstatněná v budování respektu. Je hrozná škoda ochudit se o tento výrazný výchovný podnět, správným přístupem a zavedením pevných rituálů při krmení se výrazně upevňuje pouto člověka a psa a buduje respekt k pánovi. Pokud psovi jídlo jen poskytnu, protože ho prostě chce, utvrzuji ho tím v jeho nadřazenosti. To podřízení psy ve smečce uhýbají z cesty alfa samci, aby měl volnou cestu k ulovené kořisti. Pokud jen dáváte, uhýbáte z cesty! A v takovém případě opravdu neplatí, že pes nekousne ruku, která ho krmí, stane se to třeba jen z obyčejné netrpělivosti, ale hlavně z nedostatku respektu. Krmit ve stejný čas v naprostém zklidnění psa, předkládat psovi jídlo, jako byste jej pro něj ulovili. Předložím jídlo, či pamlsek před psa, ale nesmí si ho vzít, musí počkat na dovolení a až pak ho smí vzít do tlamy. Mně moc baví si s mou šelmou takhle hrát a on to ocení.

Prohřešek, který děláme všichni, je krmení kousky našeho jídla od stolu, když pes loudí při našem obědě. Já tuhle situaci nevidím tak dramaticky, jako výrazně nevhodnou, ale je důležité dodržet dietní zásady a vyloučit nevhodné složky jako koření, vařené kosti atd., musíme vybírat jen dietní kousky. Víme, že by to pes dělat neměl, když si to promítneme do života smečky, otvírá si takovým chováním přístup k mým zdrojům, ale stačí mu zamezit opět v tom smyslu: já vnímám, že chceš něco, co je mé a tobě to nepřísluší, podřiď se mému požadavku klidného chování, sedni a čekej, pak možná dostaneš." Nechat psa dlouho v klidné pozici na vykázaném místě a pak mu dát malý kousek od stolu, ale až poté, co si uvědomil, že si jej musel získat svým zklidněním. A vždycky stačí jen malinký kousek, psovi nejde o to, aby se najedl, jde mu přesně jen o to gesto, že dokáže svého pána zmanipulovat k poskytnutí přístupu k potravě, podílet se na potravě, která by mu jinak nepařila. Pokud psa zklidníte a okamžitě ho za jeho uposlechnutí klidu odměníte, ocitli jste se v pozici, kdy si vás váš pes vychoval svým opakujícím se předváděním momentu klidu k dělení se o vaše jídlo, vy jste vyhověli jeho požadavku!

-Je hodný, zaslouží si odměnu-

Pes dostává pamlsky jako odměnu při splnění úkolu při výcviku. Pokud si tuto metodu zvolím jako základní a stále se opakující v režimu života psa, je nutné dávku pamlsků zakalkulovat do denní krmné dávky. Velmi často a snadno se nad množstvím poskytnuté náhražkové stravy získávané tímto způsobem ztrácí kontrola, je vhodné si předem oddělit dávku, kolik pamlsků je přijatelné za den zkonzumovat a tuto nepřekročit. Pamlsky nemají příliš kvalitní složení a výživové hodnoty, tak opatrně s nimi.

Je těžké odmítnou psí žádost o kousek jídla, já vím, člověk si připadá krutý a lakomý a vlastní jídlo mu přestane chutnat, když musí stále odmítat svého psa. Prostě neopakujte odmítání, ignorujte, to je pro psa mnohem srozumitelnější, po zklidnění dejte ten poslední drobek pejskovi, on se naučí, že ten poslední je jeho, stane se z toho rituál, který navodí uspokojení. Jen kousek, znovu opakuji, jde skutečně o to gesto, ne o nasycení. V přírodě nepotkáte tlusté zvíře, pokud se některé dokázalo propracovat k obezitě, nemá potomky, protože nenajde protějšek k páření a zcela jistě se jako první stane kořistí predátora, který jeho druh loví.

-Pes nesmí spát v posteli, jeho místo není na gauči-

Jak už jsem mnohokrát opakovala, se psy pracuji výhradně metodou pozitivního přístupu a do něj patří i to, že můj pes se mnou spí v posteli a rozvaluje se na gauči. Když se zeptám chovatelů, kde spí jejich pes dostávám nejčastěji odpověď, že samozřejmě v posteli. Nevidím v tom problém, naopak, mám psa, protože s ním chci sdílet svůj život, jen je třeba tak jako u všeho podstatného i zde nastolit řád a určité podmínky. Máte-li hodného, mírného, poslušného a neproblémového psa, nemusíte nic moc řešit, pokud je to prostě hodný mazel, získal si své právo sdílet s vámi spaní už svým dobrým chováním a netřeba nic organizovat a jen si užívat tu blízkost zvířete i v okamžiku spánku. Když spíme jsme zranitelní a v tom je právě to kouzlo sdílení prostoru i času, projev vzájemné důvěry a sounáležitosti. Pokud máte psa s vlastním názorem, je třeba mu ujasnit jeho pozici i v přístupu k vašemu místu pro spaní. Postel je vaše privilegované, jen vaše místo, kde jste ve spánku zranitelní. Když dovolíte svému psovi s vámi spát, projevujete mu tu největší důvěru, a to by nemělo být samozřejmostí u psů, kteří příliš důsledně pracují na svém vlastním prospěchu. Je třeba zdůraznit, že toto privilegium dostal pes od vás jako odměnu a k té odměně musí být důvod. Pokud má pes nějaké výrazné nedostatky ve svém chování, neměl by spát v posteli, projevuje-li problémy jinde, určitě začne i tuto situaci zpracovávat ve svůj prospěch a zneužije privilegia k získání nadvlády! Ne proto, že by to potřeboval, ale proto, že mu to umožníte! Má v hlavě zakódováno využívat příležitosti a možnosti, je to přirozené.

Zásadně nenechám psa hopnout do postele bez mého dovolení, musí respektovat, že to je nepřípustné. Až když je pán v posteli, pes přijde, požádá gestem, třeba oblíznutím, položením packy..., o dovolení, pokud ho dostane, až pak smí do postele. Vždy se musí dovolit! Podobná pravidla platí i u odpočinku na gauči během dne. Těžko budu trvat na gestu dovolení, když je pes sám doma, ale naopak, při příchodu domů si záměrně sedám na jeho místo, tím u říkám, jsem doma, mám to tu pod kontrolou, já rozhoduji. Pes má mít doma výhradně své místo, svůj prostor, ale pohovka to rozhodně být nemá, tam smí pes odpočívat stejně, jako my ostatní, každý má svůj oblíbený kout, který občas přenechá druhému.

Je důležité poskytnout psovi jeho vlastní osobní prostor, kam mu nikdo nevstupuje, většinou je to jeho pelech a to, že mu tam opravdu nikdo nebude vstupovat je podstatné, není důležité, že během dne je raději s vámi na pohovce, to je v pořádku, ale je pro něj důležité mít výhradně své útočiště, kam si může zalézt, když potřebuje klid, když mu není dobře, něco provedl a potřebuje se "schovat". Může to být pelech, přepravka, klec, ale vždy otevřená, aby mohl pes kdykoli zalézt i odejít.

Osobní prostor je pro psa stejně důležitý jako pro nás lidi, psi ho vzájemně respektují, je to silný komunikační prostředek, když budete sledovat, jak s ním váš pes pracuje, jak si ho chrání nebo vás nechává vstoupit, mnohé se dozvíte o sobě o psovi o vašem soužití.



-- Pro redakci Světa psů 8/2020--


Nejčastější chyby při výchově psa- JÁ PES

Výchova psa je úžasný oboustranný proces, kdy člověk i pes pracují na svém vztahu a dobrém soužití. K výchově psa přistupujeme s radostí, láskou a odpovědností, snažíme se o co nejlepší výsledky pro oba, ale i při nejlepší snaze, občas děláme chyby, my lidé mnohem častěji než pejsek.


-Pes a jeho závislost na člověku-

Myslím, že víme, jak moc je ve skutečnosti pejsek na svém člověku závislý, už mnohokrát jsem to ve svých článcích opakovala, a i zde pro jistotu opět zmíním ty základní důvody, proč tomu tak je. Ať už si bereme malé štěňátko nebo odrostlejšího psa, bereme ho do svého domova, do své smečky, pod svou ochranu a první podstatná závislost je ta na jídle, protože právě jídlo pejsek dostává výhradně od člověka, pes nemá jiné zdroje, je skutečně naprosto závislý na člověku a jeho ochotě ho živit.

Druhá stejně podstatná závislost je ta na vedení a opoře, kterou pes u svého pána hledá. Pejsek žije ve světě lidí, kterému by bez svého pána nerozuměl, potřebuje vést, ukázat, co je správné, co je bezpečné, co se od pejska očekává, pejsek potřebuje vedení svého pána, potřebuje u něj cítit jeho oporu v situacích, kdy si není jistý a potřebuje žít s důvěrou sám v sebe, svého pána, svůj domov. Myslím, že tyto principy jsou tak jasné, že je všichni přijímáme, bereme je za své ve vztahu k pejskovi a dle nich k němu i přistupujeme. Víme, že kdybychom něco z těchto principů zanedbali, v první řadě by se to okamžitě neblaze projevilo na pejskovi. Ač víme, že toto všechno, co chceme pejskovi dát je nutné pro jeho zdárný vývoj, i když to vše pejsek reálně a neoddiskutovatelně potřebuje, ON to tak nevnímá!

On se necítí být závislý a potřebný, umí se přizpůsobit, ale zdravý pes i štěně má silné vnitřní sebeuvědomění, bere to, co je, co má k dispozici a pokud mu jeho člověk nedává, to, co je potřeba, nezůstane sedět v koutě a plakat a stěžovat si, možná jen ze začátku, ale když pochopí, že od pána nedostane, co má, dřív nebo později se chopí vlastní iniciativy, začne řešit věci po svém, v přirozené snaze zajistit své potřeby má v sobě vždy dost odvahy a síly pro vlastní postupy a řešení. Pes je reálně potřebným v závislosti na člověku, ale on sám sebe tak nevnímá. Pokud člověk selhává a pes se chopí vlastního řešení, my lidé pak takové chování nazýváme neposlušností, nevhodným chováním, špatnými návyky, zlobením a může to být začátek cesty k velkým problémům. Je důležité dávat psovi vše, co mám a můžu ale při tom také vnímat sklon psa k nezávislosti. Je nevhodné nepatřičně spoléhat na to, že pes si tuto reálnou vazbu na člověka uvědomuje v plné míře, se všemi důsledky a že nám proto nebude schopen oponovat, že jsme si ho svým přijetím zavázali k podřazenosti. A už vůbec NE od psa očekávat vděk za péči, za něco tak samozřejmého, co je naší dobrovolnou povinností, je trapné požadovat vděk, který si sám pejsek není schopen uvědomit.

Pes bere to, co je, nedomýšlí souvislosti, ale když dostává, od svého pána vše, co má mít, nebude hledat jiná řešení, vznikne důvěra, vztah a velká láska bez podmínek a nucených nesmyslných projevů. Pes dokáže bezvýhradně milovat, netřeba vděku.


-Polidšťování psa-

Pes je úžasný tvor nadaný mnoha dovednostmi a hodnotami, které mi lidé postrádáme, a právě kvůli nim si psa pořizujeme, chceme se navzájem od sebe učit a obohatit svůj život o psí rozměr. Někdy jsou ale důvody pro pořízení si psa jiné, jde o emocionální potřeby člověka, které se mohou stát pro psa obtěžující a zavádějící.

Velmi nerada slýchám větu: "On je jako naše dítě." Pes není dítě, on je pes a chce být psem!

Takovéto náhražkové řešení emocionální potřeby člověka se nekryje s emocionálními potřebami psa, tím je pes odsouzen do role, ve které se necítí dobře. Nikdy by nás nenapadlo zacházet s dítětem jako se psem, tak proč si někdo myslí, že obráceně je to vhodné, ba dokonce příjemné? Pokud někdo přistupuje ke psu jako k dítěti, nebude ho vychovávat správně, nedá mu, co pes potřebuje, budou vznikat nedorozumění, protože pes bude reagovat jako šelma, a ne jako dítě a bude odsuzován za své logické reakce, bude po něm vyžadováno něco, co je mu nepřirozené, přijde vzájemné nepochopení a problémy. Jako lidé známe ten pocit, když si nás někdo špatně zařadí a my se nemůžeme z té špatné škatulky vymanit a tím víc zdůrazňujeme svou skutečnou příslušnost a nevhodnost zařazení, přichází bezmoc a vztek. Nedělejme to svým psům.


-Odpovědné rozhodování při výběru rasy-

Při rozhodování o rase jsme zase u těch emocí. Máme představu, jakého psa bychom vede sebe rádi viděli, ať už hodnotíme čistou rasu nebo toho nejkrásnějšího pejska z útulku, je třeba si uvědomit, že vybranou rasu/povahu budeme muset umět v první řadě pochopit, a především respektovat a ovládnout. Pes nám nabízí sám sebe, my mu nabízíme svůj domov se zažitým stylem, musíme zhodnotit, zda k sobě pasujeme, zda u nás pes najde dostatečné vyžití a vše, co bude potřebovat, zda náš životní styl, naše možnosti a schopnosti odpovídají potřebám a povaze psa. Pokud mi rodina řekne: "My se rádi válíme doma, ale proto jsme si pořídili psa, aby nás vytáhl ven", zlobím se za takovou bezohlednost. To, co nejsou sami schopni změnit hodili na bedra psa, ten nemá příliš šance to změnit, povaleč se vždy dříve, či později vrátí ke svým návykům a neptá se po potřebách pejska. Stejně tak nesmělý pán pod 170cm, který si pořídí padesátikilového reprezentativního psa, aby si "dokoupil" sebevědomí, bezohledně hazarduje s životy všech zúčastněných. Prosím méně planých předsevzetí a nezodpovědných představ a více reálných úvah.


-Nežere, hlady neumře-

Výchova a soužití se psem občas přináší momenty, kterým nerozumíme, pejsek se začne chovat jinak, přijdou neznámé reakce a stavy, vždy, když přijde něco odlišného od běžného dění je nutné se s tím zabývat nepřehlížet a nečekat, že se to samo nějak vyřeší, či časem vymizí. Pokud jde o změnu reakcí při výcviku, odpovědí na příkaz, či jiné jakoby neznámé, či nestandartní výchovné odpovědi, vždy je nutné v první řadě zhodnotit zdravotní stav psa a až když se přesvědčím, že zdravotně je vše v pořádku, až pak hledám chyby ve výchovných postupech. Pes je smečkové zvíře, má své reakce zakódované v genech a k tomu patří i to, že šelma nedá znát svou slabost, svůj handicap. Přiznání slabosti by u něj znamenalo riziko vyloučení ze smečky, ba i hůře. Když pes nežere, je to už druhý bod v jeho momentálním stavu. Tím prvním je, že mu není dobře, ale on se i přes to nažere, i když to později vyblije, ve smečce pes, který nežere je označen za slabého, svou slabost se vždy bude snažit skrýt. Když už dlouhodobě nežere, je tu nějaký problém. Vždy je třeba psa odborně zkontrolovat, často to mohou být jen zažívací potíže z něčeho, co sežral a dietou se vše uklidní, ale vždy je potřeba kontrola, názor a péče doktora. Pokud pes nebude žrát více dnů, neplatí, že hlad ho donutí, NE, on se dokáže fatálně vyhladovět! 

Ze stejného důvodu skrývá pes nejčastější důvod odmítání jídla, a to je bolest zubů. Neukáže svou slabost, je na nás, abychom se starali a nic nepřehlédli.

Omlouvám se, ale musím zde zmínit jeden smutný příběh: V horkém letním dnu děti házeli malému buldočkovi míček do bazénu, za kterým pejsek vždy ochotně znovu a znovu skočil, musel a nepřiznal, že už nemůže, na veterině už nedokázali pomoct. Máme povinnost starat se a hodnotit situace ve všech souvislostech.


-Opakování příkazu-

Vychovávat a cvičit psa, učit ho novým dovednostem je velká radost. Při vzájemném pochopení a zdárném splnění požadovaného zadání prožívají člověk i pes skutečnou radost a vzájemný respekt, no prostě štěstí. Pro ten pocit, je ale důležité dobře zvládnout základní, první krok hned na počátku: umět správně předat psovi svůj požadavek! Psi disponují různou inteligencí a schopnostmi, každý chovatel pozná limity svého psa, avšak je pár těch základních, s kterými je třeba počítat vždy. Reakce psa na povel může být okamžitá, (obecně je to v krizových situacích), avšak v drtivé většině případů je třeba respektovat 3 vteřiny od vydání příkazu k jeho splnění, ty pes potřebuje pro jeho zpracování a pak ještě záleží na situaci, naturelu psa a složitosti povelu. Je nesmyslné trvat vždy na okamžitém splnění, určitá prodleva je nutná. Bude kratší v situaci, kdy pes příkaz očekává, v situaci, kdy je zaměstnaný jinou činností i v krajní, nebezpečné situaci. To máme tři vteřiny pro psa, se kterými musíme počítat, ale důležité je i předání příkazu, tedy schopnost člověka jasně psovi zadat svůj požadavek. Pro předání příkazu má člověk volit jedno, dvě slova, jasně jimi označit cíl, kterého chceme dosáhnout a nechat psovi správný prostor pro splnění.

Nejčastější a nervy drásající chyba je nesmyslné opakování příkazu! Toto chovatel dělá buď z důvodu nerespektování tří vteřin, z netrpělivosti anebo z mylné úvahy, že když něco opakuje, stane se to důraznějším. Problém je v tom, že opakováním, se stane jeho řeč pro psa nesrozumitelná, je to jen blábolení, které psovi nic neříká, zastaví se a snaží se pochopit smysl slov, který se opakováním vytrácí. A to nejvíc nepříjemné pro psa je v tom, že druhý příkaz ruší ten první! Pes při přijímání povelů postupuje posloupně, jeden za druhým, tak je to přirozené a za to psa ve výcviku chválíme. V situaci, kdy člověk opakuje příkaz, aniž ho pes ještě dokončil, vlastně ruší ten původní, psa zastaví, ten sleduje druhý příkaz + 3 vteřiny, nedokončí první a než stačí pochytit ten druhý, třetí příkaz ho opět vrací na začátek toho prapůvodního, který pes už zapomněl. Opakování vrací psa stále znovu na začátek!

Pes nedělá dvě věci najednou, vždy nejdříve dokončí jednu a pak se věnuje té druhé, k přerušení první činnosti je třeba použít jiné příkazy, které psa skutečně zastaví, "vynulují" a pak může následovat nový příkaz. Pro úspěch ve výchově je třeba pochopit myšlenkové pochody psa, jeho uzpůsobení a dle jeho predispozic s ním jednat. Nedrmolit, mít trpělivost, být pro psa čitelným a nekonečně chválit!

Když si člověk a pes rozumí, když poznají radost ze spolupráce, prožívají štěstí, pejsek pro to udělá vše, je na nás, abychom i my byli schopní dávat vše v tom nejlepším slova smyslu.




-- Pro časopis Květy 30/2020--

Kousek psího srdce

"Po pár hodinách tvrdýho spánku, jsem pozvolna začala vnímat hukot z dálky, jak burácející vodopád nebo závodní dráha kamionů, nedovedla jsem se probrat a nešlo mi určit, co se to děje... S velkou námahou jsem konečně probudila mozek, otevřela oči a strnula. Nade mnou stál ten obrovskej pes, já zírám do jeho otevřený tlamy, děsí mě vyceněný zuby a temný vrčení, takový, jaký jsem ještě neslyšela, jeho sliny mi kapou do tváře, jeho dech se odráží od mýho čela. Nedokázala jsem se pohnout, ztuhla jsem a absolutně nevěděla co dělat. Bála jsem se i dýchat." 

O podobné situace není v knize E. M. Baco Bude dobrej nouze. Strhující příběh o životě s agresivním psem vyvolává husí kůži i nezměrné dojetí. Není divu, že na portálu Databáze knih má 94%.

Váš umělecký pseudonym budí dojem cizinky. Vy jste ale holka z vesnice u Příbrami.

Jo jo. Vystudovaná mechanička optických přístrojů a ekonomka.V mém pseudonymu jsou mí nejbližší, Emilka po babičce, BA: jako moje dcera Barborka a CO: jako Conan.

Ale jste taky účetní, fitnesska a boxerka...

Dělat fitness trenérku mě vždycky naplňovalo. Neumím si představit život bez pohybu. No a ten box se k tomu tak nějak nachomýtl. Kamarád mě přitáhl k boxu. Trénovala jsem hodně a mlátila jsem jen chlapy, nikdy ne ženské. Byť jsem do boxování dávala mnohem více nadšení než agrese, ta je pro mě odpuzující a box je především o technice.

To je ideální předpoklad pro práci psychologa agresivních psů.

Já sama bych o sobě nikdy nemluvila jako o psím psychologovi. Moje trénování psů vychází ze srdce a zkušeností, potřebné informace nacházím v dostupné literatuře, nemám žádné odborné vzdělání. Ke psům tíhnu odmala. Mívala jsem různé křížence, ovčáky, ridgebacka, setra, labradora...Já jsem přesvědčená, že mám v sobě kousek psího srdce. A asi to poznalo i okolí, protože se na mě brzy začali obracet známí, abych jim pomohla s výcvikem psů nebo zkrotit nějakého nezvladatelného. A teď už po vydání knížky už začali mít lidé o rehabilitaci problémových psů zájem veliký.

Když se vrátíme do doby "před Conanem" - měla jste hodně zkušeností a agresivními psy?

Ano, už před ním jsem se s pár psy poprala. Mám velkou výhodu, že se jich nebojím. Asi to udělal i ten sport - věděla jsem, že se můžu na svoje tělo spolehnout a vždycky si poradím. V životě jsem si koneckonců prošla mnoha situacemi, s nimiž jsem se musela porvat. A tak mě k tomu ještě občas pokousal pes. No a co? Ono to zas taková hrůza není, když máte tetanovku.

Jak se dá pozitivním přístupem zvládnout útočící pes?

Když pes provede něco špatného, statečně se otočím k němu zády a ignoruji ho. Na chytrého psa tahle taktika výborně zabírá. Šli jsme třeba kolem plotu, za kterým byl jiný pes, mnou vedený pes se samozřejmě rozzuřil a bezhlavě se vrhal směrem k němu. Tak jsem si ho zastavila, zklidňovala, předávala mu své vedení. Někdy to, pravda, trvalo strašně dlouho. Když se mi ale nakonec podařilo převést jeho pozornost jinam, úplně mu vypnout hlavu, pak jsme mohli velkým obloukem projít kolem plotu. A bylo nádherné pozorovat, jak se mu najednou ulevilo. Prošel v pohodě okolo a nic se nestalo. Úplně jsem cítila, jak mu spadl kámen ze srdce: Jéé, ty bláho, ono to jde.

Ale tohle všechno bylo proti soužití s Conanem jen milé škádení. Jak jste ke Conanovi přišla?

Krátce předtím mi umřel na rakovinu můj labrador, poslední dva roky už těžce stonal. Náš vztah byl velmi silný a já si říkala, že dalšího psa nezvládnu. Rozhodla jsem se, že si místo něho koupím novou motorku a budu víc pracovat. Všechno bylo fajn, ale strašně prázdné. Dospěla jsem tak k rozhodnutí, že si budu brát staré pejsky z útulků a postarám se o ně. Vyhlédla jsem si jednu nemocnou argentinskou dogu, ale adopce nevyšla. A pak mi osud přivedl do cesty Conana. Majitelé, už čtvrtí, ho dávali pryč, protože se ho doma všichni báli. Je to kříženec brazilské fily a německého ovčáka. Statný, obrovský pes.

Vy jste vůbec nezapochybovala?

Ne. Už když jsem ho viděla poprvé, na pevném vodítku a s košíkem, klekla jsem si proti němu a on se mi podíval do očí a promluvil mi do duše. Teprve cestou z metra, když jsem si ho vedla domů, jsem zjistila, co je to za psa.

Co jste zjistila?

Že je to skutečně zlej, agresivní pes. Zabiják. Na vše kolem se vrhal. A to ne jako že jen haf haf. Drápy zaryté do betonu, škubání celým tělem, provazy slin, nepříčetnost. Odvést domů mi ho musela pomoci jeho poslední majitelka. Dotáhly jsme ho na zahrádku, ona se rozloučila, já měla doma agresivní zvíře sápající se po všem kolem.

Nedovedu si představit, jak jste mu třeba jen sundala košík...

Na to je fígl. Rozhodíte kolem žrádlo a rychle stáhnete. Ale on kousal i přes ten košík. Na noc zůstal v předsíni, ale jak jsem se hnula v posteli, hned startoval, vyhrožoval, vrčel. Já tu první noc vůbec nespala. Ráno se mi nějak podařilo mu dát vodítko, šli jsme na zahrádku a cvičili manipulaci. V takovou chvíli nesmíte dát najevo jakýkoliv strach - rychle čapnout, připnout a jdeme. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo chodit dokola. Ze začátku mě vláčel on, ale po čase pochopil, že se chodí dokola zahrádky. Pořád, monotónně, kolo za kolem. Psychotického psa neuklidní slova, ale opakující se činnost. Chodit pořád ve stejné stopě. On pak už věděl, že tady cítil myš, tady je velký strom a tady něco jiného, takže když se vrací, bude to stejné. Jeho předpoklad odpovídal realitě, což ho zklidňovalo. Zahrádka nám moc pomohla. Přinejmenším první tři týdny jsem s ním stejně za plot nemohla vyjít.

Dlouho vás napadal a kousal?

Ano. Ale nemohl jinak. Měl to v sobě zažité.

Nepřišla jste o výsadu, že se nebojíte psů?

Jeho jsem se bála. A strašně. A taky ta kousnutí strašně bolela. To není žádné obyčejné říznutí, když veliké psí tesáky protrhnou kůži...Udělal mi i horší věci. Jenže on zpočátku opravdu jiné reakce neznal. Byla jsem pro něj v jeho čtrnácti měsících pátý majitel. A každý ho do té doby jen mlátil.

Když se na vás vrhl, také bylo jediným "trestem", že jste se k němu otočila zády?

Ano. Nic jiného. Je to o tom, že pes se naučil komunikovat agresí a já s ním agresí komunikovat nesmím, neumím a nechci. Pokud on na mě touhle řečí bude mluvit, nerozumím mu a jdu pryč. Pokud někdo na tohle přistoupí a na agresi psa odpoví agresí, pes to vezme jako samozřejmost.

Mohla jste k němu vůbec cítit něco pozitivního? Nechtěla jste se ho zbavit?

Nedalo se na něj zlobit. Když jste viděla to velké zvíře, jak je strachy bez sebe a bije kolem sebe... On byl samá jizva, utrhané vousy, vazy, mokvající rány, úplně dobitý, zničený. Ta slečna přede mnou ho měla dva měsíce jen zavřeného ve sklepě. V prosinci a ve sklepě! Přišel ke mně už s artrózou, měl srůsty neléčených zlomenin, s velkou pravděpodobností byl používaný na zápasy. Musel si zažít hrozné věci. Chtěla jsem ho převychovat, ale zároveň počítala s tím, že kdyby se mi to nepodařilo, musela bych ho dát třeba na hlídání nějakého areálu. Tohle byla i pro mě téměř neřešitelná situace, s agresivitou, jakou měl v sobě, jsem se nikdy nesetkala. Obrátila jsem se na "profíky". Tak přišel ke slovu psí psycholog i psí trenér a bylo to děsné.

Proč?

Jeden trenér byl ochotný okamžitě se přijet na Conana podívat. Chvíli se s ním pral a pak řekl, že s tím psem nemůžu žít. Že dřív nebo později dojde k maléru, protože je natolik poškozený, že už na jakoukoliv socializaci nemá šanci. Jediné co prý mohu zkusit, je brutální výcvik. A dal mi kontakt na příslušné lidi.

Šla jste za nimi?

Ano. Paní, prý psycholožka, ho okamžitě vyprovokovala tím, že mu nandala kovový košík, který on nesnášel, takže se projevoval ještě zuřivěji. Zalehla ho, mlátila ho, klečela na něm a agresivně vyžadovala, aby se jí poddal. Lil z ní pot a prohlašovala, že něco takového ještě v životě nezažila. Řekla mi, že pes je nezvladatelný a nemá šanci, dokonce ani na ten brutální výcvik.

Co měl ten "brutální výcvik" obnášet?

Trenérka mi řekla: Počítejte s tím, že vás po výcviku nepozná a na krku bude mít krvavou jizvu. Dáváme jim ostnaté obojky nabroušené do ostra, aby je zraňovaly, protože jinak by neposlouchali. Ptala jsem se, jestli mi zaručí, že bude poslouchat, že s ním budu moci jít ven, i když bude třeba blízko nějaký pes. Odpověděla, že to nezaručí nikdo. A zvlášť u mého psa.

Šla jste domů s tím, že jste zase na začátku?

Ano. A s tím, že se o Conana musím postarat jen já sama.

Co ho vyprovokovalo k rozhodujícímu boji?

To, že si pomalu zvykal, začal to u mě vnímat jako svůj domov a musel si tudíž vyjasnit svoji pozici. Už uplynula nějaká doba, on mě vzal na vědomí, ne, že by se chtěl nějak kamarádit, ale byl třeba schopný v klidu spát. Jenže ten inkriminovaný den jsem ho hodně cvičila. Chodili jsme po zahradě, schovávala jsem mu hračky, zkrátka dlouhý trénink. On byl už unavený, hladový, a když jsem mu přinesla žrádlo, vystartoval a okamžitě mi šel po krku.

V tu chvíli jste na komunikaci agresí musela přistoupit také?

To už nešlo jinak. Je to silný, obrovsky fyzicky vybavený pes, vyskočí tři metry. Skočil mi nad hlavu, packama se ode mne odrazil a šel mi přímo po krku. Zakousnul se mi pak do předloktí, naštěstí byla zima a já měla kabát. Tehdy jsem využila i box. Byla jsem vycvičená a taky věděla, že nesmím dát najevo strach, že musím za každou cenu vyhrát. Celou dobu jsem věděla, že k téhle rvačce dojde, tak mě vlastně ani tak nezaskočila. Pes většinou vyhrává, když člověka překvapí a on ztuhne. Podařilo se mi ho po chvíli dostat pod sebe, kousala jsem ho do uší a pysků, levým hákem jsem ho praštila do tváře, pak už jen na něm celou vahou těla ležela.

A potom jste ho pustila a vše bylo OK?

To je moc zajímavý moment. On nebyl první pes, s kterým jsem se poprala, představu jsem měla. Když držím psa pod sebou a nedovolím mu pomalu ani se nadechnout, aby viděl, že jsem vyhrála, on dlouho zuří, cení zuby, snaží se kousat, kope do mě nohama, ale když vydržím, přijde moment, kdy najednou povolí. Je to jemné gesto, ale cítíte ho. On se mi tím vzdal. V tu chvíli jsem odskočila a šla pryč. Celý den jsem ho nechala být, ani ho nekrmila, nedívala se na něj. On musel přijmout podřízenou roli. Ta rvačka byla moje vítězství. Tehdy jsem měla křídla a vznášela se radostí.

Nebála jste se, že se situace bude opakovat?

Bylo mi jasné, že přijde ještě jedna rvačka. Vždycky je to tak. Ale už ne tak brutální. Pes si svoje podřízení potřebuje potvrdit: Ještě jednou to zkusím. Opravdu seš ty ten vládce? Nebo to můžu bejt já? Při druhé rvačce jsme se jen rychle pokousali a ani pak nešli od sebe. Už jsme spolu komunikovali normálně. Jen jsme si potvrdili, co už bylo jasné. Psí život je strašně čistý. Žádné falešnosti okolo. Vše je napřímo a výsledek platí.

Připouštíte, že se to nemusí podařit vždy?

Ano. Mě se taky spousta dílčích věcí nepovedla. Právě i o tom píšu druhou knížku, která má podtitul "Nenapravitelný pes neexistuje".

Už je Conan dobrej?

Je skvělej. Trvalo to rok. Z toho první půl rok byl krutý.

Nezaútočí už ani na žádného psa?

Dnes už ne. S vodítkem chodíme po ulici, po cyklostezce jde na volno. Když pomáhám lidem s jejich nezvladatelnými psy, Conan je u toho a pracuje se mnou. Přijde velký agresivní pes, pán neví, co s ním. První část tréninku je na mě, je o ovládnutí psa, pak nechám agresora kontrolovaně přistoupit ke Conanovi a Conan přesně ví, co má dělat. V první řadě mi řekne svým postavením těla, jakého psa máme před sebou. Pokud se na něj snaží pes zaútočit, Conan mu to nedovolí. Jak je obrovský a silný, tak se postaví hrudí proti soupeři, narazí do něj a složí ho na bok. To ti psi neznají a on je tím úplně odrovná. Mockrát nám s majitelem psa tekly slzy, když jsme viděli, jak si ten jeho agresivní pes nakonec hraje s Conanem. On už nemá potřebu demonstrovat sílu. Naopak je plný empatie.

Jak se to projevuje?

Má třeba za kamaráda malého Jack Russell teriéra Milouška. Ten je úplně slepý. Stalo se nám, že jsme šli společně s jeho majitelkou na procházku a proti nám pán s rotvajlerem. Ne zrovna dobře zvládnutým. Nevýhoda slepého pejska je, že má matné oči a psi komunikují očima. Slepý pejsek na přicházejícího psa v podstatě prázdně civí. A když civí, je to pro mnohé výzva k boji. Pochopil to tak i ten rotvajler. Okamžitě šel po Milouškovi. Ten kňučel, už mohlo být velmi zle, ale Conan se jen podíval a skočil mezi ně. Milouška odstrčil bokem, na rotvajlera se vrhnul a odehnal ho. Paní od Milouška teď všude vypráví: Podívejte, to je Conánek. To je ten pejsek, co mi zachránil Milouška...

"Sedím u počítače, píšu o zlých chvílích z minula, znova všechno prožívám, tečou mi slzy, znova cítím tu tíhu, beznaděj, zklamání sama nad sebou, nad Conanem, znova mě bolí srdce ze strachu a z bezvýchodný situace, ten strašný strach, že tohle nedokážu změnit, cítím, jak mě znova bolí celý tělo, polámaný kosti, utržený svaly na rukou, hlavně ta levá, chci si utřít slzy, ale nemůžu ji ani zvednout...To proto, že jak pláču, můj pes to vnímá, nemá to rád, chce mě utěšit, sedí vedle mě, svou hlavu položenou na mým předloktí, dívá se mi do očí a říká: Já jsem hodnej a mám tě rád, pojď se mnou ven a nebreč, už nemáš proč! Pohladím křídla černýho motýla, kterýho má Conan vykreslenýho na temeni hlavy, a jdeme na zahrádku, jdu si hrát se svým dobrým, hodným psem..." (závěr knihy Bude dobrej)


-- Pro redakci Světa psů 7/2020 --


Kdo koho vychovává ?

Pořídili jsme si pejska! Budeme ho vychovávat a nebo bude vychovávat on nás?

Když najednou v našem domově sídlí nová bytost, chlupatá a roztomilá, cítíme tu odpovědnost ze tvora, který se nám odevzdal, radost a naplnění ze soužití vstoupí do našich životů. Každý člověk v takové chvíli uvažuje sám o sobě, zda je dostatečně dobrý, zda se zvládne o psa dostatečně dobře postarat, vychovat ho, zda ho bude pejsek milovat a zda dostane vše, co bude potřebovat, a podobně a stejnou měrou uvažujeme i o pejskovi o všem, co od něj očekáváme, co všechno nám do života přinese.

S naprostou samozřejmostí předpokládáme, že pejsek to cítí stejně, že i on prožívá podobné pocity, do určité míry ano, ale na jiných principech a s jinou důležitostí.

Pejsek žije současností, on neplánuje budoucnost, netěšil se, že příští týden půjde k nové rodině, pamatuje si, ale neanalyzuje, nevzpomíná na předchozí, nese si z minulosti své spouštěče, echa a bohužel někdy i traumata, ale
neplánuje, neporovnává budoucí a minulé, přijímá, to, co je a zde, teď, tady hledá svou pozici.

Nemůžeme od něj očekávat, že ocení, že přišel konečně do té své rodiny, to u štěňátek a nebo u pejsků útulkových snad do "lepšího" prostředí, k "hodnějším" lidem a podobně, tohle jsou naše kalkulace, kterými se pejsek nezabývá. Z jeho
pohledu se změnilo prostředí, které ho obklopuje, on se v něm snaží zorientovat, najít svou pozici, která mu bude dávat výhody a ve které se bude cítit dobře. To je naprosto zdravé sebeuvědomění pejska, nepřišel, aby se podřídil, vidí sám sebe jako jedničku, bez potřeby se podřídit nebo prosadit, chce jen zaujmout své místo a být v něm spokojený.

Přístup pejska je naprosto přímočarý, bez žádných podmiňovacích způsobů, kalkulací a přetvářky, ze své podstaty pozitivní a vstřícný ke všem zúčastněným a je připravený přizpůsobit se.

Tuhle "první signální" je třeba mít na paměti, nepřetížit, či nevystrašit pejska přílišným nadšením a překotnou činností, méně nadšeného výskotu a více poslouchat a vnímat reakce pejska. Pokud se pes necítí spokojený, řekne nám to,
pokud to nepochopíme nebo ignorujeme, začnou vznikat problémy. Pes je v první řadě přizpůsobivý, nechce toho moc, když dostane, co má mít a určí se mu jasné a správné hranice, bude vše v pořádku. Pejsek přichází do rodiny a neuvažuje o minulosti a nějaké historii rodiny, nevnímá to, že ona tu fungovala před jeho příchodem a že má dokonce stanovená nějaká pravidla a hierarchii. Přichází do společenství a dívá se na něj jako na nové a sobě rovné, proto ho přijímá, dívá se na něj jako na nově vzniklé, existence tohoto společenství pro něj začíná jeho vlastním příchodem.

Vidí rodinu jako prvňáček, který přišel do školy, všichni kolem něj jsou prvňáčci, jsou na stejné pozici jako on, paní učitelka - příroda je bude všechny vést, bude se všemi komunikovat stejným dílem a tu budou společně respektovat -
všichni mají stejné šance k úspěchu. Občas se diví, že někteří spolužáci jsou tak tupí a nechápou i to, co je naprosto
zřejmé, to, co příroda určuje, on se tomu rád podvolí a diví se, že ostatní ne a že to třeba ani nechápou a nevidí. Zjistí,
že se musí učit cizí jazyk, aby se domluvil. Základy už umí od předků, ale učí se řeč této rodiny a snaží se ji naučit tu svou řeč. V rodině začínáme všichni s čistým listem papíru, navzájem se učíme, pes může naprosto přehodnotit danou hierarchii rodiny a zcela jistě vás hodně naučí.

Nelze očekávat, že pejsek k nám přišel vybavený softwarem, naprogramovaným dle našich představ, nikoli, vše je v našich rukou, či snad spíše v srdci a schopnostech.

Když už jsme se seznámili, už je "náš", začínáme přistupovat k výchově, ta má začít od prvního setkání, tím nemyslím příkazy a zákazy, ale vzájemné představování se a srozumitelnou komunikaci. Pejsek chápe, že je v jiném prostředí, musí ho prozkoumat a do toho patří i to, že hledá svoje hranice v prostoru, kam smí, či nesmí vstoupit a také v zákazech, co vše si smí dovolit a zkoumá jednotlivá postavení členů rodiny, hledá vůdce a hledá svoje místo. To je jeho přirozenost a je správné to vidět tak, že se nám tím pejsek představuje, on nezlobí, jen ukazuje, kdo je a chce, abychom se mu také představili. Pokud mu nový majitel bude stále jen říkat, ne, to nesmíš, to nedělej, bude to stejné, jako když hraje rádio, které vůbec nevnímáme, jen kulisa a tak i nesmyslné, nic neříkající zamítací okřikování psa se stane jen kulisou, pes ho přijme jako hluk nového prostředí, v těch slovech není návod, či ukázka, co má dělat, není v nich obsah a pro psa se stanou nedůležitá hned na začátku a jak jim pak, později, dát nějaký význam?

Psí chování je naprosto okouzlující svou čistotou, pes člověka miluje svou podstatou, tím se odlišil od vlka, byla to jeho volba, na které vzniklo naše soužití už 33000 let př.n.l., tehdy ze strany psa naprosto dobrovolně a tedy už 35000 let se vyvíjí, o něm netřeba pochybovat. Je postavené na pevných a ověřených základech, člověk i pes se díky němu stali úspěšnějšími - tehdy ve světě tvrdých životních podmínek, vyvíjeli se spolu a i přes vývojové skoky a odlišnosti se pouto mezi člověkem a psem za ta tisíciletí nikdy nepřerušilo a rozšířilo se po celém světě, je naprosto výjimečné a skvělé, dva odlišné živočišné druhy si navzájem poskytli své schopnosti, vyvíjeli se bok po boku, pro oboustrannou prospěšnost.

Když pes začal žít s člověkem, překvapivě se nejlépe nedařilo tomu nejzdatnějšímu, ani tomu nejagresivnějšímu, ale úspěch měl ten nejpřítulnější, nejlaskavější, nejochotnější. Když pes uměl takový být, jeho soužití s člověkem mu přinášelo výhody a on byl úspěšnější ve své psí existenci, pro to se naučil v první řadě, kvůli soužití s člověkem, laskavosti!

Umíme to také?

Toto je pohled historický a nemůžu na tomto místě ignorovat pohled na dnešní stav, kam až dokáže člověk ve své
bezohlednosti zajít, všichni to víme, věřím, že nás to všechny stejně trápí a že každý z nás, vždy bude schopný se zastat psa v nepohodě, ozvat se, postarat se vyrovnat účty s agresorem, či trapičem!

Pes se pro nás naučil spoustu dovedností, poskytuje nám svoje úžasné vlastnosti, abychom je mohli využít pro svoje potřeby, protože mi spoustu věcí nedokážeme, ale pes ano, udělá to pro nás vždy rád, bez otázek nebo výmluv, vždy a ochotně a mnohdy i s nasazením vlastního života. Pokud je v situaci, kdy nám může pomoct, vždy to udělá! Jak silná emoce mu vládne směrem k člověku, že je toho schopen? Už to není jen prospěch, tohle je silná citová vazba, kterou
každý přes předkládá svému pánovi a nepochybuje, že i on k němu přistupuje stejně, a i on se mu takto odevzdává. Spoustu psů prožije zklamání, ale vždy znovu nabídne sám sebe, vždy znovu bude chtít spolupracovat, vždy bude ochotný a vždy bude očekávat stejné hodnoty, jaké je schopný on sám dát, pes nás nikdy neodmítne, vždy bude připravený znovu dát člověku šanci.

Pes nás v první řadě učí laskavosti, přistupuje k nám s respektem a stejný si zaslouží i on od nás, my lidé často vmanipulováváme psa do naší představy o jeho lidskosti, "polidšťujeme" ho a tím mu bereme spokojenost. Pes má spoustu obdivuhodných vlastností, přisuzováním lidských vlastností mu ubíráme jeho schopnosti, omezujeme ho a stavíme do nepříjemných pocitů, jeho vlastnosti jsou skvělé, tak proč ho omezit jen na to naše lidské?? On dokáže
víc, je ve spoustě věcí podstatně lepší, vnímejme a rozvíjejme jeho šelmovitost, ta je obdivuhodná. Navíc věřím, že pes je schopen většího emocionálního nasazení a prožitku než překvapivě velká skupina lidské rasy.

Já chci být člověk a pes chce být pes, oboustranně se obdivujme a pěstujme krásné vlastnosti psa i svoje.

Pro spokojené soužití se psi naučili rozpoznávat, jak se cítíme. Trpí se svým pánem, když on je v nepohodě, a tak učí člověka ovládat a brzdit negativní emoce, protože milující pán, i když je zrovna naštvaný, nechce citově trápit svého psa a kvůli němu se ovládne.

Pes nás učí takovým samozřejmostem, jako je odpovědnost, dává nám režim, pravidelnost, pohyb, vyloučí z našeho života chaos, ale také přináší a ukazuje nám laskavost, přímočarost, beze slov nás přesvědčí o naší důležitosti, jsme milováni bez výhrad, víme, že náš pes na nás spoléhá, věří nám, potřebuje nás, tohle vše nám dokáže pes vyjádřit beze slov a není to jen téma k úvaze, naprosto nás přesvědčí, že to vše je skutečné, nepochybujeme, prožíváme.

Dáváme mu stejně?

Psi nám dokáží zlepšovat život po fyzické i psychické stránce, víme, jak nás uklidní hlazení srsti našeho psa, podaná packa, pohled do očí. To, jak nás dokáže kontakt se psem uklidnit vědí i endokrinologové, kteří nám předkládají studie o vyplavování hormonů do našeho krevního oběhu, kortizolu, dokonce i melatoninu, pes nás dokáže ovládnout nejen po psychické stránce, ale i po té fyzické, dokáže ovlivnit zvýšení hladiny našich hormonů, dokáže nás zbavit stresu, zklidnit tep, krevní tlak, jsme s nimi šťastnější a uvolněnější, klidnější, silnější, zdravější. Stejné studie dokazují, že i psi se v  závislosti na našem štěstí cítí lépe, těší je, když nám pomáhají. Když pes pozná a on to vždy pozná, kde je třeba pomoct, vždy udělá vše pro to, aby mohl pomoct, když může, nevykašle se na to, vždy mu za to stojíme.

S pokorou děkuji všem psům v léčebných programech, asistenčním, vodícím a pracovním psům.

Většinou si myslíme, že psa vychováváme, věnujeme se jeho výcviku, věnujeme mu svůj čas tak, jak nám náš rozvrh dovolí, někdy probíhá výcvik skvěle, jindy je to slabší, prostě pracujeme se psem dle svých možností a schopností, nemůžeme se mu přeci věnovat pořád, máme své povinnosti, ale překvapení: pes se nám věnuje stále!
On nás sleduje i když to zrovna není výcvik, jsme doma, na procházce, ve společnosti, pes nás sleduje stále a jeho podstata je zrcadlení, vše, co u pána vidí si ukládá a na základě toho zrcadlí svého pána. Pokud jste na cvičáku za tvrďáka a doma se psovi nevěnujete nebo mu vše dovolíte, nebude vás respektovat, on odhalil vaši slabinu a už vás bude vnímat slabého!
Zrcadlení a nepřetržité pozorování, posuzování a hodnocení, je přirozená vlastnost-činnost psa, my to děláme jen když vychováváme, dokonce jen když trénujeme, pes to dělá nepřetržitě, pozor na špatné signály, pes si hledá svůj prostor a postavení v mezích, které mu dovolíme!

Neustále nás nenápadně vmanipulovává do spolupráce na svém prospěchu, zábavě a pak třeba i "vládě".

Pár příkladů každodenního života:

-Pes štěká na lidi za plotem, my ho okřikujeme, pes štěká tím víc, i my přidáme na intenzitě, myslíme, že okřikujeme jeho chování? Ne, pes nás vyzval svým křikem ke spolupráci, pomáháme mu zahnat nepřítele, spolupracujeme s ním, a to psa moc těší a příště bude štěkat o to víc.

- Sebere nám kousek našeho jídla, začneme se s ním přetahovat nebo ho honíme, musíme mu jídlo vzít, protože to si přeci nesmí dovolit! Tím nás pes zlákal ke hře na lov, a to ho ohromně baví, tuhle hru budeme hrát příště zase.

-Přetahování o vodítko, to je jedna z nejčastějších her, kterou pes naučí svého pána.
Vodítko slouží k ovládnutí psa a ne naopak, pokud pes táhne a my reagujeme protitahem, je to prostě jen hra na přetahovanou, ke které nás pes spolehlivě vždy opět zmanipuluje.

-Blázní při příchodu návštěvy, my také...

-Nechce se nechat připnout na vodítko, honíme se s ním...

A spoustu podobných zábav a prospěchů, určitě je znáte ze svého života, pes to prostě musí zkusit je úžasný manipulátor a chovatel se nesmí nechat zmanipulovat.

Pes nejen, že nás stále sleduje, zrcadlí, ale také vždy chce naši spolupráci, proto bychom mu měli umět dát příležitost a podmínky i v běžných denních činnostech, aby byl dobrým psem a za jeho dobrý projev ho vždy odměnit, třeba jen úsměvem, či pozitivní emocí, nebojte on ji pozná.

Když na sebe beru odpovědnost za psa, ruku v ruce s tím musím mít i ochotu ke změně, často velmi osobní. Když ke mně pejsek přichází, mám svou představu o našem soužití o jeho povaze a potřebách, ale realita přinese třeba i podstatné rozdíly od mých očekávání, není možné lpět na svých představách a snažit se do nich psa vmanipulovat, to nikdy nemá šanci na úspěch, je třeba přijmout to, co je, stejně tak, jak to dělá pejsek a pracovat na spokojeném soužití.

Není to složité:

Vždy, když psa něco učíte, učí zároveň on vás, jak mu svůj požadavek máte sdělit, jak ukázat, co po něm chcete, jak si vzájemně vyhovět, jak prožívat společnou radost.

Například:

1)
Pes chce sušenku, vy mu ji chcete dát, ale požadujete, aby se zklidnil a posadil a teprve pak ji od vás dostane. Učíte psa, jak vám má sdělovat své požadavky.

--Když budeš klidný, tedy se budeš chovat tak, jak to mám rád, dostaneš, co chceš, a ještě navíc vždy i pochvalu!

2)
vznesete k němu požadavek, nějaký příkaz, on váhá se splněním, tak přidáte na intenzitě hlasu nebo zvolíte jinou taktiku předání příkazu, pes si vybere, na který povel bude reagovat ochotněji, a tím vás učí, jakým způsobem mu máte
sdělovat své požadavky.

--Když mi zadáš příkaz tak, jak je pro mě přijatelné a srozumitelné, vyhovím ti!

Pes vás vychovává stejně, jako vy jeho, toto vždy probíhá na obě strany. Požadavek, jeho presentace, úprava komunikace, vyhovění.

A ještě jedna důležitá věc:

To, že pejsek stoprocentně poslouchá, ještě neznamená, že je šťastný, vždy nechávám psovi kousek prostoru pro jeho sebeuvědomění a vlastní úvahu, o základní poslušnosti a povelech diskuzi nepřipouštím, ale přiznám se, že se mi líbí, když je jinak pejsek tak trochu fracek.

EMBC



-- Pro redakci Světa psů 5/2020 --



Výchova psa začíná u člověka   -   o obyčejných psech a lidech

Mou parketou jsou agresivní psy, věnuji se jejich převýchově, používám metodu výchovy pozitivním přístupem, která přináší skvělé výsledky.

Při každodenních procházkách se svým psem potkávám pejsky a jejich lidi, převážná většina z nich je spokojená a je radost se s nimi zastavit, každý miluje svého pejska, rád o něm mluví, povídáme si, když si psi hrají, navzájem je chválíme, je vidět dobrá výchova a opravdová radost. Potkávám lidi, kteří ví, co dělají a umí to a mají spokojené psy.

Mám z toho radost, protože vím, že ne vždy je to úplně samozřejmé. Někdy se na mě obracejí lidé s žádostí o pomoc s pejsky, kteří sice nevykazují žádnou agresivitu, jsou milí, roztomilí, hraví, ale neposlušní, potřebují trochu usměrnit, ukázat řád a disciplínu a připomenout poslušnost.

Jsem ráda ku pomoci všem, kteří o to stojí, ráda pracuji s lidmi, kteří chtějí svého psa dobře vychovat, snažím se dle svých schopností a nejlepší vůle být nápomocna, ale přes to se někdy prostě dostávám do situace, kdy i přes všechnu mou snahu i snahu páníčka, i když v mojí přítomnosti pejsek skvěle poslouchá, vím, že naše práce nebude mít dlouhodobé výsledky, nebude pro pána užitečná, protože narážím na povahu člověka, jeho limity, má prostě jiný naturel, práce, kterou po něm chci směrem ke psu nevychází z jeho přesvědčení, jsme na odlišných vlnách, naše spolupráce vychází naprázdno a výsledek žádný.
Spolupráce pána, vychovatele a psa prostě má svá úskalí.

Při tréninku se vždy snažím najít způsob, který bude pro pána nejpřijatelnější, vždy věnuji mnohem větší díl práce člověku
než psu. Pes má jasnou řeč těla a dobře se domluvíme, ale pánovi se třeba zdají metody mého přístupu příliš odlišné od jeho chápání psychiky psa, mnohdy nechce opustit tak časté polidšťování psa, tak, jak on vnímá svého psa, chce, abych
k němu přistupovala i já, ale v tom se neshodneme. Někdy naopak musím mírnit příliš tvrdý přístup domnělé nadřazenosti, vždy pracuji především s pánem, tam je třeba odvést ten největší díl.

Člověk psovi zprostředkovává okolní svět

Když pracuji s páry na výchově,  seznamuji se stejným dílem s oběma, určím si charakter psa, ale stejně podstatné je poznat i jeho pána, protože povaha pána a jeho priority jsou to, co on permanentně psovi předává, pes zrcadlí svého pána a neumí to jinak, je to jeho přirozenost.

Při výchově je třeba charakter pána do převýchovy zakalkulovat, jsou to dané hodnoty, které se nedají vyloučit, ani
nijak zásadně změnit, jde tu prostě o charakter, je třeba podívat se na oba a hledat úseky, kde si budou navzájem vyhovovat nebo se podporovat nebo se rozvíjet. Pán přijde s žádostí o výchovu psa, ale je mu nepříjemné, že se
dozví, že výchova musí začít u něj.

Člověk musí být schopný povely, stejně jako trenér, tlumočit svému psu srozumitelně, jasně, bez hraní nějaké převzaté role. Bez vnitřní víry v úspěch a správného vedení, vše zůstává jen na povrchu a časem se vytratí.

Každý máme svoje limity, z nich vycházíme s nimi pracujeme, protože si žádnou nadstavbu koupit nemůžeme,
vycházíme z toho, co máme sami v sobě k dispozici, je třeba svou výchovu rozvinout ve svých limitech a nepřebírat nic, co člověku není vlastní.

Člověk si musí uvědomit, že pes k němu přišel se zakódovaným životem ve smečce, který má v genech, v lidském světě se musí naučit žít dle lidských pravidel a člověk je jeho prostředník mezi ním a světem okolo, to člověk ukazuje psovi nástrahy a přednosti světa, vede psa, ukazuje mu, jak je třeba se chovat. Bez vedení pána se pes neobejde, spoléhá na člověka, obrací se k němu, u něj hledá oporu, bez které by byl jeho život chaotický a nejistý. Odpovědnost člověka ku psu je v tom, určit psovi pravidla jasných příkazů a pochval, hranice, ve kterých se pes bude bezpečně pohybovat a starat se, aby se v takto určeném prostředí jeho pes cítil dobře a spokojeně.

Trenér nebo zkušený vychovatel může pomoci, avšak pouze do určité míry. Důvěru psa, na které vše stojí, si musí umět pán získat sám, ta se nedá přinutit nebo naučit!


Obyčejná úskalí spolupráce

Dobrý trenér pracuje s člověkem a psem stejnou měrou, ze začátku spíše s člověkem, protože tam vznikají problémy,
pes chce poslouchat, ale člověk mu neumí předat svoje požadavky a zachází s ním nesprávně, pokud má člověk dostatečnou sebereflexi a odpovědnost, hledá pomoc odborníka, ale ani to není úplně snadné.

Pozor na úžasné trenéry, kteří mají za potřebí vám předvádět, jak ho váš pes skvěle poslouchá a odsune vás na druhou
kolej! Jen vám podkope sebevědomí a máte pocit, že se bez trenéra neobejdete, pečlivě vybírejte, komu sebe a svého psa svěříte. Setkala jsem se s trenérkou, která se chlubila, že se fenečka běhen několika denního tréninku do ní tak  zamilovala, že už nechtěla ke své paničce a hrozně plakala, když si ji její majitelka odvážela...
Naprosto neprofesionální přístup, non plus ultra, tohle trenér nesmí nikdy dopustit!

Na druhou stranu snadno zde vzniká pocit nepřátelství k trenérovi, člověk přišel za trenérem, s žádostí, aby mu vycvičil
psa, který neposlouchá, nechce se nechat vychovávat sám, žádá, ať se trenér postará o psa a pána nechá na pokoji, ale tak to nefunguje, vždy je třeba pracovat s oběma, i u pána je vhodná náprava, kdyby jí nebylo třeba, pes by byl poslušný a samotné hledání trenéra by nebylo třeba.

Dobrý trenér komunikuje se psem přes jeho pána a učí pána, jak předávat své požadavky a jak se psem komunikovat, pán by si měl přiznat svoje nedostatky, učit se novým věcem spolu se svým psem.

Co vše musí pes umět, co je skutečně třeba?

Naprostá většina lidí přijde s tím, jak je jejich pes neposlušný, vyjmenuje všechny jeho charaktery a zlozvyky, jako
kdyby se je pes naučil sám jako kdyby se to páníčka netýkalo a nebylo to jeho zanedbání, jen málo jich přijde s vlastní sebekritikou.

Klidně se každý z nás může přiznat ke svým nezdarům, to se přeci stává, že se něco nepovede, není třeba se schovávat
za domnělé charakterové nedostatky psa, nemusíme umět vše, občas se něco nepovede a fakt, že člověk hledá nápravu, osloví trenéra, už sám o sobě vypovídá o dobré snaze a odpovědnosti.

Často také od lidí směrem ke psu slýchám: "Ty víš, co máš udělat, ale nechceš!"

Ono je to skoro pravda, pes se moc snaží porozumět příkazu od pána, ví, že pán mu sděluje něco důležitého, na co by měl reagovat, (potud pracuje jeho přirozená inteligence), ale pes nedokáže rozluštit, co to po něm vlastně jeho pán chce, respektive, pán mu to prostě nedokáže jasně a srozumitelně sdělit. V takové situaci pes říká pánovi řečí těla: "Já ti nerozumím, co jsi říkal, co chceš?", snaží se náznakem, gestem, pohledem vyzvat pána k upřesnění, dva, tři kroky dopředu, říká: "Já vím, že mám něco udělat, udělám to, jen mi řekni co!", pán stále vede nesrozumitelné bláboly, pes se sám chopí iniciativy, popoběhne, (tohle mám udělat?), přinese klacek, (tohle si chtěl?), snaží se svému pánovi vyhovět, ale
jeho činnost se jeví pánovi jako neposlušnost a pokud je hodně hloupý, začne psa trestat... toto je přesná výchova k neposlušnosti.

I takový ignorant může najít cestu, pokud se psovi povede něco, co je v rámci zamýšleného a špatně předaného příkazu,
přijatelné a v podstatě odpovídá úmyslu příkazu, rozumný pán takovou činnost psa přijme, pochválí ho za ní a bude ji stále opakovat, oba tím našli společná slova, alespoň nějaká shoda, na tom se dá pracovat dál a mají šanci.

I když výcvik tím pádem vede pes, mají šanci si rozumět, ale i tady je třeba pracovat na převedení souhry do modulu vedení, tedy vedení psa pánem, je třeba mít stále na mysli, že pes se potřebuje o svého pána opřít, potřebuje jeho vedení, jeho oporu, ne hledání náhodného odsouhlasení.

Citlivý přístup trenéra vyladí komunikaci obou zúčastněných tak, aby si rozuměli, odstraní chaotičnost a pak už jen
pracují na zafixování.

Bez urputnosti

Při hledání správné míry důraznosti a důslednosti člověka při výchově a práci s povely je třeba udržet správnou míru a nikdy nebýt urputní!

Když člověk psa něco učí, ukazuje mu tím jeho hranice, provozuje s ním činnost, která psovi dává nové možnosti, je to
hra i práce zároveň a psa taková činnost baví, zejména, když je chválený a ono je vždy, za co chválit, i za nepatrnou maličkost, navozuje to pocit dobře vykonané práce a pes je tím k práci a učení se ochotnější.

Když ale vládne nesoulad, pán je naštvaný, protože ono je to dost snadné se při nedorozumění naštvat, přenáší svůj pocit
na psa, celé učení, výchova, či výcvik jsou vedeny v nepříjemné atmosféře, ta se promítne do chování psa, ten je méně ochotným, snaží se práci spíše vyhýbat, chce utéct a dělat si svoje, ale pán má pocit, že psovi nesmí polevit, vynucuje
si disciplínu tam kde vládne odpor, jeho snaha o ovládnutí psa se stane urputnou, bez valné šance na výsledek. Pes získá nechuť ke spolupráci, pamatuje si ten nepříjemný pocit pánova naštvání, každý další výcvik je tím urputnější a víc nepříjemný pro oba, přijde vzájemné prosazování se proti tomu druhému, bohužel většinou pán je v takové situaci ten, kdo první sáhne po agresivitě, pes ho následuje, smyčka se roztáčí a výsledek je nezvladatelný, agresivní pes!

Nebuďte urputní!!!! Výchova psa je především komunikace na obě strany, vnímejte gesta a pokyny, které vám pes sděluje a respektujte je, on se vám odmění poslušností, pro pána, který svému psu rozumí, dokáže být pro něj důvěryhodný, on udělá vše!

Tady je role trenéra v první řadě o usměrnění pána, nastavení míry důslednosti, uvolnění atmosféry a citlivém
vedení výcviku. Pokud trenér v takové situaci zvolí pozici toho "hodného" a pánovi nechá roli "zlého", rychle od něj pryč!

Něco tak ohavného jako "brutálním výcvik" zde popisovat nebudu, to už jsem udělala v knize: "bude dobrej."

Každý trenér má svou metodu výchovy, či výcviku, kterou nejraději používá, je mu nejpřirozenější, má s ní ty
nejlepší výsledky a bude vás ji učit. Vybírejte trenéra dle svého naturelu, metoda, kterou on používá, vás musí bavit a musí vám být blízká, potažmo i vašemu psovi.

Já jsem rocker a když mě operní pěvec bude učit svému způsobu zpěvu, protože on ví, že tak je to nejhezčí a nejlepší, i
když se budu sebevíc snažit, bell canto v mém podání bude znít směšně a falešně, když budu dle rady pěvce svého hardrockového psa vychovávat bell canto, budu směšná a trapná, brzo se mi bude smát i ten pes a budu v něm
vyvolávat rozporuplné pocity, protože on v první řadě pozná, že to nejsem já, že si na něco hraju a nebude to dlouho trvat, nebude mě brát vážně, ve stylu...co mi to tady předvádí..., bude se cítit nepříjemně, moje představení ho
neosloví, nechce se podílet na přetvářce a už vůbec ne, ji respektovat.

Pes nebere hry na přetvářku, musím k němu přistupovat upřímně, opravdově, sama za sebe, ukázat mu kdo opravdu
jsem a co po něm skutečně chci, žádné naučené pózy! Proto je souhra s trenérem tak důležitá. Jeden základní povel, který ode mě pes pro mou upřímnost přijme je víc než výcvik vedený na základě naučených teorií, které nemohu
správně interpretovat, v rámci svých limitů a nadání.

Pokud nejsem trenér, miluju svého psa chci s ním prostě žít, nemám vlohy pro výcvik, určitě zvládnu, sama anebo i za
pomoci zkušeného vychovatele základní:" Stůj a Ke mně!!! To je základ, to musíme umět všichni. "Zůstaň a Sedni!", jsou další potřebné. S těmi čtyřmi povely zvládneme všechny důležité situace, vystačíme si v základní poslušnosti a pak pro radost obou můžeme nadstavbu rozšířit o další povely a hry, není třeba chtít hned naprostou dokonalost, pár základních povelů, na těch vše stojí! A hlavně nezapomínat na pochvaly, tech je třeba bez omezení.

Znám i extrém lidí, kteří se na výchovu úplně vykašlali, mají psa stále uvázaného na vodítku, pes štěká a doráží na všechny okolo, jeho člověk ho nechá, jako by nevěděl, jak je to obtěžující pro ostatní i pro samotného psa, který musí žít bez pravidel bez svých jistot a podpory pána.

Tohle je špatně a vím, že jsou to většinou lidé, kteří žádné rady nikdy nevyhledají, nedopřejí svému psovi socializaci
s druhými a už z principu své lability odmítnou sebemenší změnu. Budu věřit, že to dělají ve své nejlepší víře, že to není z pohodlnosti ale z nekritické lásky.

Je třeba vždy najít zlatou střední cestu, naprosto bez pravidel a bez výchovy je špatně, ale stejně tak nechtějte po svém
psovi nic, co ho nejste schopni sami, či s pomocí odborníka naučit, dívejte se na vše jeho očima, nepřetěžujte psa, starejte se, aby byl šťastný, i přílišná snaha může vyvolat chaos!

Po čtyřech letech jinak???

Někdy se setkávám s přemírou snahy o odborné vedení, někteří páníčkové v dobrém úmyslu najít toho nejlepšího trenéra je opakovaně střídají, pak vyprávějí, že ten, ho naučil to, ten ono, zlobí se, že mu každý dal jiné rady, mnohdy protichůdné, ale chyba není na straně trenéra, je v postoji pána, který hledá ten nejlepší servis pro svého psa, třeba tak, jak je zvyklý u svého auta, ale zapomíná, že pes má duši.
Auto si nepamatuje, že v minulém servisu mu seřizovali otáčky motoru jinak, ale pes ano, je zmatený, když se jeho člověk na základě další "zaručené" rady začne chovat jinak, předvádět jiné postoje, když začnou platit jiná pravidla, prostě nastupuje chaos a ten vede jen k dalšímu chaotickému chování, tahle cesta opravdu nemá kýžený cíl, méně je někdy více.

Jeden příklad z nedávna:

Paní, mě oslovila se svým čtyřletým pejskem, začala pochvalou, jak mě můj pes krásně poslouchá a že sama doufá, že i ten její bude někdy tak hezky poslušný... po čtyřech letech?

Vyprávěla, jek zkouší různé metody, cvičáky a trenéry... opravdu, ještě stále jí to nedošlo..., pes už to prostě vzdal, je hodný, ale má paničku, kterou nemůže brát vážně, je bázlivý z nejistot, které mu jeho panička stále vytváří v soužití, prostě to vzdal, pokud slyší nějaký příkaz, prostě si lehne a nedělá nic.

Z mého pohledu je to rozumný pes, který převyšuje svou paničku a má dostatek síly a charakteru, aby nesklouzl
k agresivitě.

Chtěli byste žít s někým, kdo vám neustále bude měnit způsoby komunikace, příkazy a odměny, prostě se každý půl
rok k vám začne chovat jinak? Cením si snahy o výchovu, opravdu moc, zvlášť, když se setkávám převážně se psy, u kterých výchova totálně selhala, ale vždy je třeba najít správnou míru, nadbytečné hledání a změny jsou na
závadu. Tenhle pes prostě jen rezignoval, jiný případ je, když se pes rozhodne vzít situaci do svých tlapek, už má všeho dost a stane se z něj agresor.
Bohužel, to nejsou výjimečné případy.

Je spoustu metod výchovy, výcviku, každý upřednostňuje své způsoby práce, někdy s odměnami ve formě pamlsků, někdy zapojením činností a her, které pes miluje, jindy tvrdým přístupem i podmínkami a uvolněním beznátlakové zóny, rozfázovanou prací - cestou k cíli, je jich mnoho, každý trenér má tu svou, se kterou dosahuje těch nejlepších výsledků, ta,
kterou se rozhodl používat je pro něj tou pravou z důvodu souznění s vlastním charakterem, rozumí jí a věří jí, může se za ni postavit z vlastního přesvědčení, na základě zkušeností.

Takový přístup má každý trenér, který dělá odpovědně svou práci, dělá ji z vnitřního přesvědčení, našel si svou
metodu, která mu v práci vyhovuje. Člověk, který hledá pomoc odborníka by měl před začátkem spolupráce zhodnotit, zda si budou všichni tři rozumět lidsky a chápat se i ve způsobu výcviku, bez vzájemného porozumění nebudou výsledky.

Každý, kdo si pořizuje pejska, si v návalu radosti a těšení se, musí také uvědomit tu odpovědnost, kterou na sebe bere, zodpovědně rozhodnout, jaké plemeno si pořizuje, jeho charakter musí odpovídat možnostem a limitům pána, je třeba se poučit o výchově, zvážit, zda ji pán skutečně zvládne a pokud ne, jaké možnosti má a tady pečlivě volit komu
sebe i svého psa svěří.

I když bude třeba pomoc trenéra, i tak preferuji především respekt k pánovi, spokojený pes potřebuje pána, o
kterého se může opřít, nechce hledat oporu v trenérovi, kterého vidí jednou za týden!

Pán má odpovědnost za výchovu, cvičák může být v tom lepším případě zpestření pro oba, ale nemůže nahradit pozici
pána, který se psem žije, k němuž se pes obrací, když hledá podporu a  bezpečí. Když si pořizuji psa, tohle prostě musím zvládnout!

Rady, informace a pomoc ano, ale není možné celou výchovu svěřit někomu jinému, kdo si to myslí je blázen!

Někdy stačí, když člověku, který přišel  žádostí o radu, jen řeknu, co a jak upravit, dělat trochu jinak, poupravíme
postupy a běhen chvilky se reakce změní, nastoupí komunikace a hned po ní nadšení psa i pána, pak je radost pomáhat obyčejnou radou.

Všichni psy milujeme, každý to máme v sobě, umíme žít se psy, jen někdy stačí změnit gesta a slovník, nemluvit
víc, než je třeba, ale víc naslouchat, věřit sobě i psovi, vnímat řeč gest psa, a když slyším od pána větu: "No jo, on mi to už dávno říkal, já to neviděl...", vím, že ti už jsou v pořádku.

Když začnete vnímat vše, co vám pes sděluje, začnete si vzájemně důvěřovat, psa začne zajímat, co mu říkáte, poslouchá a rozumí, už víte, že nikoho jiného nepotřebujete, může nastoupit vzájemný respekt, váš pes je radostný a poslušný, už se vezete na vlně štěstí a já vám to všem ze srdce přeji!

EMBC www.budedobrej.eu



-- Pro redakci Právo a Novinky.cz 12/2019 --


Nad agresivním psem hůl nezlomila

18. 12. 2019, 4:30


Byl zlý, napadal ostatní psy i lidi. Mnoho odborníků řeklo, že jej nelze zachránit a jediným řešením je jeho utracení. Emilie Miluše Baco z Prahy se ale do Conana, křížence německého ovčáka a brazilské fily, okamžitě zamilovala. I když to chtěla několikrát vzdát, jeho zlomená psí duše jí to eumožnila.

"Poprvé jsem ho potkala v kanceláři jednoho klienta. Jen jsem si ho pohladila. Když jsem si měla brát z útulku jiného psa, dozvěděla jsem se, že majitelka dává Conana pryč. Jelikož na mě okamžitě zapůsobil, psa z útulku jsem zrušila a vzala si Conana," popisuje začátek milovnice psů, která krátce předtím přišla o svého dlouholetého labradořího  kamaráda.

Všude po těle měl rány a jizvy. Na první pohled bylo patrné, že jej někdo týral

"Slečna mi ho dovezla domů a já si až v okamžiku, kdy odjela a já zůstala stát na ulici s vodítkem v ruce, uvědomila, že držím zlého, agresivního psa," vypráví Emilie s tím, že teprve tehdy jí začalo docházet, jak těžká cesta to bude.

"Ten pes měl v hlavě jen temno, jediný jeho cíl byl zabíjet. Od poslední majitelky jsem se dozvěděla, že jsem pátá, kdo ho má," upřesňuje žena a dodává, že Conanovi v tu chvíli bylo pouhých čtrnáct měsíců. Všude po těle měl rány a jizvy. Na první  pohled bylo patrné, že jej někdo týral. "Bylo jasné, že si prošel peklem a jeho dosavadní život byl bojem o přežití," říká Emilie.

Místo trestů pozitivní přístup

"Počítala jsem s tím, že mě pokouše, ale věděla jsem, že u něj nepomůže křik ani fyzické tresty. Musela jsem proto zvolit pozitivní přístup, což u něj bylo velmi těžké," popisuje počáteční trable Emilie, která s Conanem zpočátku mohla jen na
vodítku a pouze na zahradu.

Jak ale jeho majitelka uvádí, za své chování pes nemohl. "Agrese byla obrana jeho života. Neuměl to jinak a já mu musela ukázat, že je i jiná cesta. Pracovali jsme na tom. První tři týdny jsem nastavila velmi tvrdý režim, pro něj i pro mě, jelikož
pes v takovémto stavu potřebuje rutinu a disciplínu. To mu dává jistotu a on se postupně přestává bát," říká Emilie. Pes se bál úplně všeho. Nádobí, smetáku, ručníku.

Emilie proto kontaktovala specialistu na agresivní psy, který také hned druhý den dorazil. "Řekl mi, že nemá šanci na nápravu, že už to nejde zlomit. Jeho rada byla:
Zbavte se ho, než vás zabije," vzpomíná žena s tím, že podobná slova slýchávala od všech odborníků. Vzdát se, i přesto, že měla strach, ale nechtěla.

Conan ji přitom odmítal k sobě pustit, až na pár světlých okamžiků, například když ho krmila. Zlom přišel nečekaně. "Jeden večer za mnou přišel a vyskočil si za mnou na sedačku. Poprvé jsem ho mohla obejmout a on poprvé skutečně usnul. A já věděla, že to nesmím vzdát," konstatuje. Jen díky trpělivému přístupu podle ní Conan vše zlé překonal a dnes je z něj poslušný, hodný pes. "Samozřejmě jsem stále opatrná, ale z Conana se stal úžasný pes se zlatým srdcem," dodává.

O své a Conanově cestě pak napsala Emilie i knihu s názvem ...bude dobrej..., kde náročnou cestu a tvrdý boj detailně popisuje. "Jde o autentický popis jednoho roku života s agresivním psem," doplňuje majitelka.

Pavla Frankziová, Právo




-- Pro redakci Světa psů 5/2019 --      

Bude dobrej

        
autentický popisy jednoho roku život s agresivním psem

Není spisovatelka, přesto napsala knihu, není psí psycholog ani nemá veterinární vzdělání, přesto ze "zabijáka", kterého
všichni odepisovali, vychovala úžasného psa. Emilia Miluše Baco je obdivuhodná žena, která vytvořila pozoruhodné,
autentické dílo.


Jak jste se vůbec ke Conanovi dostala?

Rozhodnutím okamžiku, s touhou pomoci, do mého života vstoupil pes, kterého jeho předchozí majitelé během čtrnácti měsíců jeho života zahnali svým chováním do světa agrese a temna. Každý z jeho předchozích majitelů ho jen trestal a
pak předal jinému, ten mu ještě přidal a z krásného zvířete se stal nechtěný velký zlý pes.


Jak náročné to bylo?

Přijala jsem toho nešťastného tvora, a naše cesta nebyla snadná. Nejednou jsem se s ním musela doslova poprat, neustále jsem řešila konflikty, měla jsem několik okamžiků, kdy jsem pochybovala o sobě i o něm. Ale ani jeden z nás
to nevzdal, udělali jsme vše, co bylo třeba, a teď žijeme spokojený, obyčejný život. Když se člověk několik měsíců potácí na hraně dramatu, je obyčejnost nevyšší metou, dokážeme si jí vážit.


Proč jste se rozhodla o tom napsat knihu a komu je určená?

Především všem těm, kteří se podobně jako já ocitnou v bodě rozhodování, zda takového evidentně problémového psa přijmout, postarat se o něj, pomoci mu.

Člověk ve chvíli, kdy vidí poškozené zvíře, strašně chce pomoct, je přesvědčený, že on to dokáže, že poskytne potřebnému zvířeti vše, co má, ale pak přijdou obyčejné, těžké dny, přijdou i dny kdy se nedaří, kdy máte pocit, že vaše snažení je marné a toužíte po vysvobození.

Napsala jsem tu knihu proto, abych v ní popsala, že taková cesta nebude jednoduchá, nebude to zadarmo, člověk musí při takovém rozhodnutí počítat se ztrátami a odpovědně zhodnotit, kolik je ochotný tratit, na věcech na penězích,
a hlavně na svém čase, někdy i na zdraví a zásadně je třeba zhodnotit, zda na to člověk skutečně má psychicky i fyzicky.

Náš případ je extrémní, odborníci, kteří psa viděli nás odmítli s tím, že nemohou pomoci, pes nemá šanci na nápravu, označili ho jako nebezpečného, nenapravitelného a příliš poškozeného... I to je důvod, pro vydání knihy, vím,
jak na nápravu a vím, že to lze a chci to všem říct. Zbavit psa agrese vyžaduje oběti, které ale rozhodně stojí za to!

Napsala jsem knihu proto, abych popsala výchovu výhradně pozitivním přístupem, abych mohla sdělit všem, kteří to chtějí vědět, že ta cesta je sice náročná, ale úžasná, patří k ní prožívání neuvěřitelných pádů a vzletů, postupně se začne
dařit, přichází postupné uzdravování zvířete a jeho odevzdání se do bezvýhradné péče, začnete si spolu věřit, být si blízcí, tak, jak je to možné jen při vzájemném vložení životů do rukou a pacek toho druhého. A když pominou dramata,
žasnete nad štěstím, které prožíváte!"



-- Pro redakci Světa psů 6/2019 --


Můj příběh je jeden z mnoha, prostě miluji psy.

Štěstí, radost a lásku, kterou člověk prožívá ve vztahu ke zvířeti, nelze ničím nahradit, je to vždy jedinečný, úžasný vztah, kterým se člověk stává bohatším, šťastnějším.
A někdy i moudřejším. Mámto štěstí, že jsem v životě směla poznat a prožít určený čas s několika skvělými psy, každý ve mně zanechal svou stopu, hodně mě naučil a pak i opustil, abych mohla všechno prožité znovu úročit ve vztahu s dalším, svým psem. O psím světě mě nejvíc naučil můj Labrador Bedřich, který ke mně přišel z CHS od Všenorské princezny v roce 2003, byl to vyjimečný pes a vyjimečný vztah, díky němu jsem se stala i já tak trochu psem.

Po odchodu Bedřicha už jsem pro ten obrovský smutek žádného psa nechtěla a přes to, (život má pro nás vždy schované trumfy), i ve svém odmítání, jsem dílem okamžiku, rozhodnutím během nezodpovědné vteřiny, přijala do svého života psa, o kterém jsem až v momentě předání zjistila, že je agresivní, nezvladatelný, zubožený, týraný, zlý, nemocný, utrápený pes, který zná jen zlo, temno a agresi. Nevzdala jsem to, ani on to nevzdal a dnes je z něj úžasný, padesáti kilový, mximálně nadaný a poslušný pes, krásný, zdravý samec, kterého i cizí lidé na ulici obdivují. O naší cestě a zbavování se agrese pouze a výhradně pozitivním přístupem jsem napsala knihu: www.budedobrej.eu , ta už je v prodeji, ale já
stále se svým psem Conanem zažívám neskutečné příběhy.

Před pár týdny jsem zažila takový, o který se musím podělit.

Díky mému milovanému Bedřichovi jsem do života získala i skvělou kamarádku Haničku, majitelku CHS od Všenorské princezny, scházely jsme se s našimi Labradory, vídaly jsme se i po odchodu Bedřicha a Hanička a její současná fenka Gábinka přijaly i mého Conana, navštěvujeme se, chodíme na procházky, máme se rádi.Moje poslední návštěva u Haničky byla v polovině února, tehdy už bez Conana, protože Gábinka je březí, tak jen na krátko a opatrně. Přijela jsem se potěšit s těhulkou, Gábinka mě přivítala, má tak velké bříško, ale je radostná a roztomile pohyblivá, hraje si a mazlí se, ani se nezadýchá, je úžasná. Doma u Haničky je už všechno připravené na příchod štěňátek, malá porodnice, všude čisťounko, nachystané vše potřebné k porodu, no prostě tak, jak má být. Hanička je jen malinko, roztomile nervózní, ale šťastně natěšená na porod, na maličká chlupatá štěstíčka, podle velikosti bříška Gábinky jich bude asi osm, no, to bude veliká hromádka štěstí!

Obdivuji zkušenosti Haničky a její odvahu, už několikrát vedla porody svých princezen, je zkušená a umí vše, co je potřeba a její klidný přístup dává všem okolo možnost se bezstarostně těšit, všichni víme, že Gábinka a Hanička to bez problémů zvládnou.

Šťastná z toho krásného setkání jsem se s holkami rozloučila, doma jsem vše odvyprávěla Conanovi, v kalendáři si zvýraznila datum 17.02. a i my se spolu těšíme na štěňátka.

17.02. ve tři hodiny ráno zvoní telefon, to je Hanička, máme štěňátka!! Hned jsme oba vskočili:

"Haničko, už máme štěňátka, kolik jich máme?"

"......Je to blbý, jsme na veterině v Černošicích, Gábinka porodila doma šest štěňátek, další nezvládla, je jich jedenáct a jsou moc velký, Gábinka je po císaři, ztratila moc, krve, je to blbý....

........můžete za námi přijet? Mohla bys přijet s Conanem? Můžu to na tobě chtít? Gábinka potřebuje krev, může jí Conan dát infuzi? Doktor říkal, že to musí bejt pes, kterej má aspoň 50kg, můžu to na Conanovi chtít??"

"Jasně, pošli mi adresu, jedem."

Conan už věděl, sedí vedle mě, dívá se mi do očí, vnímá moje emoce a ví."Jo, jsem připravenej, jedeme."Honem jsem na sebe něco hodila a utíkáme do garáže, Conan je vzorný, cítí, že mám starost a nese jí se mnou, cítí výjimečnost chvíle a nediskutuje, teď se po něm bude chtít nějaký úkol a on ho chce splnit, hned a dobře.

Mám velkou starost o Gábinku, ale samozřejmě i trochu o Conana, jak to zvládne, asi ho bude třeba trochu přispat nebo nevím, netuším, jak transfuze probíhá, bojím se, ale vím, že to bude dobrý.

Paří se nám okna v autě, sotva vidím na cestu, ani klimatizace naplno je neosuší, jsme oba vynervovaný, já jsem zpocená, Conan heká s vyplazeným jazykem, funíme a pospícháme rychle, rychle, nepromarnit žádnou minutu. Dorazili jsme na veterinu, Hanka čeká venku, jen rychlý obětí, Conan vystupuje z auta, ví, že jde za nějakým důležitým poslání, cítí i z Hanky pocitový drama, žádný skotačení, jde splnit svůj úkol. Vešli jsme na veterinu, v prvním pokoji vidíme Gábinku po císaři, leží, zabalená v dekách, napojená na kapačky, odevzdaná, zraněná.

Conan jen nahlédl do pokoje, nasál vůně z prostoru, pochopil. To mu stačilo, jdeme do ordinace. Pan doktor vítá Conana:

"Nepokouše nás? Máte pro něj náhubek?"

"Já ho zapomněla vzít, asi jsem měla, když bude třeba, půjčíme si váš, ale radši bych to zkusila bez něj, Conana by náhubek znervózňoval, bude se s ním líp pracovat, když se nebude cítit omezovanej."

"Tak dobře, tak to bude dobrý, jo?" Doktor hladí Conana a já mu potřebuju sdělit své obavy:

"Budeme ho muset trochu přispat, on je akční a mohl by být divokej, musíme ho alespoň trochu uspat."

"To nepůjde, krev musí být čistá pro Gábinku, a když bych ho uspal, tak potom by krev kapala hrozně pomalu, my jí potřebujeme rychle, musíme to zvládnout bez anestesie."

To ve mně vzbudilo velké obavy, ale nahlas jsem řekla:

"Dobře, zkusíme to."

"Musí si vyskočit tady na stůl. Aby byl vysoko a krev mohla stékat dolu."

"Conánku, hop, pojď sem, hop!"

Conan si vyskočil na operační stůl, já se postavila za něj, on se posadil, prdelkou se mi zapasoval na břicho, opřel se do mě, já ho objala rukama kolem hrudi, tvář u jeho tváře, hladila ho a klidným hlasem mu šeptala:

"To je dobrý Conánku, je to v pořádku, buď šikovnej a statečnej, vydrž, to je v pořádku, jsi moc hodnej, v klidu...."

"Musím mu oholit krk..."

To jsem nečekala, nevěděla jsem, že se krev bude brát z krku, je to nebezpečná situace, tak nepříjemná a nepřirozená pro mýho psa...nevím, jestli dovolí doktorovi útok na svůj krk!

"Musíte mu strojek napřed ukázat, zapněte ho a nechte Conana, ať se s ním seznámí"

Pomáhala jsem Conanovi svým utěšováním a podporou, Conan očichává strojek, otočí hlavu na mě...

"To je dobrý Conánku, je to v pořádku, neboj se, to zvládneš, nic to není - děláme doktora!"

Slova: "děláme doktora", je náš kód, na který jsem naučila Conana, že si při něm musí nechat nepříjemný dotýkání a manipulaci, i dnes to musí a bude fungovat.

Hanička stojí naproti Conanovi, v ruce misku s piškotkami a dává mu malý kousíčky, jako odměny, já ho objímám a hladím a utěšuji, pan doktor opatrně přiblíží holící strojek Conanovi ke krku, on trochu ucukne, ale já ho pevně
svírám a trochu i zatínám nehty do levého ramene, aby tlak mojí ruky pocitově vyvážil tlak strojku, pořád Conana utěšuju, Hanička ho odměňuje a pan doktor mu dokázal oholit krk.

Poté hned pan doktor napíchl Conana a už jeho krev stéká do záchytného sáčku s protisrážlivým přípravkem, Hanička krev promíchává, doktor masíruje krk,  aby krev stékala dostatečně rychle, já objímám a utěšuju šelmu a on drží, nechá proudit svou krev z krku, protože on ví, že kvůli tomu je tady, ví, že to všechno má veliký smysl.

Asi po deseti minutách doktor ještě oholil Conanovi packu a napíchl i packu, pak už měl dost krve pro Gábinku, odpojil Conana, dal mu tlakový obvaz na packu, Conan se na to prostě jen díval, nechal se obvázat, úplně v klidu.

"Na krku bude mít modřinu, tam to už nezměním."

"To je v pohodě, my jdeme ven."

"Jo, jděte s ním na vzduch."

Viděla jsem na Conanovi, jak moc se potřebuje nadýchat čerstvého vzduchu, je trochu zpomalený, při chůzi se zastavujeme a já ho nekonečně moc chválím a hladím, je můj hrdina.

Vrátili jsme se za Gábinkou, ta už dostávala Conanovu krev, sedla jsem si vedle Hanky na zem, Conan u nás, očichával Gábinku, cítil její zranění, pach krve, svojí i Gábinky, viděl ji bezbrannou a vysílenou a byl neskutečně něžnej a pečovatelskej.
Přešel k Haničce, dal jí svojí velkou hlavu a říkal jí očima:

"To bude dobrý, už to je dobrý, už jsme to zvládli, neboj se, je to dobrý."

Hanička ho objímala a hladila a pusinkovala na čelo, tuším, co mu šeptala, ale to je mezi nimi, vím, že si rozuměli.

Seděli jsme u Gábinky, Hanička jí hladila a mazlila, pan doktor Gábinku pravidelně kontroloval, už se začínala lepšit, už bylo vidět, jak se pomalu probírá. Ale Conan už začal být netrpělivý, už toho bylo na něj hodně, moc emocí, zraněný zvíře vedle něj, náš strach o Gábinku, potřeboval se uvolnit, vyběhla jsem s ním zase ven a dlouho jsme se procházeli tou studenou nocí.

Vrátili jsme se k veterině a venku už čeká Hanička, Gábinka zůstane u pana doktora do zítra, ale Hanička musí za štěňátkama.

"Doktor mi řekl, že Gábinka už je z nejhoršího venku, už to bude dobrý, děkuju, moc Conanovi děkuju. Musím domu nakrmit štěňátka, pa, děkuju, pa."

Objaly jsme se s Haničkou a skoro jsme se nemohly pustit, pevným stiskem jsme se navzájem musely ujistit, že jsme to všechno zvládly. Hanička odjela, my jsme pak ještě zašli za panem doktorem se rozloučit a jedeme taky domu. Velké díky panu doktorovi za jeho odbornost, šikovnost a ohleduplný přístup.





Je šest hodin ráno, proběhneme se s Conanem po zahrádce, dám mu jeho kuřecí prsíčka, ty má rád, pořádně se napije, já rozložím polštáře na sedačku, Conan do nich padne a spí. Já jsem u něj, přitulená, hladím ho, Conanovi se zdají sny, mele sebou, škube, oči se mu protáčejí, každou chvíli se vzbudí. Vždycky, když se probudí, podívá se na mě, ani se nehne, jen krásnej, odevzdanej pohleddo očí, přímej a dlouhej, jeho oříškově hnědý oči rozevřený dokořán a říká mi, jak je rád, že jsem s ním, v tom jeho pohledu se propadám do nekonečný pokory!




Jakje možný, že ten můj zabijáckej pes si při plným vědomí nechal oholit krk a do žíly zavést kanylu, pak ještě do packy a nechal téct svou krev, vydržel v klidu tak dlouho, jak bylo potřeba, a to proti všem zákonitostem šelem. Žádný  odmítání, uškubnutí, vyhýbání, prostě jsme to po něm chtěli, tak nám to dovolil, protože on nejlíp věděl, co má a nemá dělat.

Až když člověk zažije takovou situaci, pochopí, jak málo ví! Tak často slýcháme mezi lidmi slova: "Jo, já vím, že existuje něco mezi nebem a zemí..."A pak se stane, že smí být přítomný v čase, kdy se odehrává děj nad jeho chápání, pak zbývá člověku jen velká pokora a úžas.

Byla jsem svědkem toho, jak můj pes věděl, protože Gábinka mu vše řekla hned při příchodu v tom krátkém setkání, Conan věděl, že to, co mu děláme má velký smysl pro psí maminku po těžkém porodu, to, že nám to dovolil, bylo jen jeho
rozhodnutí.

Oba pejskové a v povzdálí i ta malá štěňátka spolu komunikovali bez výhrad, bez obav, oba psi vedení všeobjímající láskou, která mění podstaty a zachraňuje životy.

Když by mi někdo řekl, že mi tímhle způsobem bude brát krev, tak bych měla ROZUM a odmítla bych to, prostě bych to "nedala".Můj pes Conana to dal a to je ten pes, který byl odborníky označený za nezvladatelného agresora, bez reálné vyhlídky na změnu! "Příliš poškozený,nikdy mu nesmíte věřit..."Ta tupá bezohlednost a nadutost některých lidí směrem ke psům mě trápí a vždy bude.





Už druhý den byla Gábinka doma u svých štěňátek, a dokonce je i hned kojila a pečovala o ně, jako by se nic nestalo.

EMBC




-- Pro redakci Světa psů 8/2019 --


Zvládání agresivního, nezvladatelného psa

Je to vůbec možné a kdy je pes opravdu nezvladatelný?

Je to pes, jehož agrese je už na takovém stupni, že ji ani on, ani jeho pán už není schopný zvládnout? A pokud je pes skutečně v takovém stavu, jak se mu to stalo? Byl bezbranné štěňátko, jak se do takového stavu dostal, kdo mu to udělal, kdo je za to odpovědný a co s tím?

Téma agresivních psů se stále více otevírá, společnost se k němu vyjadřuje a snad i hledá stanovisko, jak se k tomuto problému postavit.

S některými postoji nesouhlasím, bezpochyby agrese problém je, ale mě vadí, že je vnímána jako problém psa, ne špatné výchovy, jako, kdyby se někteří psy sami rozhodli, že chtějí žít agresí, vybrali si tu cestu a byli v ní spokojení. Morální odpovědnost člověka se přehlíží, opora v zákoně je minimální anebo ne zcela využívána.

Agrese nikdy není primární volba psa. Život psa je závislý na člověku, pes je zcela odkázaný na svého pána, a tedy člověk je ten, který řídí výchovu, či výcvik psa, člověk je odpovědný za to, jaké budou reakce a chování psa, a když se člověku výchova  nepovede, s arogancí sobě vlastní označí zvíře za hloupé nebo zlé, nejde, vychovat..., všechnu tíhu svého nezdaru hodí na psa. Dokážeme být velice krutí při vynášení soudů nad takovými psy. Málokdo z těch vychovatelů, kteří selhali, si dokážou přiznat svou chybu, skoro nikdo jí nepřizná svému okolí a jen pár jich dokáže neodsuzovat psa, ale začít pracovat na nápravě a takto poškozenému psu pomoct

Agrese je negativní, pro všechny nepříjemný projev, který vzbuzuje odmítání a odsouzení, nechceme s tím nic mít, a přitom je to i v nás lidech z pradávných dob vývoje zakořeněný projev. Pro psy mnohem přirozenější a aktuálnější. Pes je na rozdíl od nás šelma, v jeho podstatě je agrese stále přítomná, i když socializací a životem společným s člověkem odsunutá do pozadí, zůstává však ve výbavě psa.

Pes se soužitím s člověkem agrese částečně vzdal, to pes se připojil k člověku, podřídil se, vstoupil do lidské společnosti s touhou sdílet společný prostor i život. Člověk si nemusel psa podmanit, dobývat, pes se rozhodl pro život s člověkem, nabídl mu svou oddanost a služby, to pes začal člověku dobrovolně pomáhat, začal člověka ochraňovat, připojil se k němu při jeho lovu a ze společně ulovené kořisti nechal člověka jíst jako prvního.

Pes je jediný tvor, který toto dobrovolně udělal.

Za to všechno chce dnešní pes jen pánovu podporu ve společném soužití a v tom soužití se chce smět spoléhat, milovat
a respektovat svého pána.

Jsme národem milovníků psů, těší mě, že je to tak, soužití se psem jednotlivce i rodiny obohacuje, přináší bohatý cituplný rozměr do každého dne, má velkou hloubku a krásu, je to prožívání bezpodmínečné lásky, která nás dělá šťastnějšími. Životní podmínky se mění, vývoj společnosti jde neskutečně rychle dopředu, i my máme mnohdy co dělat, abychom stačili cvalu společnosti a všechny tyto změny se skrze nás promítají i do života psů. Mění se jejich postavení, i nároky na ně kladené. Pes potřebuje
svého pána, potřebuje ho jako průvodce ve světě, kterému by bez něj nerozuměl.

V Česku žijí s námi dva milióny psů a já věřím, že jsou šťastní, ale moje výra se propadá do temnoty, když vidím zuboženého pejska, kterému člověk a vždy jen člověk krutě ublížil.

Moje osobní zkušenosti jsou právě s agresivními psy. S těmi, které jejich životní podmínky a zacházení zahnaly do světa agrese, protože už si nevěděli rady v prostředí a s lidmi, se kterými žili. Uchýlili se k agresi, jako k jedinému způsobu komunikace, protože jejich okolí jim nerozumělo, nechtělo rozumět, ale chtělo trestat, ukázalo psovi tu zlou stránku a špatnými podněty nebo krutým zacházením jí i v něm podporovalo. Takový pes je temný, zlý, agresivní a velmi nešťastný.

V soužití s člověkem to ale není pes, který se rozhodl, že chce být agresivní. Než pes do takového stavu dojde, vysílá mnoho
varovných signálů a výzev ke změně. Bohužel, je často nepochopený, nebo ignorovaný, až, když začne být problém nesnesitelný nebo hůř, stane se nějaké drama, až pak je majitel ochotný přiznat, že jeho pes je agresivní, označí ho za nezvladatelného, pes se stává nechtěným a skutečně nebezpečným.  V tomto stavu už je jen málokdo ochotný začít řešit situaci s pozitivním přístupem k takto poškozenému psu a řešit jeho stav jako pomoc postiženému, jako podání pomocné ruky problematickým tlapkám.

Je několik druhů agrese, ale v počátku jejího vniku jsou vždy přítomna stejná a stále se opakující pochybení ze strany pána. Často je neadekvátní projev psa vyjádřením strachu, obav, nejistoty, neporozumění, pes trpí nedostatečnou socializací, špatnou
komunikací s pánem, nesrozumitelné příkazy a zákazy, polidšťování psa, nedostatečný respekt ke svému pánovi a to nejhorší, kruté zacházení, to vše jsou cesty do propasti.

Nedobře vedený pes dělá, co může, aby nám řekl, že je něco špatně, než se skutečně propadne do těžké agrese, stále vysílá signály, stále a opakovaně nás upozorňuje, že to, co se mu zrovna děje je špatně, na každou rizikovou situaci nás pes upozorní jako první. Bohužel se setkává s nepochopením, tak se sám ujme vlády a řešení situace podle svých, šelmovských pravidel. Cítí se
ohrožený v situaci, ve které necítí podporu svého pána, a proto jedná jako ohrožený, nebezpečný pes. Takové jednání a chování psa je ale v té situaci naprosto přirozené, on nemůže jinak.

Věřím, že každý, kdo si pořizuje psa, přistupuje k němu s otevřeným srdcem, nikdo si psa nebere proto, aby ho trápil nebo s ním špatně zacházel, ale v běžných dnech přijdou nedorozumění, neznalost, špatné reakce z obou stran, nechtěné, ale to jim neubírá na významu, stane se z nich začarovaný kruh, ze kterého ani jeden neumí najít cestu a problém jménem agrese je na světě. Věřím, že stejně tak jako pes nechtěl být agresivní, ani jeho člověk nechtěl vychovat agresivní zvíře, ale stává se to příliš často, aby nás to nevedlo k zamyšlení.

Bylo by krásné najít metodu, která by vždy a u každého problematického psa fungovala. Metod a způsobů výchovy je několik, ale protože každý pejsek je originál, každý má nějaké odlišné, své zkušenosti a traumata, žádná z mnohokrát již popsaných a stále se vyvíjejících metod nebude u jednoho pejska fungovat celistvě, vždy je třeba přistupovat individuálně, kombinovat a správně využít všechny možnosti. Ať už si k nápravě psa přiberu na pomoc jakoukoli metodu, základní v převýchově psa je platforma, na které svou výchovu postavím. Jsem přesvědčená, že u těžce poškozených psů je jedinou možnou cestou k oboustrannému úspěchu, pouze výchova pozitivním přístupem. Není nejjednodušší, ale když dobře položím její základy, získám komunikaci a zájem psa, pak už jen pracuji s metodami na tomto základu, rozvíjím společnou práci se psem, tlumíme
agresi, až se pro psa stane nezajímavou, nepotřebnou.

Moje zkušenosti jednoznačně vypovídají, že právě pouze a výhradně pozitivním přístupem lze těžce poškozenému psu pomoci, zbavit ho jeho traumatu a vychovat ho ke spokojenému, obyčejnému životu.

Můj současný pes, který ke mně přišel v zuboženém stavu fyzickém a zoufalém, psychotickém stavu totální agrese, ponořený jen sám do sebe, dle odborníků, které jsem oslovila, příliš poškozený, bez reálné šance na nápravu, tenhle pes mě naučil mnohé o lidské krutosti a bezohlednosti a zároveň mě ohromil svou vůlí odpustit, touhou nechat se vyvést za svého temna, svou inteligencí, citem a schopnostmi, cítím ke svému psu velký respekt.

Několik měsíců náročné práce pro nás oba a dnes se mnou žije úžasný a ve všem maximální pes, kterého všichni obdivují. Z jeho stavu jsem ho vyvedla pouze a jen pozitivním přístupem, u tak poškozeného psa bych žádným trestem nebo tvrdým zacházením ničeho nedocílila, toho zažil už víc, než mohl unést.  Trestem, omítáním, zákazem, člověk psa nic neučí, jen mu projevuje svou nevoli, neukazuje mu, co má dělat. Zákazy, či trestáním bych jen v danou chvíli potlačila nebo přerušila jeho nežádoucí chování, ale nic ho neodnaučím, vše se jen odloží na příště a pak vystartuje s větší intenzitou, neřešený problém narůstá a sílí.

Nepotřebovala jsem pokračovat v agresi, ale odsoudit jí k zapomenutí, nepřipomínat ji, nežít jí, ale dát psovi důslednou komunikací nové podněty, ukázat mu, co všechno může, budovat sebevědomí, pocit bezpečí a klidu a s těmi pracovat.

Viz: www.budedobrej.eu

Tak vystrašený a zubožený pes, jako byl ten můj v podstatě nechce ani svou agresi opustit. Ona pro něj představuje jeho svět, kam se schovává před tím velkým, ve kterém se necítí dobře. Musím se postarat, aby mi věřil, že mu mám co nabídnout, že se toho svého světa, ve kterém je uvězněn, může vzdát, že je to správná volba a nic mu nehrozí. I když to přesvědčování o
dobru pro mého psychotického psa mě přeci jen občas fyzicky bolelo, ani on se agrese nevzdal ze dne na den a s adesátikilovým psem to i přes všechnu pozitivitu nejde bez pár bolístek, vše se zahojilo a rozhodně to stálo strašně moc za to.

Při výchově pejska nesmím zapomínat, že ho vychovávám stále, i v situaci, kdy je na zahrádce nebo ve vedlejší místnosti, je pes stále napojený na svého pána, i když vařím večeři, svým chováním já vychovávám psa, na to nesmím zapomínat, tam mohou vznikat velké problémy, a právě i pro tu permanentní vazbu je pozitivní přístup tak náročný pro vychovatele. Pes se mi naprosto poddal, to jsem po něm chtěla, ale já ho nesmím zklamat.

I když se z agresivního hovada stane po několika měsících pes, kterému lidé na ulici říkají: ty jsi ten hodný obr, i když slýchám slova: máte štěstí, že máte tak poslušného psa..., jen já a můj pes víme, jen já mám v hlavě tu myšlenku o napraveném alkoholikovi. Můj pes poznal agresi, žil s ní víc jak rok, než se ke mně dostal, zná ten temný svět a já vím, že pokud by se z nějakých důvodů na delší dobu dostal do situace, která by mu připomněla jeho předchozí život, vím, že by se mohl vrátit k agresi. I když je už dávno v naprosté pohodě, vždy budu myslet na to, že některé situace, dlouhodobější negace, připomínající
předchozí život, jsou pro něj rizikové a starám se, aby se nic takového v našem životě neobjevilo.

Následně chci popsat pozitivní metody výchovy u těžce agresivního psa, popsat průběh, vliv metody a odezvu všech situací a reakcí, z pohledu psa i člověka. Cílem této mé snahy je ukázat komunikaci a jednoduché principy pozitivního přístupu, který dokáže nemožné.

Postupy jsou průzračně jasné a čisté, ale jejich používání k výchově, či nápravě agresivního psa je mnohdy náročné, ze začátku hlavně pro vychovatele. Pokud se člověk k této cestě rozhodne, musí být připravený k určitým obětem, ale když se mu podaří
navázat na jejich základě správnou a srozumitelnou komunikaci, pak už nadále pracuje na pevném základu, který přivede oba, vychovatele i vychovávaného úžasným výsledkům k údivu všech, i toho psa.

Pozitivní přístup pracuje s důvěrou. Pes, který padl až na své dno, už nikomu nevěří, nechce a bojí se věřit, já ho žádám, aby mi dal šanci, a protože pes je i ve svém trápení velkorysý, a protože on sám vždycky CHCE, dá mi důvěru a já ji nikdy nesmím zneužít, ale trpělivým, každodenním postupem utvrzovat psa o správnosti naší volby a společně agresi odstranit ze života.

Široký úsměv a možná i slzy, které se hrnou pod víčka, když se po čase díváte na šťastného psa, vám prozradí, že jste dokázali něco úžasného. Když se pes sám vnitřně rozhodne a pochopí, že opravdu agresi k životu nepotřebuje, když se jí opravdu vzdá, vidíte na něm tu obrovskou úlevu, už nemusí táhnout to těžké břímě, může se radovat ze světa a nekonečně vás za to miluje.

Milujte své psy. EMBC

....

Pro příště::

Principy pozitivního přístupu, v čem je jeho pozitivita, jak s ní pracovat, jak navázat komunikaci s agresivním psem a jak
si získat jeho zájem.





-- Pro redakci Světa psů 9/2019 --


V následující sérii článků se věnuji popisu základních bodů, metod a podstaty pozitivní převýchovy agresivního psa.

Vyvarovala jsem se zbytečné dramatizaci, krizové situace lze při výchově předpokládat, mou snahou je popsat přístup
k problematickému psu a nabídnout řešení a možné výsledky.

I.

1)téma: Principy pozitivního přístupu, v čem je jeho pozitivita, jak s ní pracovat, jak navázat komunikaci s agresivním psem, jak získat jeho zájem.


Princip pozitivního přístupu je jednoduchý, jak sám napovídá, při něm neexistuje negativita, ale v každé situaci je třeba chovat se a reagovat pozitivně. Pokud není možné v některých situacích zachovat pozitivitu, volím pasivitu. V každém případě, je to v první řadě vychovatel, který nikdy nepoužívá fyzické tresty, ani náznakem, vynucování nadvlády, křik, nadávky, vztek, předvádění své domnělé nadřazenosti.

Pozitivní přístup není o tom, být za každou cenu veselí a "sluníčkoví", neznamená to psovi vše dovolit a jen ustupovat, je to o důsledném, vstřícném přístupu k poškozenému tvoru, budování důvěry a pocitu bezpečí, jako bychom si řekli: odsoudíme agresi k zapomnění, není pro nás důležitá, nepotřebujeme ji a budeme žít bez ní. Začátek převýchovy je o nastavení nových pravidel. Pes je psychicky uzpůsoben k tomu, aby žil podle pravidel, dle kterých se může řídit a v nich respektovat svého pána, bez pravidel se nemá o co opřít a nastupuje nejistota, která je prvním krokem k agresivitě.

Výchova pozitivním přístupem začíná nastavením společných, pozitivních pravidel pro psa i pro vychovatele.

Znamená to, že i v situacích, kdy chování psa přímo provokuje k důraznějšímu zakročení nebo jeho projev vzbuzuje nelibost a naštvání, vychovatel nesmí dát průchod své lidské agresivitě, zůstává důsledný, ale reaguje v klidu a s pochopením. Agresivních výlevů od lidí zná pes už spoustu, tím se u něho ničeho nedocílí, jen se mu tím ukáže, že všichni komunikujeme agresivně, tím bychom jen dál posilovali jeho agresivitu.  Pokud se rozhodneme k pozitivnímu přístupu, znamená to, že na agresivního psa
nahlížíme jako na nemocného, jako na tvora po prožitém těžkém traumatu, který je obětí, potřebuje terapii a my mu ji dokážeme poskytnout.
V začátcích navazování komunikace psa k ničemu nenutím, jen se snažím o navázání komunikace, díky které budu budovat důvěru.

Pes, který je pohlcený svou agresivitou, se nedokáže na svět dívat z jiného úhlu. Vychovatel na rozdíl od něj vidí svět v celé šíři možností a je na něm, aby byl schopný psovi všechny možnosti ukázat a naučit ho je prožívat bez použití agrese, výchova vede k otevření nových, jiných možností a úplnému opuštění agrese. Nikdy to nebude hned, ty první týdny budou při tomto přístupu vždy těžké na psychiku i fyzické schopnosti vychovatele, je to výjimečná situace, žádá si zkušenosti a odvahu.

Když si beru k sobě agresivního psa na výchovu, v první řadě budeme potřebovat komunikaci.

Pes ke mně přišel ze svého prostředí, se svými špatnými návyky a zkušenostmi a se svou zažitou nevhodnou komunikací. Přišel, ale do jiného prostředí, u mě neplatí jeho způsoby komunikace, na které byl zvyklý, musí se naučit komunikovat se mnou, je na mě, abych ho to naučila. Pes bude ze začátku stále používat svůj dřívější repertoár, já mu stále budu dávat najevo, že mu nerozumím a že má jiné možnosti komunikace, budu mu je ukazovat a zdokonalovat ho v nich, ukážu mu, že agresi už nepotřebuje a že agresí se se mnou nedomluví.

Stále musím mít na paměti, že pro poškozeného psa, neplatí žádné jako. S předstíráním by vychovatel u takového psa neuspěl, pes prošel složitými situacemi a umí se v marně sebevědomích hrách na dominanci snadno zorientovat a získat nadvládu,
pozitivní přístup znamená naplno přijmout psa a poddat se mu. Ta cesta vede ke vzájemnému respektu.

Moment, kdy ke mně přichází poškozený pes je pro oba velmi náročný, já přijímám psa do svého domova, pes ztratil své předchozí prostředí, i když třeba pochybné, ale znal ho, u těžce poškozeného psa může změna a pak každý i třeba jen nepatrný
podnět vyvolat silnou agresivní reakci, vychovatel se musí tedy vyvarovat všech rizikových stimulů i zvýšený hlas nebo rychlý pohyb může pes vyhodnotit jako své ohrožení, je třeba podřídit všechno své chování potřebám psa. Přes to, že je to náročná a pro mě, jako vychovatele i nebezpečná situace, nebudu ji vědomě nijak dramatizovat, pes čte moje emoce, já k němu vysílám signály: jsi tady, já taky, buď tu jako doma, takhle to teď bude, takhle je to pro nás oba v pořádku. Stále musím mít na paměti, že pes čte moje emoce a odrazí je v sobě, proto mu ukazuji klid, jeho příchod je v pořádku a "bezvýznamný".

Neprezentuji žádný strach, lítost, zvýšenou pozornost, nic, čím by se musel pes zabývat, jen prostá přítomnost a dát mu čas na uklidnění. Pes odráží jako v zrcadle vše, co do něj vložím, každou emoci, můj projev, pes si vše ukládá a na to reaguje, je doslova mým nezkreslujícím zrcadlem.

S agresivním psem jednám pomalu, klidně, přes to, že ho bedlivě sleduji, na něj má moje chování působit spíše jako nezájem, nechávám mu klid. Agresivní pes rozhodně není v pohodě, neumí se uvolnit, ani jeho odpočinek není kvalitní, cítí se v permanentním ohrožení, nedokáže se toho pocitu zbavit, prožívá neustálý strach a nedůvěru ke všemu kolem sebe, proto je důležité se postarat o jeho útočiště, nabídnout mu pocit bezpečí. Když přijmu takového psa k výchově, musí mít u mě své místo, kde se bude cítit alespoň částečně chráněný. V novém prostředí to bude místo alespoň trochu kryté a stranou od hlavního dění, nejspíše chodba nebo nějaký zadní kout, kde bude mít pes krytá záda, ale bude ho moci rychle opustit. Nechám na psovi, ať si místo vybere sám a respektuji jeho volbu. Na to místo se snažím chodit co nejméně, dám mu tam pelech a vodu, ale nejsem tam víc, než je třeba, je to jeho místo. Pes potřebuje mít výhradně svoje místo bez přítomnosti druhých.

První den, kdy je pes u mě, je mým záměrem ho zmást. To v tom smyslu, že agresivní pes je zvyklý na zažité reakce okolí na jeho agresivitu. Na každý projev odpovídalo okolí stejně, tedy agresivní reakcí, strachem a ústupem, je třeba mu toto přesvědčení a zkušenost hned na začátku zpochybnit.

Přijmu psa vlídně, přehlížím jeho projevy, já na ně nebudu reagovat jako všichni, mě jeho agresivita zdánlivě nezajímá, pro
mě je to jazyk, kterým se se mnou nedomluví. Pokud se projevuje agresivně, točím se k němu zády, pes se potřebuje svému protějšku dívat do očí, aby se v něm mohl zorientovat, všichni známe tem nepříjemný pocit, když se k nám během rozhovoru druhý otočí zády, to je přesně ten, který chci psovi sdělit. Jeho zmatení vede k částečnému uvolnění ve smyslu poznání, že něco je jinak oproti jeho dosavadním zkušenostem, neplatí jeho zažité stereotypy, očekával můj strach, dostal odmítnutí, tím si trochu otevírám jeho zájem.

(I když to nezdůrazňuji, vím, kolik odvahy je třeba a jaký strach prožívá vychovatel, je třeba se ho zbavit, určitě se chránit dobrým oděvem, pomohlo mi, když jsem si řekla: "No tak co, tak mě pokouše, to už jsem zažila...")

Pes přišel do nového prostředí, já v první řadě nesmím zapomenout na to, že i on se bojí, neví, co může očekávat, je nejistý, mou prací je mu ukázat, že žádné nebezpečí nehrozí. Jeho strach zmírním, když ho seznámím s prostředím, pokud se nechá, provedu ho po jeho novém domově, nezúčastněně, bez vysvětlování, pokud se nechce nechat vést, nechám ho, ať se se svým prostředím seznámí sám. On to určitě neudělá hned, je mnohem pravděpodobnější, že si zaleze do kouta, je nejistý z té nové situace,
hledá, jak se k ní postavit, je ve střehu, v tuhle chvíli mu nemohu nijak pomoci, potřebuje být sám, moje přítomnost by ho znervóznila. Dám mu čas, aby situaci přijal, nekontroluji ho, věnuji se nějaké své činnosti, to mi dá zapomenout na moje vlastní obavy a nebudu vysílat psovi negativní emoce.
Přístup: "O nic nejde, prostě jsi tady a já jsem tady taky."

Pes je vždy zvědavý na své prostředí, bude ho chtít prozkoumat, když ne dnes, tak zítra, já ho nechám v co největším klidu, dokud to sám neudělá. Když prozkoumává prostředí, nekomunikuji s ním, nepomáhám mu, nekomentuji, naprosto ho přehlížím, nenavazuji kontakt, vyhýbám se očnímu kontaktu, prostě jsem jen součástí tohoto prostoru. Pes se potřebuje soustředit, aby získal důvěru v nové prostředí, nesmím ho rušit, vyrušení nebo úlek si zafixuje jako výstrahu k danému místu, o to nestojíme. Náš domov se stává jeho domovem, tak k němu smí přistupovat, to mu dovolím, to po něm chci a předem se smiřuji s jistými materiálními ztrátami.

Samozřejmě je nutné mít místo, kam si bude pes chodit ulevit. Agresivní pes má vždy problém s přítomností druhých psů a někdy i lidí, když pracuji na jeho výchově, není možné ho stresovat setkáváním se s ostatními, pro začátek terapie potřebujeme soukromý prostor pro venčení a výcvik, ideální je vlastní zahrádka.

Psa v tomto stavu nikdy nezavírám, nenechávám samotného, můj domov je jeho útočiště, já jsem jeho zprostředkovatel k dobrým postupům, zahrádka je jeho hřiště, prvních pár dnů jsem mu naprosto k dispozici.

První den nenabízím psovi jídlo, lze předpokládat, že nebude žrát, byla by to jen nadbytečná pobídka k něčemu, co by nesplnil, je vhodnější ho nechat trochu vyhladovět a jídlo mu nabídnout až, když můžu předpokládat, že o něj má zájem.
To je jeden ze zásadních přístupů v začátku výchovy, nechci po psovi nic, co by nemohl nebo nechtěl splnit. Podněty přicházející ode mě, budou vždy vykalkulované tak, abych mohla předpokládat, že pes má zájem o jejich splnění, že jsou předem už v jeho zájmu, (dám mu vodu, když vidím, že má žízeň s povelem: napij se), čtu v jeho potřebách a jsem připravená mu nabídnout jejich uspokojení. Tím buduji pozitivní prožitky mezi námi. On pocítí nějakou svou potřebu a mou výzvou a "splněním" získává pozitivní zkušenost z mé přítomnosti.

Ta výzva, (napij se), se zdá být nadbytečná, má smysl v tom, že stálým opakováním tohoto principu pes získá zkušenost, že moje povely vedou k jeho pozitivním pocitům.

Tím prvním těžkým okamžikem je první noc. Je přirozené, že ani vychovatel, ani pes toho moc nenaspí, pes zůstává na svém místě, ale je to pro něj neznámý prostor, bude hlídat sám sebe, bude ve střehu, stejně tak, jako vychovatel, který naslouchá
každému podezřelému zvuku, klidný spánek je na pár dnů v zapomnění pro oba.

Ráno je vysvobození a začíná tvrdá práce na výchově.


Popsané téma:

-Pes se seznámil s novým prostředím, žijeme v pozitivním přístupu, máme počátky komunikace a zájmu.

Následující téma:

2): Rozvíjení a způsob komunikace, stanovení pravidel, výcvik, zklidnění psa, krmení.





-- Pro redakci Světa psů 10/2019 --


Předchozí: Principy pozitivního přístupu, v čem je jeho pozitivita, jak s ní pracovat, jak navázat komunikaci s agresivním
psem, jak získat jeho zájem.

II

2)téma: Rozvíjení a způsob komunikace, jméno, stanovení pravidel, výcvik, zklidnění psa, krmení.

První společná noc je za námi a hned ráno začíná nový režim v pozitivním přístupu.

Pes si nesmí zvyknout, že by si mohl určovat svůj rozvrh. Možná to tak dělal dříve, ale teď přišel na pozitivní výchovu a
bude se jí on i jeho vychovatel intenzivně věnovat. Agresivní pes si dříve navykl na to, že dokáže spolehlivě od sebe odehnat všechny se kterými nechce komunikovat, na to mu jako vychovatel, nesmím přistoupit. V duchu logické kalkulace plnění potřeb, (viz. čl.I.), psa vím, že se pes bude ráno potřebovat vyvenčit a jsem připravená ho k tomu vyzvat a dát mu možnost,
aby mi vyhověl.

Potřebuji s ním proto navázat komunikaci, přiblížím se k jeho místu, pomalu, nejdu přímo "na něj", přímo se psi k sobě přibližují jedině při útoku, já vždy volím cestu" obloukem", dám mu možnost, aby viděl, že nepředstavuji hrozbu, položím na zem pamlsky a bez oslovení, či očního kontaktu zase odejdu.
Jen připomínám svou přítomnost a ukazuji svůj nezájem a nekonfliktnost.

Na začátku se vyhýbám očnímu kontaktu, protože:

1)
Pokud pes naváže na oční kontakt, nemyslí na nic jiného, je v očekávání ...

2)
Očekává zdůvodnění tohoto velmi důležitého kontaktu a já mu jej ještě nedokáži sdělit.

Vyklidím prostor tak, aby si pes mohl pamlsky nepozorován sežrat. Po chvíli to zopakuji, zůstanu na dohled, zády ke psu, stále ukazuji svou nekonfliktnost a snažím se získat důvěru.

K psovi se vždy přibližuji klidně a uzavřeně, vztyčená postava, vypnutá ramena a hruď v psí řeči těla znamenají výzvu ke konfliktu!

Na úplném počátku výchovy jsou velmi zásadní emoce, které k psovi vysílám. Zrazený pes tak trochu ztratil víru v lidskou dobrotu, může i člověka považovat za nepřítele, protože si s ním nerozumí, jeho propad do agrese vypovídá o tom, že se vzdálil lidskému světu a jedná na základě svých vrozených pudů. Znamená to, že i člověka si čte svým instinktem, nevnímá moje slova, ale moje emoce. Musím si na své pocity dávat velký pozor a zůstat v klidu a vstřícnosti.

Moc dobře vím, jak je to těžké, pokud mi chování psa nahání strach, který nedokážu potlačit, je lepší na chvilku odejít, zavřít se třeba do koupelny a zklidnit se, také se mi nejednou osvědčilo vzít si na pomoc humor. Je to rozhodně lepší volba než překrývat
strach hranou suverenitou, kterou pes brzy prokoukne, slova: "Neber se tak vážně" a podobně, pomůžou uvolnit atmosféru. Psi všeobecně humor milují, každý pejsek, kterému se směji pro jeho blbosti, které mi předvádí, se začne pro získání smíchu ještě víc předvádět, psy milují lidský smích a emoce, které tím k nim vysíláme, i agresivní pes se chce smát. Možná na to zapomněl, proto mu to připomenu a budu ho rozesmávat já.

Ty první společné začátky jsou velmi důležité, vychovatel, který se rozhodl k této práci musí mít odvahu, dobré oblečení a prostě se nebát. První den, kdy začínám se psem pracovat ho chci hlavně poznat, ale nesmím zapomínat na to, že on dělá to samé. I on mě čte a poznává, proto se soustředím na to, abych na psa působila klidně, vyrovnaně, nekompromisně, ale ne dominantně: "Jsem tu pro tebe, buď tu se mnou, podle mých pravidel." Pokud si v některých situacích nevím rady, chování psa je pro mě matoucí nebo nepříjemné, prostě ho ignoruji, tak, aby si mou ignoraci uvědomil, je to výborný komunikační prostředek, pes ho
moc dobře chápe, hlavně jako vychovatel nesmím nikdy klesnout ke zlobě.

Když uvolním atmosféru, připnu psovi vodítko a vedu psa na zahrádku vyvenčit. Na tuto situaci se předem dobře obléknu, je to první bližší kontakt, agresivnímu psovi, se kterým pracuji, nikdy nesundávám obojek, připnutí vodítka je třeba zvládnout rychle, nekompromisně, proto se chráním oděvem, lze předpokládat, že se pes po mě ožene, je třeba to ignorovat, (psa matu svým chováním, získávám jeho respekt), vybídnu psa k procházce, ukážu mu cestu na zahrádku, neprojevuji strach, ale nabízím "zábavu".

Nenechávám psa vyběhnout ven prvního, vždy je na vodítku, platí, že volnost bude jednou z odměn, kterou budu psovi dávkovat dle jeho chování, nebude si ji brát sám. Zahrádka je jeho další nový prostor, bude si ji chtít zmapovat, já se nechám vést, nebráním mu v prohlídce, stačí jedno kolečko kolem zahrádky, pokud si při tom uleví nechám ho, pokud ne, nenutím ho.

Příliš volnosti není vhodné, zahrádka bude naším tréninkovým prostorem, pes musí vědět od začátku, že zde já určuji pravidla.

V prvních dnech, kdy nastavuji pravidla pro naše soužití, je třeba je jasně určit a důsledně dodržovat. Pro poškozeného psa a jeho úspěšnou výchovu je naprosto zásadní stanovit pravidla, stále se opakující rutinu, neměnné postupy, které se budou do nekonečna stále opakovat. Pes si na ně brzo zvykne, v novém prostředí si je uloží a stálým opakováním se mu vryjí do vědomí, jako jistota daného prostředí. Po čase už sám ví, co má následovat a realita odpovídá jeho úsudku, dění splní jeho očekávání, a to dává pejskovi pocit jistoty a bezpečí v prostředí kterému začíná rozumět.

Podle schopností psa určím výcvik, který budeme třikrát denně absolvovat. Pokud pes není moc ochotný ke spolupráci, postačí jen jednoduchá chůze u nohy, postupně zařadit i povely stůj, sedni atd. , ale vždy předem vycházím z ochoty a schopností psa. Nebudu po něm chtít nic co by nemohl splnit, víc, než o pokrok v klasickém výcviku zde jde o zakódování pocitu psa o uklidňující
odhadnutelné rutině, o vzájemný kontakt, navození pocitu klidu a uspokojení z dobře vykonané práce. Je třeba za každý sebemenší úspěch psa chválit. I když je to spíše o tom, že prostě jen jde vedle nohy a více méně náhodou se mu povede se zastavit, stále chválím a zkusím i odměnit pamlskem, jde mi o získání uvolněného pocitu a radostného místa zábavy.

Při takovém výcviku střídám "práci" a "zábavu", nesmím psa přetížit plněním povelů, vždy ho musím uvolnit hrou, házením míčku nebo běh nebo jen obyčejný odpočinek. Hra je pro každého psa přitažlivá aktivita, vychovatel je v tom s ním a tím
si získává jeho důvěru. Při této práci hodnotím zdravotní stav a fyzické schopnosti psa, nesmím ho přetížit. Na začátku
nebude možné pustit psa z vodítka, proto i při zábavě vychovatel běhá se psem, prozatím pes zůstává na krátkém vodítku, až později je možné ho nahradit delším. Pozor musíme při hře dávat také na to, aby se pes moc nerozdováděl. U agresivních, tedy narušených zvířat může vést i pozitivní prožitek k projevům agrese. Má tento projev zakořeněný jako prioritní, zvýšené emoce, (i když pozitivní), mohou být spouštěčem, prostě on neumí své emoce ovládat, proto je tak důležité celkové zklidňování psa.

Všechny případné agresivní projevy psa ignoruji, pevně držím vodítko, ale otočím se k němu zády, pokud je pes silný a cloumá se mnou, pomůžu si obtočením vodítka kolem stromu, pevného bodu, ignoruji projevy psa, ale zůstávám na blízku, stále držím konec vodítka, aby věděl, že ho mám ve své moci, je na místě vlídná uklidňující řeč, i když jsem zády ke psu.

Při tréninku navazuji také kontakt verbální. Pes dosud nezná můj hlas, proto na něj mluvím srozumitelně, pomalu a klidně, jako na malé zlobivé děcko. Nezvyšuji intenzitu hlasu, i když se zdá, že mě pes neslyší. On slyší, jen se naučil neposlouchat, já se nepřizpůsobím jeho zkušenostem, nezačnu na něj křičet, zůstávám u běžné hovorové důrazné mluvy, pes to brzy pochopí a přijme. Intenzita síly hlasu má velký význam, když na něj budu hulákat každý bezvýznamný povel, beru si tím šanci do budoucna k emočnímu zvýraznění skutečně důležitých příkazů. V jeho předchozím prostředí určitě všichni křičeli, nechci to
psovi připomínat, navozuji klidné prostředí.

První jeden, dva dny komunikuji se psem beze jména. V situaci, kdy přišel z poměrů, že jeho jméno ani neznám anebo se mi jeho jméno nelíbí to prostě nechám na později. Je to zdánlivá maličkost, ale z pozice vychovatele, chci, aby se mi pes plně odevzdal a stejně tak i můj přístup k němu musí být bez výhrad, přirozený.
Pokud se mi jeho jméno nelíbí, nebudu ho říkat uvolněně a riskuji nevhodné emoce, mohu ho změnit. Když jeho jméno
neznám, udělám to stejně, nijak tím psa nepoškozuji ani v případě, že se k tomu rozhodnu pro svůj dobrý pocit. Naopak, když
ho budu svobodně oslovovat jménem, či přezdívkou, která mi k němu "sedne", podvědomě dám do oslovení ty správné emoce a pes to vnímá. Jeho jméno bývá z předchozího prostředí zatíženo negativními zkušenostmi. Pokud psovi jméno ponechám, je vhodné ho oslovovat jeho zdrobnělinou. Když najdu to správné oslovení, které je pro mě, pro vychovatele tím nejlepším, je pro mě příjemné a hezké a ráda jím budu psovi říkat, pak ho opakuji při každé příležitosti, stále a často, a hlavně vlídně a s radostí, tak, jak chci, aby se jméno zrcadlilo v mysli psa. Psovi je úplně jedno, jestli mu říkám Karle nebo Maruško, ale na emoce, které
z oslovení plynou je velmi vnímavý a ty jsou rozhodující.

Domů po tréninku odcházíme, když je pes v klidu, po jeho zklidnění.

Dovedu psa domů, na jeho místo, posadím se v dohledu na zem tak, aby mě viděl a něco sním. Sedám si na zem proto, že mu tím říkám, že se mu chci přiblížit, když bych nad ním stála, ukazuji mu, že jsem víš-větší než on, to je zvířecí hra o dominanci, nic takového nechci. Zároveň je důležité, aby mě viděl jíst a musel čekat. Pes má už hlad, ale pán jí první, díky nejistotě nového místa pes zůstane, nebude obtěžovat, počká a vychovatel ho vysvobodí z jeho čekání, splní mu jeho přání a předpoklad, (nažer se) a nakrmí ho.

Toto je jeden z těch hlavních společných pozitivních prožitků, na kterých se staví dál. Je to zásadní moment a je třeba ho vždy dodržovat ve stejném postupu. Ten povel: nežer se, se zdá být nadbytečný, ale jeho velký význam je v tom, že v situaci, kdy psovi plním jeho přání, - má hlad a chce jídlo-, já mu je dávám s povelem ke žraní a on si ukládá, že moje povely vedou k uspokojení jeho potřeb. Tento princip opakuji při každé vhodné situaci: nežer se, vyčurej se, lehni do pelíšku, napij se, všední potřeby tím
zpracovávám k pozitivnímu vnímání mých příkazů a budování společných, příjemných prožitků.

Od prvního dne máme nastavený jasně daný program. Pes, který se propadl do agrese se nesmí nudit.

Ráno začíná kruhovým tréninkem na zahrádce, pak krmení, odpočinek a znovu ještě dvakrát trénink a večerní krmení. Ranní krmení je jen symbolické, opravdovou dávku jídla dostává až večer. Pes potřebuje spát šestnáct hodin denně, tomu přizpůsobím celý rozvrh. I když pes nebude hned uvolněný a nebude spát, stačí, že bude v klidu, dopřeji mu jeho prostor a klid. Režim, který nastavím budeme dlouho dodržovat, každá změna je nežádoucí, proto počítám už v prvních dnech stanovení režimu i s jeho potřebami, které se projeví až později, (trénink postupně vystřídá procházka).

Velmi důležitý bod je rituál krmení.

Pro počátek výchovy rozdělíme krmení na dvě fáze, postupem času si pes sám určí svým zájmem, zda mu dvě dávky vyhovují anebo bude žrát jen večer. V začátku, je ranní krmení i když třeba jen symbolické, důležité pro svůj obsah informace,
kterou tím psovi sděluji.

Krmení následuje po ukončení ranního tréninku.  Odvedu psa domů, na jeho místo, v jeho blízkosti, tak, aby mě viděl
já jako vychovatel sním svoje jídlo, stačí pár soust, chvilka, kdy pes vydrží v klidu, ale vidí, že jeho vychovatel jí a on musí čekat, tedy nenásilně mu připomenu podřízenou pozici. Tento moment zbytečně neprodlužovat, pes má hlad, chce svoje jídlo, avšak nesmí si ho vynucovat. Stačí mu ukázat, že je prostě druhý, pochválit ho, pokud byl hodný a nabídnout mu jeho jídlo.

Velmi pozitivní vliv má způsob krmení na zahrádce.
Nabídnu psovi jídlo, vyvedu ho znovu ven a granule rozhodím po zahrádce. Nechám psa si za mého dozoru jídlo hledat a postupně sežrat.

Pes ví, že já vládnu jeho jídlem, já mu ho "uvolnila" pro něj, ale on musí vynaložit úsilí, aby ho našel, k hledání jednotlivých kousků musí zapojit čich, tedy si jídlo "stopuje", to ho zabaví, potřebuje k této činnosti hodně energie pro zapojení receptorů, z takové činnosti má uvolňující pocit, zapomíná na agresi a zároveň se tím zahrádka stává příjemným místem, kde bude rád, a to je podstatné pro další pozitivní náladu při výcviku. Pozitivní je také to, že sní každý kousek zvlášť, nezatěžuje si žaludek velkou dávkou jídla najednou.


Popsané téma:

- Pes seznámil s novým prostředím, žijeme v pozitivním přístupu, máme počátky komunikace a zájmu.

- Navázání klidné komunikace, používání jména, zvykání na pravidla, máme svůj rozvrh a způsob krmení.

Následuje téma:

3): Zdravotní stav, klidná komunikace, spánek, hlídání, zapojení aktivního zájmu psa, odpočinek, řeč těla, druh agrese, oční kontakt, zafixování povelů, srozumitelná komunikace.





-- Pro redakci Světa psů 11/2019 --

Předchozí téma:

- Pes seznámil s novým prostředím, žijeme v pozitivním přístupu, máme počátky komunikace a zájmu.

- Navázání klidné komunikace, používání jména, zvykání na pravidla, máme svůj rozvrh a způsob krmení.

 4::)Zdravotní stav, klidná komunikace, spánek, hlídání, zapojení aktivního zájmu psa, odpočinek, řeč těla, druh agrese, oční kontakt, zafixování povelů.


Máme nastavený režim soužití, komunikace, jméno, krmení, začátek společného žití v pozitivním přístupu.

V těch prvních dnech je toho všeho strašně moc k řešení. Jako vychovatel musím být soustředěná, pozorná a při tom vlídná, nic neopomenout a nic nepokazit. Pes si přinesl spoustu problémů k řešení, nesmím mu přidávat ještě další způsobené mým případným špatným jednáním nebo nevhodnou reakcí. Abych vyloučila případné negativní podněty mimo naši komunikaci, věnuji svou pozornost fyzickým projevům psa. Po absolvování prvních tréninků už znám jeho chůzi, pohyb při hře, chuť k jídlu a vyměšování, jeho energii a potřebu odpočinku, prostě jeho fyzický stav. Pokud se mi na jeho projevu cokoli nezdá
v normálu, zaměřím se na to a sleduji, zda by se nemohlo jednat o nějaký zdravotní problém. Pes ke mně přišel z nedobrého prostředí, může být poškozený i fyzicky a musím zvážit i možnost, že jeho agrese může být vyvolaná nějakou psychickou predispozicí, toto je třeba hned na začátku zhodnotit. Pokud vychovatel nemá dostatečné zkušenosti přizve si na posouzení zdravotního stavu psa odborníka, zde se nesmí nic podcenit nebo zanedbat.

Můj současný pes měl při příchodu ke mně mimo jiné srostlé staré neléčené zlomeniny, utrhané vazy a nekonečné zažívací problémy, pokud psa něco bolí a není mu dobře, přidává to na jeho agresivitě, cítí se handicapovaný a tím zranitelný, má větší
potřebu vlastní ochrany, proto je třeba všechny tyto možné problémy podchytit a zvolit způsob a čas jejich řešení.

U mého psa jsem zažívací problémy řešila po konzultaci s doktorem dietou a vhodnou stravou, operaci utržených vazů jsme zatím nebyli schopni absolvovat a zejména pooperační rekonvalescenci bychom určitě neustáli, musela jsem volit priority,
operaci odložit, i když nám stav způsoboval problémy. Prostě volba menšího zla, která bude vždy individuální. Věděla jsem na co musím brát ohledy, neodkladná byla práce na psychice, tím nejpodstatnějším je na začátku vždy budování jistot, pocitu bezpečí a zázemí, zklidnění psychiky.

Bude-li se u psa projevovat nějaký závažný, fyzický, zdravotní problém, který nesnese odkladu, je třeba požádat o pomoc jiného trenéra, doktora, odborníka, protože manipulace s agresivní psem, který má vážný zdravotní problém je velmi složitá a náročná. Dostat takového psa k veterinárnímu ošetření a absolvovat jej je nad síly jednoho člověka, tady jde odhodlání stranou, je třeba volit odpovědnost i k ostatním zúčastněným. Ve výchově taková situace znamená posun na samý začátek, vyřešíme
zdravotní problém, ale pak budeme s výchovou opět na samém začátku.

-
Návštěva veterinární kliniky, ošetření a následná rekonvalescence, bude samostatnou kapitolou.

Pokud zjistím, že pes nemá nijaká zásadní poranění, či zdravotní problémy, nebo jeho případná ošetření je možné odložit, věnuji se s přihlédnutím na jeho stav práci v nastaveném režimu tréninků a výchovy. Ostatní budu řešit až po částečném zklidnění psa a navázání komunikace a důvěry.

Po večerním tréninku a krmení je vhodná jemná komunikace, či snad, dovolí-li to stav psa i mírná hra v prostředí domova. Pokud je pes příliš uzavřený, nenutím ho, sednu si na zem poblíž něj, čtu si nebo se věnuji nějaké jiné své, nenápadné činnosti, ale zůstávám v jeho blízkosti, jsem s ním, on vnímá, že je součástí klidného dění, jen prostá přítomnost, bez dotyků, je pro něj uklidňující. Pokud projeví zájem, komunikuji s ním, osvědčilo se mi mu číst, klidná, tichá řeč, pes hezky usnul za mojí asistence,
s důvěrou v mou nekonfliktní přítomnost, mohu doufat v jeho klidný spánek.

Psychicky poškozený pes se ale bude určitě v noci budit, nebude spát v klidu, neumí to. Pro vychovatele je to jedna z jeho objetí, i on se na pár dní vzdá klidného spánku.

V začátku soužití nebudu manipulovat s místem odpočinku psa, které si sám vybral, ale jako vychovatel přesunu svůj "pelech" do blízkosti toho psího, v opačném rohu místnosti nebo na gauči ve vedlejším pokoji, vždy však tak, abych na psa viděla a zrovna tak i on věděl, že jsem poblíž a on nezůstal sám.

První den a noc mu bylo třeba samoty dopřát, teď už ne, už jsem permanentní součástí jeho života, stále mu nabízím sama
sebe, už nemusí nic řešit sám, jsem tu, abych mu pomohla - to jsou informace, které mu sděluji.

Pokud pes v noci vyskočí a hlídá - štěká, neokřikuji ho, (z pohledu psa by jsem se tím přidala k jeho křiku a tím jakoby souhlasila s jeho chováním), v klidu, pomalu se přiřadím k němu nejblíž, jak mi dovolí, snížím se, tedy si kleknu nebo sednu, točím se bokem ke psovi, zůstávám v klidu. Říkám tím psovi, že vím, že se venku něco děje, ale není to důležité, projevuji naprostý nezájem o jeho štěkot a hlídací projevy, nevyprovokuje mě k žádné reakci, (proto on to dělá, chce mou spolupráci), sděluji mu nezájem, bezvýznamnost a klid. Je potřeba trpělivosti, bude to nějaký čas trvat, než i pes sám uzná, že to vůbec není potřeba a když to nezajímá mě, nemusí to zajímat ani jeho.

Pokud je pes příliš agresivní, nepřibližuji se příliš nablízko, svou ignoraci mu sdělím z bezpečné vzdálenosti, je-li to nad mé síly, (někteří psy dokáží být v noci opravdu strašidelní), odcházím do jiné místnosti, nezavírám dveře, neodděluji se od psa, ale odchodem mu sděluji svůj nezájem.

Nejčastější lidská reakce na tuto situaci bývá okřikování psa nebo utěšování, ale to je přesně to, co pes chtěl, můj zájem o
jeho chování by byl jeho odměnou. Je třeba se na to podívat z obrácené perspektivy: pes si mě vychovává k nočnímu
hlídání!!

Tato obrácená perspektiva mi v mnoha situacích napoví, co mi pes sděluje, o co se snaží, protože on se stejně jako já snaží mě převychovat, málo kdy si to člověk připustí, ale chytrý pes to dělá vlastně neustále. Pozitivní přístup je dialog a oboustranná spolupráce ve které je vychovatel přeci jen o něco chytřejší, a tak brzo získá převahu.

I po nepříjemné noci začíná den stejně, jako všechny předchozí a budoucí, vyvenčením na zahrádce, tréning, hra, pak snídaně vychovatele za dozoru psa, který musí čekat, následuje jeho krmení, odpočinek a stále stejně podle daného režimu.

Stálým
jednoduchým tréninkem zjistím, co psa baví, kde je ochotnější ke spolupráci, kde projevuje zájem, či vlastní iniciativu a takové činnosti co nejvíce zapojuji do našeho programu, nejen při tréninku, ale i doma, v čase určenému k odpočinku. Pokud pes nechce nebo neumí odpočívat, nesmím ho nechat bez činnosti, ale musím mu citlivě dávkovat nenáročnou činnost. Při
dobře vedeném venkovním tréninku se pes dostatečně fyzicky unaví, ale pro něj je stejně důležité vyžití i mentální, někdy je dokonce i důležitější než fyzické. Při hledání činnosti pro psa vždy vycházím z toho, co psa baví.
Jsme spolu už pár dní, už vím, jaké činnosti sám, rád a často opakuje a toho využiji.

Klasický a velmi častý případ je, že pes v rámci poznávání domácího prostředí začne skákat na kuchyňskou linku, je pro každého psa přitažlivá, protože ono je to opravdu to nejzajímavější místo v každém bytě. V období tréninku opomenu to, že je to z lidského, estetického, hygienického a mnoha dalších důvodů nevhodné, to teď není důležité, právě pro to, abych mohla později psa takové špatné návyky odnaučit, dám mu teď prostor linky k dispozici a časem budeme pracovat na tom, že se stane pro psa nezajímavou.

Pokud psovi zakazuji vstup do nějakého prostoru, tím zákazem ho upozorňuji na to, že je to místo něčím výjimečné a on to zcela jistě bude chtít při každé vhodné příležitosti prozkoumat. Při pozitivní výchově nezakazuji, ale volím opačnou cestu: zajímá
tě to tady, tak si to tady prozkoumej a až nebude tvoje zvědavost tak veliká, nenásilně odvedu tvou pozornost jinam, tento prostor se stane už známým, nezajímavým.

Jsme zatím na začátku, a tak s naprostým klidem poschovávám na linku pár dobrůtek, nechám psa, aby si je hledal a chválím za každý úspěch, postupem času budu dobrůtky přesouvat jinam a na linku zapomeneme. Podobným způsobem zapojuji do společné činnosti celou domácnost, má být pro psa prostorem bezpečí, tak k ní oba přistupujeme. Když psa zapojuji do různých
mentálních her a zábav, stále musím dbát na správné dávkování, nesmím ho přetížit, vždy pro něj chystám úkoly, které bude schopný a ochotný splnit, stále chválím a stále se vší statečností přehlížím jeho agresivní projevy.

Pokud se pes doma rozhodne k odpočinku, nenutím ho do činnosti, v té chvíli by i vychovatel měl na dohled od psa odpočívat.

V prvních dnech, je třeba, aby pes i vychovatel dělali stejnou činnost. Je to velmi důležitá informace pro psa a je třeba aby i vychovatel odpočíval, aby nepřecenil svoje síly, bude jich s přibývajícím časem mnohem více potřeba, permanentně a dlouhodobě, vychovatel si nesmí dovolit selhat, i on potřebuje odpočívat.

Stále se učíme se psem komunikovat, já se učím řeč těla psa, jeho projevy, učím se rozpoznat tón jeho štěkotu, odlišit výstrahu a zábavu, poznat jeho inteligenci a náturu a rozpoznat druh agrese, kterou trpí. To samé dělá pes, snaží se rozumět tónu mého
hlasu, mým emocím, povelům a pochvalám, oba hledáme společnou komunikaci. Do té patří další důležité způsoby komunikace: zapojení očního kontaktu a fyzické dotýkání.

Doposud jsem se očnímu kontaktu spíše vyhýbala, je třeba se nejprve zbavit počátečních rizik nového soužití, když už jsme udělali pár prvních kroků, je na čase začít komunikovat jako šelmy.

V pozitivním přístupu se já mnohem víc stávám psem, nekomunikuji se psem z pozice velitele, mým největším zájmem je srozumitelnost, nemůžu očekávat od psa, že se naučí lidskou řeč, ale já se tu psí, alespoň z části naučit mohu, (přiznám
se, že já ji někdy používám i na lidi).

Při kontaktu se psem ji používám stále, stávám se tak pro psa srozumitelnou, i když třeba jen v základních pojmech, ale pro psa je to jako návrat domů, postřeh:
tohle znám, tomu rozumím, přináší pocit uvolnění a já tím získávám obrovskou devizu pro naše soužití a výchovu.

Začínám vyhledávat oční kontakt, ne přímým pohledem do očí psa, ale na jeho kořen nosu, mezi oči, při každé komunikaci tělem nebo řečí se takto na psa dívám, ovšem nikoli vyzývavě!

Budu v tom pokračovat tak dlouho, dokud nepoznám, že pes sám začal hlavu natáčet tak, aby můj pohled spadl přímo do jeho očí, tuhle volbu nechám na něm, on to dříve, či později udělá, protože mi chce rozumět a až to udělá, je to velká výhra, protože mi tím říká: "zajímáš mě."

Jen opatrně, "necivět" na psa, to by si mohl vyhodnotit jako provokaci. V oční komunikaci víc, než kde jinde platí pravidlo opatrnosti a empatie. Navázáním očního kontaktu se se psem zásadně sbližujeme. Při kontaktu se na psa usměju,
pes rozumí pohledu přivřených víček, a zároveň ho pochválím, slova: hodný, v pořádku, opakování jeho jména..., prostě pozitivní, uklidňující informace.
Když pes hledá oční kontakt, žádá si tím informaci k situaci, ve které se nachází, dává mi tím šanci být velmi pozitivní!

Při tréninku na zahrádce se z opakujících se reakcí psa na různé podněty snažím rozpoznat, jakým druhem agrese je zatížený. Může to být agrese lovecká, sebeobranná, agrese směrem k ostatním psům, k lidem, její skutečné základy poznám spolehlivě až při procházce venku, při kontaktu s neznámým prostředím a jeho obyvateli, s největší pravděpodobností mohu očekávat
kombinaci všech, a tak i můj přístup v komunikaci je víceméně všeobecný, zatím stále poznávám, co bude třeba řešit v budoucnu.

Postupně mírně odlišuji naši práci doma a na zahrádce. Venku je to prostředí pracovní a doma odpočinkové.

Když vycházíme na zahrádku, jdeme za určitým úkolem, plnit svou povinnost, s úspěchem splníme všechny body tréninku a domu se vracíme s pocitem dobře vykonané práce a velkou pochvalou, tedy zejména pes.

Doma nechávám psovi volnější režim, nechávám mu prostor pro jeho případné aktivity, i když se mi nebudou líbit: roztrhá všechny časopisy a podobně, nechám to být. Pes se potřebuje sám realizovat, na zahrádce dostal úkol, ten splnil, je spokojený,
teď potřebuje být kreativní, bez nutnosti plnění zadaného úkolu, má potřebu své vlastní činnosti. Pokud to budou jen
časopisy nebo roztrhaný ručník, je to v pořádku, postupně ho výchovou spolehlivě od takových činností odvedu, chápu, že potřebuje svůj prostor pro uvolňující činnost. I tady je ale třeba určit hranice, pes bude postupně zjišťovat, zkoumat, co vše si může dovolit! Pokud třeba začne kousat nábytek, je pravděpodobné, že venkovní trénink je špatně nastavený, pes se málo unavil
nebo to může být jeho hra o dominanci, nedostatečný respekt k vychovateli, může se tak projevit i částečná úleva od agrese, tedy úspěch a nastupující rozvernost. V každém případě tyto projevy musím pozorně vyhodnocovat a pracovat s nimi.

Když přistihnu psa při okusování nábytku, projevím nevoli, on očekává, že se budu zlobit, nemusím to přehánět, jen důrazná slovní výtka, ale bez křiku a zároveň vedu psa ven a nastolím tvrdý režim a trénink pro unavení psa, okamžitě a třeba až do večera, aby se vrátil domu unavený a už nic nevymýšlel.

Při pozitivní výchově stále zdůrazňuji potřebu nastavení pevného režimu a jeho dodržování, výjimečné situace toto mohou pro jednou změnit, je to moje jediná možnost, jak psovi zdůraznit, že já ovládám prostředí i program, je to můj další způsob komunikace - praktická ukázka.

Naše komunikace se rozvíjí, postupně se dopracujeme k celé škále možností, ale rozvážně, není třeba pospíchat, ty, které už máme budeme stále znovu prohlubovat a fixovat.

Popsané téma:

- Pes seznámil s novým prostředím, žijeme v pozitivním přístupu, máme pozitivní komunikaci

- Navázání klidné komunikace, používání jména, zvykání na pravidla, máme svůj rozvrh a způsob krmení.

- Známe zdravotní stav, spánek, zapojení aktivního zájmu psa, odpočinek, řeč těla.

Následuje téma:

5) Srozumitelná komunikace, předchozí zlé zkušenosti, rozhovor-vstup do psího světa, fyzický kontakt, budování jistot,
základní povely, mentální vytížení, začínáme si věřit.



-- Pro redakci Světa psů 12/2019 --

Předchozí téma:

- Pes seznámil s novým prostředím, žijeme v pozitivním přístupu, máme počátky komunikace a zájmu.

- Navázání klidné komunikace, používání jména, zvykání na  pravidla, máme svůj rozvrh a způsob krmení.

- Známe zdravotní stav, spánek, zapojení aktivního zájmu psa, odpočinek, řeč těla.


5) Srozumitelná komunikace, předchozí zlé zkušenosti, rozhovor-vstup do psího světa, fyzický kontakt, budování jistot, základní
povely, mentální vytížení, začínáme si věřit.

Máme nastavený režim soužití, komunikace, jméno, krmení, začátek společného žití v pozitivním přístupu, známe zdraví a zájem, poznávám naturel psa.

Podstatné v komunikaci je to, aby byla komunikace pro psa srozumitelná. Nedávám příkazy, které nemůže nebo nechce splnit. Pokud nechce splnit třeba: "lehni", budu mu věřit, že k tomu má důvody, u poškozeného psa to mohou být špatné zkušenosti, kdy byl za vše trestán, nebudu trvat na okamžitém splnění, ale použiji klasický výcvik v krocích vedoucích k naplnění tohoto
příkazu. Všímám si momentů, kdy pes projevuje k nějaké činnosti nebo situaci averzi, takovým projevům věnuji pozornost a snažím se vyloučit situace, které je vyvolávají. S největší pravděpodobností vycházejí tyto reakce ze špatné předchozí zkušenosti, nikdy se nedozvím konkrétní podnět z minula, ale pes mi svým chováním říká, co je mu nepříjemné a já si v jeho chování čtu
a respektuji tato sdělení. Pes mě upozorňuje, co je mu nepříjemné, já to vnímám, rozumím mu a podle toho se zachovám.

Tréning je vždy komunikace a mám velkou potřebu zdůraznit, že komunikace oboustranná! Vychovatel má být vnímavý a je třeba, aby dokázal správně chápat vše, co mu pes říká, co si může přečíst z jeho chování a reakcí, musí rozumět psí řeči a vést se
psem rozhovor a vše, co se v něm dozví zodpovědně zařadit do výchovy.

V počátcích výchovy při tréninku pracujeme s klasickým rozfázováním, prací s odměnami a zaměření pozornosti bokem od úmyslu, prostě jednoduchým, rozfázovaným výcvikem, který v začátcích pozitivní převýchovy ráda používám. Je třeba
ho dobře znát, není nijak složitý a psy většinou baví.

Na rozdíl od tohoto klasického výcviku, v pozitivní převýchově dávám postupem času stále větší důraz na sebeuvědomění psa.

Cílem a výsledkem výchovy pozitivním přístupem je spolupráce psa v tom smyslu, že na něm chci, aby si při své činnosti uvědomoval, co dělá a proč to dělá, aby byl schopný vlastní úvahy, kterou zapracuje do splnění požadavku. (Učím ho, aby
sám zhodnotil-zareagoval, že je třeba se posadit na okraji cesty, když se blíží cyklista a sám, bez povelu toto provede a až, když cyklista projede, pes očekává odměnu ve formě pochvaly, tu dostane a pak teprve pokračuje v chůzi.)

V prvních týdnech tedy kombinuji výchovu a výcvik a samozřejmě se, krom všeho ostatního zaměřuji na výcvik k základním povelům: stůj! a ke mně! Po počátečním seznámení pracuji při našem tréninku neustále v různých obměnách a způsobech na důkladném zafixování těchto nejdůležitějších povelů, převážnou část pracujeme právě na nich, pes je musí mít zažité a být schopný bez prodlevy uposlechnout. Dokud toto nemá pes prokazatelně osvojené, nesmí ven na ulici. Je to podstata našeho tréninku, pracujeme na těchto příkazech a jejich splnění, abychom venku mohli pracovat s nimi.

Není nutné učit psa mnoha povelům, s tím si můžeme hrát až později pro radost obou, ale na začátku neobtěžuji psa nadbytečnostmi, s těmito dvěma příkazy si bohatě vystačíme v každé situaci.

Rozhodně v komunikaci nepoužívám nicneříkající: nesmíš, fuj, ne, nech toho! Zákazové příkazy nemají v pozitivní výchově co dělat ale hlavně nikdy a nikde psovi vlastně nic nesdělují! Neříkají psovi, co má dělat, jen jsou vyjádřením nesouhlasu nebo nevole, ale nedávají psovi žádnou informaci, jaké chování nebo reakce po něm požaduji. Toto je pro psa matoucí a nepříjemné a od vychovatele velmi nevhodné.

Stejně nevhodné je pro nějaký příkaz použít více než dvě slova, pes se v nich ztratí a znovu je v situaci, kdy postrádá informaci, jak se má zachovat. Poslední častou chybou je neustálé opakování příkazu. Pokud pes neuposlechne napoprvé, -do dvou, max třech vteřin-, příkaz zopakuji, ale pokud pes příkaz stále ignoruje, nemá smysl ho znovu a znovu opakovat, tím odsoudím svou řeč do nepříjemného šumu, který vydávám, pes ho vnímá, ale nic mu neříká a už vůbec mu nepřipadá, že by ho měl nějak respektovat. (Znovu připomínám, že pes může mít důvod k nesplnění z předchozí zlé zkušenosti..., toto musím umět rozlišit.)

Jednoduché, srozumitelné příkazy: stůj a ke mně, dávám psovy důrazně, ale nikoli křikem, a hlavně vždy trvám na jejich splnění. Dbám na to, abych dávala povely ve vhodný okamžik. Když si pes bude na zahrádce zrovna vyčuchávat nějakou moc zajímavou
vůni, já mu v tom okamžiku zavelím ke mně, je velmi pravděpodobné, že pes příkaz nesplní, musí si napřed dovyčuchat to své. Pes je nastavený tak, že nedělá dvě věci najednou, neumí to, vždy napřed dokončí první a pak se věnuje druhé. Znamená to, že pokud je zaměstnaný nějakou činností, při ní dostane nějaký povel, snaží se co nejrychleji dokončit svou činnost a pak teprve obrátí pozornost k povelu. Ten si ale musel pro tu dobu "dokončení" uložit do paměti a velmi snadno se stane, že ho neudrží dostatečně dlouho a po dokončení první činnosti už neví, co má dělat. Není to neposlušnost, prostě jen psí psychika. Stejně tak několikanásobné opakování příkazu, psa zahltí, stává se nesrozumitelným a pes opět neví, co má dělat, nedostal srozumitelný, správně
načasovaný příkaz.

Vychovatel musí umět říct, co chce!

Slovní zásoba se bude časem rozšiřovat, ale pro začátek si vystačíme s několika málo základními povely, na psa je toho hodně, pro začátek volím jednoduchou, ale znovu zdůrazňuji srozumitelnou komunikaci.

Povely: ke mně a stůj jsou ty nejpodstatnější, další důležitá slova jsou:

pro výstrahu: např.: pálí

pro pochvalu: např.: šikovný

pro uklidnění: např.: je to v pořádku

Při dávání povelu je vhodné jej doplnit gestem, ta, která si k příkazu zvolím již neobměňuji. Gesta jsou mnohdy pro psa srozumitelnější než slova.

Pro začátek povely nerozšiřuji, stálým opakováním a zdůrazňováním pracujeme na jejich zafixování. Abych psovi nabídla pestrost výcviku, vymýšlím pro něj mentální hry, schovávání hraček, hledání odměny, přetahování s hračkou, a všechny
možné hry dle naturelu psa a při těchto hrách se začínám psa dotýkat.
Agresivního psa nikdy nebudu chtít pohladit po hlavě, je to pro něj nepříjemné a velmi pravděpodobně to vyhodnotí jako stav ohrožení! Nenásilně si dotyky vynutím při hře tím, že třeba schovám míček v ruce, snížím se k psovi-kleknu si, míček mu ukážu a ruku s ním přitisknu k tělu, pes bude chtít míček získat, musí se mě dotýkat, pak se ho i já mohu dotýkat, ze začátku pouze na ramenou.

Pohlazení po hlavě je ohrožující gesto, to si psi mezi sebou nikdy nedělají, po zádech je to v psí řeči hra na dominanci, T"pozice), zadek je citlivé místo, které si každý pes hlídá a k dotyku ho nabízí on sám, ramena jsou nekonfliktní a poplácání po ramenou je pro psa i příjemné. Opatrně, pozvolna, pak je to pro oba uvolňující gesto.

Po několika prvních dnech, Pohlazení po hlavě je ohrožující gesto, psi si to navzájem nikdy nedělají, po zádech je to v psí řeči hra když už si pes trochu zvykl na nové prostředí začneme pro výcvik používat dlouhé vodítko. Je to další uvolňující gesto, částečné osvobození a další možnosti výcviku.

Pes ke mně při nácviku přivolání přibíhá z větší vzdálenosti, dbám, aby mířil přímo ke mně, nesmí se rozptylovat okolím, vždy, psa chválím a lákám k sobě lehce zvýšeným, tichým hlasem, plným pochvaly ho povzbuzuji ke splnění.

Velmi často má agresivní pes z předchozího prostředí problém s plněním tohoto příkazu, jeho nejčastější zkušenost bývá, že když se ke svému pánu na jeho naléhání přiblížil, následoval trest za něco, co jeho předchozí pán považoval za předchozí neuposlechnutí nebo chybu psa.

Takovéto chování je ze stran páníčků další velmi častá chyba, pes se nechoval podle jejich představ, (mají představu, ale neumějí ji psu sdělit), křikem a manipulací psa k sobě přinutí přijít a pak ho trestají!! Jedno z nejhloupějších chování!

A pohled z perspektivy psa: ten už neřeší, co bylo před tím, vnímá, že poslední jeho činnost byla příchod k pánovi a po ní následoval trest, tedy příchod je příčina trestu!!

Pokud u psa vidím váhání s uposlechnutím tohoto příkazu, nenaléhám na něj, je třeba mu nejdříve překrýt tu špatnou zkušenost-naučený zlý model. Trpělivě a pomalu psovi ukazuji, že mu nehrozí trest, volím formu uvolnění a hry, chci osvobodit
psa od špatné zkušenosti, stále mu ukazuji, že moje přítomnost je pro něj příjemná a uvolňující. I v této situaci velmi pomáhá humor. Povel ke mně zapojím do hry, opět vykalkulovaný s předpokladem, že jej pes bude chtít ve svém zájmu dokončit: v situaci, kdy se pes ke mně blíží, pro míček, pro odměnu nebo jen náhodou, vždy mu spolu s očním kontaktem připomenu povel, nenásilně, v klidu s pozitivním zakončením, tedy odměnou.

Popsané téma:

- Pes seznámil s novým prostředím, žijeme v pozitivním přístupu, máme počátky komunikace a zájmu.

- Navázání klidné komunikace, používání jména, zvykání na pravidla, máme svůj rozvrh a způsob krmení.

- Známe zdravotní stav, spánek, zapojení aktivního zájmu psa, odpočinek, řeč těla.

- oboustranná komunikace, základní povely, fyzický kontakt, oční kontakt, uvolnění.

Následuje téma:

6) Reakce na útok, doteky, odcházení, samostatnost, rozhodování, trénink venku, pozorování
okolí, bránit agresi, určení druhu agrese




-- Pro redakci Světa psů 1/2020 --


6) Reakce na útok, doteky, odcházení, samostatnost, rozhodování, trénink venku, pozorování okolí, bránit agresi, určení druhu agrese.

Zhruba po čtyřech týdnech tréninku v prostorách zahrádky a domova by pes měl mít dostatečně zafixované všechny povely, měla by mezi ním a vychovatelem existovat již dobrá počáteční komunikace a vazba, pes by měl být částečně zklidněný, a
tak nastává čas, kdy je možné, ale hlavně důležité, vzít psa ven, na ulici.

Tento moment je zásadní a patří k těm zlomovým, nebezpečným, ale velmi podstatným.

Není možné trénovat psa stále jen na zahrádce a doma, i když oba, pes i vychovatel v tomto prvním období odvádějí velký kus práce, dříve nebo později by se u psa začala projevovat frustrace z omezeného prostředí, ač je to riskantní a nebezpečné, pes musí ven, nelze toto rozhodnutí odkládat, ono to nikdy nebude lepší, vhodný okamžik neexistuje, tohle bude vždy náročné. Odkládáním se jen zvyšuje frustrace u psa, nic mu to nepřináší, protože prostě uzavřený prostor tréninku má jen omezené možnosti, nikdy se v něm nenaučí reagovat na podněty, které ho čekají venku, nelze je simulovat.

Na odcházení ven, psa připravím postupnými malými výlety, nejprve jen otevřu dveře a ukážu mu volný prostor, později ho vyvedu na chodbu, do garáže, prostě jinam, než na zahrádku.

Vychovatel bedlivě sleduje reakce psa při odcházení, lze očekávat bázlivost z neznámého, a to je skvělý moment pro vychovatele, který má jedinečnou možnost být skutečnou oporou. Psa k ničemu nenutí, ale stále ho uklidňuje, ukazuje mu, že se nemá čeho bát a svým chováním dává psovi informaci: nemáš se čeho bát, já se o to postarám, jsem tu s tebou. Je to první chvíle, kdy
pes na vychovatele spoléhá a žádá si jeho podporu. Toto chování, ale můžeme očekávat jen na chodbě nebo v garáži, a podobně.

Ve většině případů se pes změní v momentě otevření dveří a skutečné možnosti vstupu do volného prostoru v agresivní bestii.

Pes s problémovým chováním se v této situaci, která je pro něj stresující, změní na toho těžce zvladatelného, kterým byl při svém příchodu, vstup do venkovního prostoru je velký stres, pes se propadne k agresi, protože ta představuje jeho jistotu v situacích, kdy se cítí ohrožený.

S touto reakcí musí vychovatel počítat a být na ni dobře připravený, bedlivě připoutaný ke psu s dobrou možností psa ovládat. Nesmí se poddat strachu, ale důrazně psa ovládat a manipulovat s ním, nejlépe beze slov.

Většinou pes v takové situaci štěká a řve, protože chce utéct, zbavit se té situace anebo prostě na cokoliv zaútočit, tady jsou všechna slova zbytečná, pes určitě žádný příkaz neposlechne, nebudu tedy znehodnocovat příkaz jeho vnucováním a opakováním, když vím, že pes jej prostě poslechnout nemůže. On je zaměstnaný jinou činností, kterou nedokáže sám ukončit, je ve stresu, vychovatel musí ukončit jeho stres a až pak mu připomenout pravidla poslušnosti.

Pro první vycházku stačí jen ten první krok ven, fyzické ovládnutí psa, beze slov, ale s důraznou demonstrací vlastního klidu, nezájmu o agresivitu a vzkazu: já se o to postarám, ty nemusíš.

Vychovatel po chvilce odvede psa domů, nechá ho vyběhat na zahrádce a pak zvolí nějakou uvolňující hru v prostředí domova. Pes se potřebuje ujistit, že se jeho předchozí nově získaná důvěra v domov nemění, že vše zůstává.

Někteří psy v momentu převýchovy-opouštění domova a vstupu do venkovního prostředí reagují bázlivě, přesto, že přišli jako agresoři, najednou nechtějí vstoupit do volného prostoru, je vidět, že se bojí, v takovém případě vychovatel psa nenutí,
jen krátké posečkání mezi dveřmi a zase vede psa domů.

Jsou to odlišné reakce, ale míra stresu je u obou psů stejná, u nezvladatelného bude třeba od vychovatele větší míra
fyzického nasazení u druhého větší empatie a trpělivosti.

Odcházení zařadíme do našeho programu, je vhodné mu určit pevnou hodinu a postupně,
citlivě čas venkovního pobytu prodlužovat.

Pravidelně vychovatel vodí psa ven, i když třeba jen na pár kroků, bedlivě sleduje psa, odhaduje jeho úmysly, zůstává v klidu, ale je ve svém chování důrazný,
hledá ten nejlepší způsob ovládnutí psa. Toto je moment, kdy vychovatel znovu poznává psa, ten mu naplno ukazuje s vervou plné nasazení svých špatných návyků a reakcí.

Vychovatel i pes se připravují na setkání s jiným psem.

Pes, který se při prvních krocích choval bázlivě, se při setkání se psem vnoří do své agresivity, ten temperamentní si jí bude ještě více užívat.

Přijde okamžik, kvůli kterému se chodí ven, přichází cizí pes a jeho pán.

Vychovatel pevně drží svého psa, náhubek, dvě vodítka, postroj i obojek jsou namístě, pes se vzpírá, útočí, ale vychovatel ho pevně ovládá, beze slov, bez dotýkání, psa ovládne vodítkem, či postrojem, drží ho namístě, dokud druhý pes neodejde. Zůstávají na místě, dokud se pes neuklidní, vychovatel si ho posadí a ignoruje.

Po takovém výstupu se zdá, že je třeba psa umravnit, vyčítat, zlobit se a většina páníčků to dělá, ale na to už je pozdě, výstup už skončil.

Při pozitivním
přístupu, nechává vychovatel psa v sedu a brutálně ho ignoruje. Bude chvilku trvat, než se pes zklidní, vychovatel mu dá čas, počká, až se pes začne olizovat, tím říká: už nejsem v amoku, uvědomuju si sám sebe a nevím, co mám dělat.

V tomto momentě mu dá vychovatel příkaz k chůzi, zatím neřeší, že pes tahá na vodítku, to bude řešit později, teď potřebují oba odreagování a společnou, jasnou komunikaci. Pevně vede psa, a stejným stylem, jako při výcviku na zahrádce dává
psovi povel k zastavení, chválí při splnění a takto pokračují v procházce. Ze začátku by procházka neměla být moc dlouhá, setkávání s ostatními psy budou vždy dramatická, není třeba psa vystavovat nadměrnému stresu, ale je třeba přejít i venku k tréninku na který je pes zvyklý ze zahrádky, je to pro něj uvolnění.

V začátcích je tou nejdůležitější činností vychovatele psa prostě zvládnout a udržet, tak, aby nikdo nebyl ohrožen, postupně bude pracovat na tom, aby ho pes dokázal vnímat. Stále musí mít na paměti, že to, co se odehrává je velký stres traumatizovaného psa, který si neví rady, proto ho vychovatel netrestá, ale uklidňuje svým klidem a ignorací agrese, vede psa k vnímání povelů, nabízí mu jinou možnost prožití vzniklé situace. Například nabídne psovi odběhnutí, pryč od druhého psa, na tuto pobídku většina psů dobře reaguje a vychovatel stále hledá, dle chování psa možnosti úniku z jeho získaného špatného návykového
stereotypu.

Když se k nám na ulici blíží pes a jeho pán, je vhodné přejít na druhou stranu cesty. Toto je srozumitelné gesto pro oba psy, protože v jejich řeči těla si psy způsobem, jaký se k sobě přibližují sdělují své úmysly.

Psy, kteří se chtějí porvat, jdou do útoku proti sobě nejkratší cestou, tedy přímo, rovně, v jedné linii. Psy, kteří se chtějí jen minout se obcházejí obloukem, říkají si tím: vidím tě, ale nechci konflikt, je to takové gesto uvolnění a klidu, jeden pes nechává druhému volný prostor, tímto gestem se předejde mnoha konfliktům, je třeba ho potkávajícím se psům dopřát. I mírný pes se bude cítit
ohrožený, když se druhý pes řítí přímo k němu, do jeho prostoru, bude si chtít svůj prostor chránit a pokud vedu agresora, nechci takovou situaci vyvolat.

Velmi dobrá je činnost, která se psovi jeví jako jeho zaměstnání. Většina psů přirozeně hlídá, proto je odměnou pro takového psa, když ho vychovatel vyvede na místo, kde může pes z určité vzdálenosti od ostatních, sledovat dění na ulici. Zaměstnává
tím své smysly, uvolní psychiku, a hlavně se vrací domů s pocitem dobře vykonané práce.

Je třeba venku nabídnout psovi i jiné činnosti, aby se setkávání s ostatními stalo jen součástí tohoto dění, ale vnímání psa bylo soustředěno na jinou, pro něj pozitivní činnost, která mu přináší úlevu.

Běh není v těchto začátcích vhodná činnost, je příliš rychlý a pro psa vzrušující a vychovatel nemá psa v pohybu dostatečně pod kontrolou. Naprosto nevhodné jsou hry jako házení míčku, či čehokoliv, takové hry jen zvyšují vzrušení u psa a podporují jeho loveckou agresi.

Stejně tak se vychovatel venku psa nedotýká, i když chce chválit. Doma už je sice pes na takový projev zvyklý, ale venku platí jiná pravidla, pes se cítí víc ohrožený a lze předpokládat, že je zatížený fyzickým trestáním předchozích pánů, právě ve venkovním prostředí, důvěru k dotyku bude třeba teprve získat.

Při prvních vycházkách ven mi pes ukazuje, kdo vlastně skutečně je, z jeho bezprostředních reakcí a chování čtu, jaká jsou jeho největší traumata a poznávám jakým druhem agrese je zatížený.

Většinou se jedná o agresi sebeobrannou, způsobenou zlými zkušenostmi, stresem a strachem, může to být agrese lovecká, ta se projeví cíleným útokem na psa, či zvěř s cílem zabít, dále to může být agrese nasměrovaná k lidem.

Pes velmi brzo sám ukáže, co je jeho spouštěčem, prací vychovatele je posoudit práh spouštěcích podnětů a podle nich určit
patologii / hloubku agrese a její druh.

V převážné většině případů se jedná o kombinaci více druhů agrese, pes útočí na psy i na lidi, nesnese jejich přítomnost, už samotné potkávání nebo zahlédnutí kohokoliv bývá okamžitým spouštěčem agrese.

Když se pes i v běžných situacích pere o život, jak těžké věci musel zažívat?

Jeho strach je tak velký, že nedokáže reagovat jinak než jen útočit.

Pes je dle všeobecného zkoumání na úrovni tří až pětiletého dítěte, tedy jeho mozek, ale protože jeho fyzická výbava vzbuzuje strach, většinou se nikdo nezamýšlí nad ím, co se odehrává v jeho hlavě, snaží se razantně potřít jeho fyzické
projevy a neptá se na jeho psychiku, ale právě tam je vše uloženo a tam je to bezbranné štěně, kterému někdo ublížil a dovedl ho špatným zacházením do stavu agrese.

Rádoby řešení agrese fyzickým nátlakem je neadekvátní, psovi jen dál ubližuje a ten se dál propadá.

Proporce mezi psychikou a fyzickou výbavou psa nás mate, jednáme tvrdě, mnohdy tak tvrdě, že to psychika psa prostě nemůže unést a utíká se k agresi, jako jedinému způsobu k přežití.

Z těchto a mnoha dalších důvodů je při převýchově psa, který se už do stavu agrese propadl, nepřípustné používat zase jen další agresivní projevy směrem od vychovatele k psovi. Agresi je třeba vyloučit z rejstříku chování obou, psa i vychovatele.

Když pes útočí, při tom štěká a řve a vychovatel na něj začne také křičet a škubat vodítkem a jinak trestat psa, (plácnutím nebo kopnutím), jen se přidává k agresi psa, ten vidí spolupráci ve stylu agrese a ta ho podněcuje k vlastní, větší agresi. Jinými slovy se poměřuje s takovým chováním vychovatele a každému je jasné, kdo asi bude vítěz, kdo dokáže být strašidelnější.

Při pozitivní metodě převýchovy je nejpodstatnější vyvarovat se používání agrese ze strany vychovatele, je třeba, aby se jí vychovatel naprosto vzdal.

Místo ní pracuje s důsledností, disciplínou, pochvalou a pevným vedením.

Vychovatel je plně odpovědný za psa, ten nesmí nikoho ohrozit, je třeba mu umět zabránit v chování, které je ve společnosti nepřijatelné a zbytečné.

První vycházky vedeme psa na místa s co nejmenším pohybem lidí a psů, vychovatel postupně psa navyká na možnost odcházení a ukazuje mu, že volný prostor pro něj není nebezpečný.

Vychovatel si pečlivě plánuje čas i místo pro vycházky, volí dobu i místo s nejmenší pravděpodobností setkávání, pro začátek jsou nejvhodnější krátké procházky, seznámení s volným prostorem bez stresu ze setkávání.

Vychovatel vybaví sebe i psa kvalitními pomůckami k připoutání a ovládnutí psa, dvě vodítka jsou u silného agresivního psa nutností, vychovatel musí dokázat psa spolehlivě pevně udržet, v kritických situacích nedat psovi příliš velkou možnost pohybu. Jeho práce je o tom, ovládnout psa v pohybu a tím mu ukázat, že vychovatel je ten, kdo ovládá situaci i prostor, kdo řídí vycházku a vzniklé situace. Rozhodně nenechat žádná řešení na vůli psa, i když ten se o to bude snažit. Vychovatel musí mít psa fyzicky naprosto pod kontrolou.

Při potkávání se s jiným psem se vychovatel řadí vždy po boku mezi svého psa a druhého psa, zase tím sděluje, že se o situaci postará, agresor se bude muset nejdříve vypořádat se svým vychovatelem, pokud se chce dostat k druhému psovi, tím je
nucený před útokem věnovat svou pozornost vychovateli, tím se odbourává spontálnost a je to přesně to, co vychovatel potřebuje pro svou práci, získat pozornost psa dříve, než by zaútočil!

Je to vazba, se kterou pak vychovatel dále pracuje, strhává pozornost na sebe, brání psovi ve výhledu na druhého psa, který se zatím může vzdálit, nabídne svému psu odběhnutí, překryje vznikající amok jinou činností.

V návaznosti na psychiku psa, která mu neumožňuje dělat dvě věci najednou, vychovatel stržením pozornosti na sebe odvádí psa od agrese k druhým, vnutí psovi svou komunikaci.

Tady je třeba zmínit, že toto jsou nejbezpečnější situace v celém výcviku, je pro ně naprosto podstatné, aby vychovatel již měl vybudovanou dobrou komunikaci se psem, proto na ní v předešlých týdnech pracovali, aby zde byl schopný získat si pozornost psa. Bez předchozího dobrého výsledku ve výcviku, vazby psa na vychovatele, budou situace venku těžko zvladatelné a mohly by se stát pro vychovatele velmi nebezpečné.

V této fázi výchovy je žádoucí, aby byl pes plně závislý na svém vychovateli, důvěra, kterou spolu budovali je pro oba oporou, zde je nežádoucí samostatné uvažování psa, on ho ani není schopen, musí se zbavit strachu a stresu, a to pod vedením
a s oporou svého vychovatele, sám to nedokáže. Až později, až ustoupí agrese, začne se pes učit samostatnosti.

Každý i sebemenší úspěch je třeba odměnit. Odměnou pro psa je jiná, pro něj příjemná činnost nebo pochvala, není vhodné agresivního psa odměňovat pamlsky, on pak vnímá situaci jako lov a chodí se ven nažrat, dobře cílená pochvala má mnohem
větší hodnotu.

Před vychovatelem a psem jsou teď zhruba tři měsíce intenzivní práce, bude třeba vynaložit velké úsilí a občas se smířit s malými nezdary, často je to dva kroky vpřed a jeden zpět, ale protože i pes je ten, který se chce agrese zbavit, dostaví se úspěchy a pokrok, po několika týdnech pes odloží to těžké břímě agresivity, ve které byl především i on nešťastný, začne se radovat
z maličkostí, neřešit nesmysly, spoléhat na svého vychovatele a vděčně objevovat svět.



Je tou největší odměnou pro každého vychovatele být při tom!









-- Pro Zpravodaj 5/2019 --


- Knih u výchově psů a vztahu k nim je poměrně dost. Vy jste se na toto téma podívala zcela jinak. Co Vás k tomu přimělo?

Příchod mého psa Conana mi výrazně změnil život, byla to několikaměsíční snaha o zbavení se agrese, prožívala jsem mnoho pozitivních i negativních zkušeností, byla jsem plná emocí a chtěla jsem se o ně podělit.

A pak taky to, že lidé, kteří nám byli svědky při naší cestě k uzdravení, sousedé, které jsme potkávali při našich procházkách, mi nejednou řekli: "To je úžasný příběh, někdo by to měl napsat."

Náš příběh je autentický a zachycuje proměnu, tím je jiný.


- Proč jste se rozhodla, postarat se o agresivního psa? Jaké bylo Vaše první setkání?

Nutno přiznat, že jsem tak úplně nevěděla, jak moc je agresivní. To, že si ho vezmu, bylo rozhodnutí okamžiku, tehdy jsem ho potkala v jedné kanceláři, jen na pár minut, kdy jsem si ho mohla pohladit a naprosto mě okouzlil.

Bylo to i tím, že mi před nějakou dobou umřel můj labrador a Conan byl první pes, kterého jsem se po té ztrátě dotkla, prostě silný okamžik.

Po pár dnech jsem se dozvěděla, že ho jeho slečna dává pryč, neváhala jsem, hned jsemse s ní domluvila, až když mi Conana přivedla domů, až v tu chvíli jsem viděla, že mám doma agresivního, zlého psa.


- Které momenty byly pro Vás nejtěžší? A naopak, co považujete zanejsilnější pocity radosti, když jste se věnovala převýchově pejska?

Těch nejtěžších bylo dost, tak třeba druhá noc u mě, kdy mě chtěl sežrat nebo když mě napal na zahrádce a já se s ním musela poprat o alfa pozici, každý zápas, který jsem s ním musela vést v našich ulicích, abych mu zabránila v napadnutí jiného psa, operace jeho těla, určitě to byly ale hlavně ty okamžiky, kdy jsem selhávala a bála se, že to nedokážu, že budu muset toho psa zklamat, že to vše je nad moje síly.

I těch silných momentů bylo nekonečně moc. První byl v začátcích našich společných dnů, kdy se Conan nechal pohladit, usnul mi na klíně a já prvně z blízka viděla všechna jeho zranění, špínu, šrámy, strupy, jizvy, kosti, vyhublost, pach...Tehdy jsem věděla, že pro něj udělám všechno, a to odhodlání mi vydrželo po celou dobu, kdy ho bylo potřeba.

A pak, když už jsem věděla, že si to můžeme dovolit a odhodlala jsem se a pustila jsemho prvně z vodítka, na poli a on mohl dát průchod síle svého těla, nikdy jsem neviděla psa v tak nádherném běhu, tu euforii z volnosti jsem prožívala s ním, dala mu důvěru a věřila, že se vrátí a on se mi vrátil, neutekl, vrátil se podělit se se mnou o svoje štěstí, chtěl ho prožívat se mnou, to byl opravdu silný moment, věděla jsem, že už si věříme.


- Kolik máte doma zvířat a co pro Vás znamenají?

Mám Conana, je moje všechno, někdy k nám v létě zavítá ze zahrádky do kuchyně myš. Nekamarádíme se.


- Komu byste knihu doporučila?

Všem, kteří mají rádi psy a zvířata, pro ně jsem jí psala, vlastě pro všechny, kteří mají srdce.

Snažila jsem se v příběhu popsat všechny emoce i metody výchovy, nevynechala jsem ani ty, které se později ukázaly jako omyl, podrobně popisuji svůj přístup k psovi.

Měla jsem jedinou možnost, jak s ním pracovat, a to výhradně a pouze pozitivním přístupem a myslím, že právě zaznamenání našich postupů může mít výpovědní hodnotu pro ty, které výchova, ne výcvik, zajímá. No a samozřejmě je
v knize hodně citu, někteří čtenáři, hlavně ženy, mi píší, že se při čtení smějí i pláčou zároveň.


- Co Vám osobně psaní knihy dalo?

Na to jsem vůbec nebyla připravená. Psaní mě baví, malé věci jsem dělala už dříve, ale tohle je moje první větší
dílo. Zklamání nad korekturami nebudu rozvádět, to každý čtenář vidí, ale naštěstí při tvorbě knihy člověk naváže
spoustu nových kontaktů, získává zkušenosti, a protože já napsala knihu o psovi, najednou se mi otevřel svět lidí, kteří se psům věnují, stejně tak reakce lidí z profesí okolo vydání knihy, všichni byli neskutečně vstřícní, když obsahem knihy je příběh psa, prostě velmi, velmi pozitivní, až dojemné zkušenosti a velkou výru v lidské dobro, zejména v lidi psí.


- Plánujete napsat ještě další knihy či pokračování?

Mám rozepsané další dvě knihy, tentokrát už jiný žánr.

S Conanem prožívám stále úžasné příběhy, ty prezentuji v časopisech s psí tématikou, náš poslední je o tom, jak
můj Conan dával krevní transfúzi psí mamince po těžkém porodu.

Dovolím si na závěr:

Když mám tu příležitost, chci moc poděkovat svým sousedům a občanům Zličína, několik měsíců jsem chodila ulicemi naší obce s nebezpečným psem, zažili jsme spoustu konfliktních situací, než jsem dostala psa pod kontrolu, strašili jsme
okolí, spoustu lidí se na nás zlobilo, tehdy oprávněně, ale když se Conan začal lepšit, lidé, kteří nás mohli jen minout se s námi zastavili a chválili nás, mohli nás přehlédnout, ale stáli jsme jim za pár hezkých slov, mnohokrát všem děkuji za trpělivost v období agrese a za chválu při uzdravování.

Velmi si toho vážím a moc hezky se nám tu bydlí,
děkujeme.

Emilia Miluše Baco


-- Pro Blesk cz. 7/2019 --


Vzala si zabijáka do baráku: O dominanci se musela E. M. Baco s Conanem porvat. Když Emilia MilušeBaco ze Zličína poprvé zahlédla mladého křížence německého ovčáka a brazilské fily myslela si, že je to hodný a klidný pes. Jeho majitelka ho paní Baco s radostí po čase předala a teprve poté se ukázala pravda. Čtyřicetikilový pes byl brutálně týraný a jediné, co znal, byl strach a agrese. Paní Baco tak začala přechovávat pochroumaného psího zabijáka, nad nímž všichni zlomili hůl.

Do usměvavé a upovídaná spisovatelky, ekonomky, trenérky boxu a hlavně zkušené milovnice psů pod uměleckým pseudonymem Emilia Miluše Baco by nikdo neřekl, co si v roce 2015 a 2016 prožila. To stejné lze prohlásit o pohodovém psu Conanovi, který do svého roku a dvou měsíců znal jen bolest, strach a násilí. E. M. Baco se 5. prosince 2015 stala jeho pátou majitelkou. Ta předchozí se nebezpečného a zlého psa potřebovala zbavit, dva měsíce ho podle E. M. Baco držela ve sklepě, protože se psa celá rodina bála:"Myslím si, že v tom sklepě žral jen vlastní hovínka, byl hrozně podvyživený a další půl rok trpěl zažívacími potížemi. Měl utrhané vousy, strupy po těle, mokvavé rány, zlámané kosti, utržený vazy, prostě hrůza. Myslím si, že ho jiní majitelé klidně mohli používat na psí zápasy," vzpomíná, v jakém byl zuboženém stavu Diesel, později přejmenovaný na Conana.

Jako týraný vězeň

Když si ho 5. prosince 2015 paní Baco přebírala, ani zdaleka netušila, co ji čeká. Utáhnout silného psa na vodítku a naložit ho do auta, bylo vyčerpávající a následovala první bezesná noc, kdy pes na Emilii z předsíně vrčel a ona se bála pohnout ze své postele: "Během noci jsem si v hlavě srovnala svoji situaci a řekla si, že ten pes potřebuje pomoc. Byl silnej a chytrej, ale kvůli lidem se choval jako dlouhodobě fyzicky týraný vězeň," vracela se k hrozným začátkům trenérka.

Zbavte se ho

Druhá noc v novém prostředí pak byla ale ještě horší: "Úplně vyčerpaná jsem padla do postele a vzbudilo mě, jak nade mnou ten pes stojí, otevřenou tlamu, vrčí a neví, co má dělat. Bylo to hrozný," popisuje děsivý okamžik: "Nechala jsem ho, on skočil z postele dolů. Obcházel bytem, vrčel, klapal zubama. Fakt jsem nikdy neviděla nic tak strašidelného", svěřuje se paní Baco.

O tři dny později ukázala Conana trenérovi psů, který jí řekl, ať se ho zbaví. Specializovaná trenérka bojových psů jí doporučila to stejné a E. M. Baco v nejhorších chvílích přemýšlela, že nezvladatelného psa předá někomu na střežení objektu, ale nechtěla to vzdát. Začátky sbližování tak byly těžké a opatrné: "Musela jsem s ním komunikovat jako pes. Nebýt k němu agresivní, naopak pozitivní. Říkala jsem mu - když se mnou budeš agresivně mluvit, tak já ti nerozumím. Důležité bylo ho zaměstnat fyzicky, ale i psychicky. Proto jsem mu třeba schovávala jídlo na naší zahradě a on ho musel hledat. Hrozně ho to bavilo a naučil se, že já mu dávám jídlo," říká trenérka.

Vycházky ven dopadly katastroficky, kdy Conan přecházel do loveckého módu a hledal psy, na něž by mohl útočit. Dvojice tak raději zůstávala doma na zahrádce, kde se učili základní povely: "Musel mít zafixovaný- stůj a ke mně. To stačí. Negativní příkazy jako nesmíš, ne a tak jsou nesmysl. Projevuji tím jen svou nelibost. Lepší je mu říct, co chci, aby dělal. Když to nesměl nebo mu hrozilo nebezpečí, říkala jsem mu, že to pálí, "vysvětluje spisovatelka první pokyny. Po týdnu se vydali k doktorovi, kde Conana vykastrovali. Hormony mu podle paní Baco hrozně lítaly a byla to možnost, jak ho zklidnit. Jeden z nejhorších momentů přišel úplně nečekaně po 11 dnech, kdy se brutálně porvali o pozici alfa samce.

Krvavá rvačka

"Věděla jsem, že tento moment přijde a v minulosti jsem podobné souboje již zažila, ale překvapil mě. Chystala jsem mu žrádlo a v tom jsem periferně zahlédla, že se na mě řítí. Srazil mě na kolena. Pomohlo mi, že jsem byla v prosinci oblečená a využila jsem své zkušenosti z trénování boxu. Levý hák ho úplně sundal," směje se po letech a pokračuje: "Mým cílem bylo ho dostat na zem a zalehnout. To nebylo vůbec jednoduchý. Několikrát se mi zakousnul do ramene, do rukou a celou dobu mi útočil na krk. Nakonec se podařilo, že jsem ho zalehla a pořádně kousla do nejbolestivějších míst. Do pysků a do ucha," vzpomínala na nejtěžší rvačku svého života trenérka boxu. Pes po chvíli povolil a znamenalo to, že uznal svoji porážku: "Tento moment trvá jen několik sekund a je hrozně důležitý. Musíte psa nechat jít a nevšímat si ho. Conan si zalezl v domě do svého koutku a vyrovnával se s tím, že nejspíš poprvé v životě prohrál," říká majitelka. Po čase se souboj opakoval, protože Conan si potřeboval výsledek ověřit, ale tentokrát rvačka trvala kratší dobu a měla stejný výsledek.

Poté, co se ujasnili pozice v domácnosti, začalo se vše otáčet k lepšímu. Rejstřík povelů se ustálil a pomalu se začínal rozšiřovat a od prvního ledna začal Conan chodit ven. "První rok jsem chodila z procházek pořád špinavá. Musela jsem totiž Conana nejednou zalehnout, když se dostal do sporu s dalšími psy," říká už s úsměvem obyvatelka Zličína. Důležité bylo Conana naučit, že venku se neloví, ale může si vycházky užívat. Chodili tak pozorovat lidi na kopeček nad metro, kde ho to podle majitelky strašně bavilo. Ze všeho nejvíc si ale zamiloval běhání v polích, kde cítil volnost a radost z pohybu. Zezačátku utíkal na dvacetimetrovém vodítku, později dostal elektrický obojek a teď může běhat bez něj. Asi po roce Conan totiž perfektně poslouchal, na ostatní psy neútočil a vyhýbal se jim.

Conan, zachránce

Nejvíc hrdá na něj byla majitelka 17. února 2019, kdy se projevil jako psí superhrdina. Jeho kamarádka labradorka Gábinka toho večera porodila 11 štěňátek, ale sama ztratila dost krve. Na veterině proto, co nejrychleji potřebovali silného dárce . E. M. Baco tak naložila Conana do auta a urychleně vyjeli na pomoc, jenže košík zůstal doma. "Aby mohl doktor Conanovi vzít krev,tak mu musel oholit krk. Conan nejprve očuchal holící strojek a pak bez pohnutí držel. Ještě mu oholili levou tlapku a do ní také zavedli hadičku a odebírali krev. Conan tak zachránil maminku jedenácti štěňátek a já jsem ne něj byla hrozně hrdá," vzpomíná dojatá majitelka. O celém příběhu s Conanem jív roce 2018 vyšla kniha "...bude dobrej..." a dnes pomáhá i jiným lidem s výchovou pejsků.



-- I prima mazlíček 6/2019 --


Jeli jsme s Prima mazlíčkem točit
reportáž o převýchově agresivních psů, k té příležitosti jsme natáčeli i rozhovor s paní Krejčí - E.M. Baco, která má s výchovou agresivního psa osobní zkušenost. Její tehdejší rozhodnutí, nechat si Conana a zkusit ho převychovat, bylo obdivuhodné. Proto vám přinášíme celý rozhovor s touto statečnou dámou.


Před třemi lety si od neznámé slečny vzala neznámého psa. Kříženec německého ovčáka a brazilské fily ji naprosto okouzlil. Viděla ho ale jen jednou s košíkem na tlamě. Když jí ho pak bývalá majitelka předávala, ještě netušila, jak moc ji toto rozhodnutí změní život. "Já jsem zrovna truchlila po svém předešlém pejskovi, který mě po 13 letech opustil. Byl to retrívr s tou nejzlatější povahou. Pak mi ale přišel do cesty Conan, tehdy ještě Diesel a já se zamilovala," popisuje své tehdejší rozpoložení paní Krejčí.

Hned jak Conanovi sundala košík z tlamy, poznala, že to nebude taková pohoda, jak si vysnila. Byl z něho rázem
agresivní pes, kterého se bála. "Pozvala jsem si trenéra, který se specializuje na agresivní psy, řekl mi, že to nezvládnu, ať to vzdám. Pak mi doporučil ještě psí psycholožku, které se těmto psům věnuje. Už jen dostat ho k ní na cvičák,
bylo nad lidské síly," vzpomíná Miloslava. Tato odbornice také Conana označila za beznadějný případ. "Dejte ho pryč, to nezvládnete," co si měla představit pod pojmem "dejte ho pryč" ani nechtěla domýšlet.

Paní Miloslava ale tohoto nešťastníka neodepsala. Vzala si homeoffice a začala trénink. Kruhový trénink na zahrádce, odměna za každý správný pohyb nebo zvednutí hlavy na její volání. Tři týdny, celé dny trénovala doma a pak se odhodlala vyjít ven. Její jediná práce byla Conana udržet. Raději ho měla hned na třech vodítkách. Při procházkách samozřejmě útočil na všechny kolemjdoucí psy. Pro nás, co nám to venku dělají čivavy to je sice nepříjemné, ale pořád to naše síly zvládají, ale, co když má pes stejnou váhu jako vy? To už se nedá ostatním majitelům psů říct: "on štěká, protože se bojí, ale nic vám neuděla,..."



Dříve agresivní pes je dnes bezproblémový mazel

Prima TV

Ukázka z knížky:

"Pomalu a ladně, tak, že jsem ani
neslyšela ani necítila jeho pohyb, skočil z postele, jde do obýváku, do
kuchyně, zpět do ložnice a pak zase dál po bytě, slyším vzdalující se brutální
klokot jeho vrčení, přerušovanej jen klapáním jeho čelistí naprázdno, ale o to
důraznější, to z napjatý emoce vždy otevřel tlamu a rychlým sevřením zubů jí
bleskově sklapnul, jak obrovskej kovovej lis v továrně na strach, jak obrovskej
drtič, kterej potřebuje něco kousat, trhat... bylo to hrozivý a můj strach byl
nekonečnej."


Na zahradě Miloslava Conana odměňovala piškoty, venku ale krmit odměnami nechtěla. "Pes by venku neměl dostávat pamlsky, chodí se pak ven nažrat." Proto bylo nutné vymyslet jinou odměnu a tou se stal pohyb. Takže kdykoliv chtěl její pes útočit na jiného, nedovolila mu to, ale jakmile začal polevovat, polevovala i ona. "Pobídla jsem ho: pojď, jdeme běhat a běžela jsem s ním. Přišel na to, že čím kratší bude jeho drama, tím dřív půjdeme běhat," říká Miloslava.

https://www.primamazlicek.cz/aktualita/video-jake-to-je-na-vlastni-kuzi-prevychovat-agresivniho-psa

Dnes je z Conana pes, kterému nevadí děti, psi ani návštěva veterináře. Nedá se domyslet, co s ním kdo v prvním roce jeho života dělal, že byl tak zlomený na duši a plný šrámů na tělě k tomu. Prošel několika majiteli a předposlední slečna ho měla dokonce dva měsíce zavřeného ve sklepě, protože se ho všichni báli. Divíte se pak, že se bál tmy? Nebo, že se jeho odměnou číslo jednala stal pohyb? Trpělivost, láska a hlavně pozitivní výcvik z agresivního psa, udělal poslušného, hravého mazlíka.
O jejich inspirativní cestě napsala paní Krejčí i knihu
Bude dobrej, z jejího prodeje jde 10% na útulek pro týrané
agresivní psy.

Barbara Vávrová TV Prima